Dělat si názor na uprchlíky podle koránu je nesmysl

Když se v roce 2015 do Evropy valila migrační vlna, Milan Votypka patřil k desítkám Čechů, kteří spontánně vyrazili uprchlíkům pomáhat. Na srbsko-chorvatské hranici ve městečku Šid postupem času vznikl uprchlický tábor, ve kterém se za uplynulé dva roky vystřídaly stovky českých dobrovolníků. „Někteří sem jezdili z potřeby pomáhat, jiní si chtěli hlavně udělat názor na uprchlickou krizi,“ říká Votypka, který nyní české dobrovolníky v Srbsku koordinuje. České dobrovolnické centrum v Šidu ale na konci roku 2017 po dvou letech práce končí, jeho práci převezmou srbské neziskovky. Votypka za dobu strávenou s uprchlíky zažil bitky mezi migranty, ale s některými běženci navázal hluboká přátelství. „U nás v Česku je spousta lidí, kteří čtou a interpretují korán a na jeho základě ty lidi hodnotí, což je nesmysl. Je to jako dělat si obrázek o Češích z Břeclavi na základě bible,“ říká po dvou letech strávených prací s lidmi na útěku.

Váš spolek Pomáháme lidem na útěku opouští srbské městečko Šid, kde organizoval české dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat uprchlíkům. Už to není potřeba?

Situace na balkánské trase se dost změnila. Od chvíle, kdy jsme tahali děti z bahna a dávali jim ty nejnutnější věci, jsme se dostali do pozice, kdy se tady staráme hlavně o volnočasové aktivity. Srbové přemístili všechny lidi ze stanů do vytápěných budov. My tady momentálně vedeme prádelnu, která funguje také jako komunitní centrum, plus děláme ty volnočasovky a kino. Vyhodnotili jsme to tak, že tohle už by měli dělat Srbové. Naše úloha nicméně je a byla taky v tom, že zajišťujeme kontakt mezi uprchlickou realitou a českou společností. To byl velký bonus tohoto projektu. Jezdili sem dobrovolníci, každý si to tu mohl zkusit - a pak jet domů a dát o tom vzkaz české společnosti.

Váš spolek se v Šidu zformoval v nejdivočejší fázi uprchlické krize, kdy po stavbě pohraničního plotu v Maďarsku začali uprchlíci směřující do Německa proudit přes chorvatské hraniční přechody. Můžete přiblížit tehdejší atmosféru?

Od září 2015 chodilo denně přes srbsko-chorvatskou hranici 7 až 10 tisíc uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalších zemí. Srbové sem naváželi lidi z celé země a říkali jim, že když půjdou dál touto cestou, dojdou do Chorvatska. Tam ale stáli Chorvati a říkali stop. V tu dobu sem spontánně začali jezdit čeští dobrovolníci, kteří se tu na hranicích pokoušeli vytvořili nějakou infrastrukturu. Začali tu organizovat crowd management, aby se ti lidé neušlapali; rozdávat jim balíčky s jídlem, ošetřovat raněné, když na místě nebyli lékaři. Všechno to bylo dost živelné a punkové. Já jsem se k tomu dostal tak, že jsem chtěl vyjádřit svůj občanský postoj k tomu, co se v Evropě dělo. Přišlo mi, že česká společnost se vlivem uprchlické vlny fašizovala. Mohl jsem se buďto hádat po hospodách a na sociálních sítích, anebo udělat něco aktivního. To byla prvotní motivace, proč jsem tenkrát vyjel. A když už jsem tady byl, tak mě to začalo víc zajímat. Říkal jsem si, že bychom tu měli pracovat pořádně, dotahovat věci do konce. Nejen přijet, pár dní pracovat, vyfotit se a jet domů.

Když jsem byl v Šidu na návštěvě na konci roku 2015, česká dobrovolnická pomoc spočívala hlavně v rozdávání oblečení, vložek a plín. Jak se tedy role českých dobrovolníků vyvíjela?

Doba, kterou popisujete, byla fáze, kdy jsme fungovali jako tzv. one stop centre. Vždycky přivezli nové lidi, my jim dali nejnutnější zásoby na další cestu a oni pokračovali dál. Časem se to ale změnilo. Na konci listopadu 2015 už dál přes hranici směrem do EU pouštěli jen Syřany, Iráčany a Afghánce, od března 2016 dál do Evropy nesměl nikdo. Ti lidé zůstali viset na srbsko-chorvatské hranici. Ze situace, kdy jsme je rychle vybavili a poslali dál, jsme se tedy dostali do polohy, kdy jsme dělali systematičtější a dlouhodobou práci, kterou postupně přebíraly místní neziskovky. My jsme se pak snažili dělat tomu všemu stále větší nadstavbu: třeba jsme udělali knihovnu, aby si lidé, když tady jsou měsíce, mohli něco přečíst. Sháněli jsme pastelky a omalovánky pro děcka, hračky a fotbalové míče. Začali jsme dělat kino.

Z přestupní stanice se stal uprchlický tábor…

Ano, uprchlický tábor, ze kterého jsme se snažili dělat snesitelnější místo k žití. Tohle by už ale teď měla být práce Srbů, kteří na to dostávají peníze z Evropské unie. Není důvod, aby to zajišťovala neziskovka se zázemím v Česku, i když nás to hrozně baví.

Jak byl tábor velký?

V říjnu 2016 tu bylo asi 1500 lidí v táboře v Adaševci a dalších 300 v táboře Principovac. Počty pak dlouho klesaly, radikálně se zase zvedly po demolici starých baráků obývaných uprchlíky v Bělehradě v květnu 2017. Srbové lidi tehdy přivezli do zdejších táborů. Od té doby počty zase klesaly. Dnes je v táboře Principovac 200 lidí a v Adaševci 300 lidí. Ze 1800 lidí před rokem jich tu je dnes 500 - všichni utekli přes hranice.

Noví už nepřicházejí?

Přicházejí, ale málo. Občas někoho přiveze taxík nebo policie.

Jak se do Srbska dostávají?

Nejčastější cesty, co slyšíme, jsou přes Bulharsko z Turecka. Většinou přes pašeráky, které si zaplatí.

Jaké mají vyhlídky dostat se z tábora v Srbsku dál na Západ?

Odsud se lze dostat trojím způsobem. Jeden způsob je oficiální cestou do Maďarska. Maďarsko bere deset lidí denně: je tu jakýsi čekací list, na který se zapíšou, a když na ně přijde řada, převezou je do Subotice, kde si je přeberou Maďaři a začne azylové řízení v jejich detenčních centrech. Druhá možnost je ilegální přechod na vlastní riziko. To znamená okouknout si hranici, vlézt na nějaký kamion nebo na vlak, přejet Chorvatsko, tam seskočit, přejít hranici do Slovinska a nějak jet dál. Ti, kdo to zkoušeli veřejnou dopravou, byli zadrženi policií hned na nádraží. Pěšky přejít hranici je těžké. Třetí možností je zaplatit si pašeráky. Ti jsou přímo v táborech a cestu zajistí. Zájemci si najdou tady mezi ostatními uprchlíky takzvaného best frienda, ke kterému uloží peníze do úschovy. Když dojedou do Itálie v pořádku, jejich best friend pak dá pašerákům peníze. O pašerácích tu všichni vědí. Pro Srby je to prostě způsob, jak se těch lidí zbavit.

Kolik se platí?

Nejnižší taxa je asi 3000 euro, smlouvat se začíná na 4500.

Kolik projde z těch, kdo to zkoušejí na vlastní pěst?

Jsou tu lidé, kteří to zkoušejí třicetkrát, ale nikdy jim to nevyjde. Pak jsou tu borci, kteří si to omrknou, zkusí to třikrát - a počtvrté se jim to podaří. Největší šance je v současnosti směřovat do Itálie. Italové lidi z balkánské cesty nevracejí, i když předtím uprchlík třeba nechal otisky prstů jinde. Naopak třeba z Rakouska uprchlíky běžně vrací do Bulharska, Maďarska, nebo prostě do země, kde uprchlík poprvé otisky prstů nechal – jak to nařizuje Dublinská úmluva.

Když uprchlíci opustí tábor, zůstáváte s nimi ve spojení?

Jen s těmi nejbližšími. Za rok 2017 prošlo balkánskou cestou asi sedm tisíc lidí, nejde si všechny pamatovat.

Jak pokračují příběhy těch, se kterými jste ve spojení?

Kluci chodí do škol na italštinu, jeden kamarád Kamerunec si našel džob v Paříži. Jsou to poměrně pozitivní příběhy. Chodí do školy a čekají, až vypadnou z dublinského systému a budou moci jako azylanti začít pracovat. Vypadají celkem spokojeně. A pořád hledají holky. Můj nejlepší kamarád mi říká, že by si chtěl najít nějaké hodné děvče, ale pořád se mu to nedaří. Na Afghánce je moc nesmělý.

Nejste z toho neustálého kontaktu a množství silných příběhů vyhořelý?

Jel jsem sem s tím, že si tyhle věci nebudu připouštět k tělu, ale úplně to nejde. Někteří lidé se mi dostali pod kůži. Když zjistíte, že máte stejný smysl pro humor, tak se skamarádíte. Speciálně jeden kluk, který teď žije v Itálii, byl sympatický úplně všem, byl pracovitý, milý, skromný. Ozvala se mi skupinka Italů, kteří se s ním seznámili až u nich. Přijeli sem za námi a říkali, že Džaha je úplně boží. A já jim říkám, že vím, že to je prostě kámoš. Takže spousta lidí se mi dostala pod kůži a fandím jim, ať jim to v Evropě vyjde.

Donutil vás nějaký okamžik i k slzám?

K slzám úplně ne. Vždy, když někdo odjíždí, tak je to emotivní. Třeba když odjel právě Džaha, tak mi připadal tábor bez něho prázdný. Minulý týden mě dostal příběh šestileté afghánské holčičky, která zahynula při přechodu hranic nedaleko odsud.

Co se jí stalo?

Nevím, co přesně, slyšel jsem to zprostředkovaně. Ale z toho, co vím, bylo všechno špatně. Ze Srbska odcházela afghánská rodina a Srbové jí nebránili, jsou rádi, když se uprchlíků můžou zbavit. Chorvati ji ale zastavili a poslali zpátky pěšky po železničních kolejích. A na cestě zpět holčičku srazil vlak. Obě strany si nad tím pak myly ruce, nikdo za nic nemohl. Tak je to vždycky, když se stane průšvih. Pak ji tu rychle zakopali na hřbitově v Šidu, nedovolili ani ctít islámské tradice, aby se to ututlalo. Byl to prostě velký bullshit.

Došlo v táboře někdy k násilí mezi uprchlíky?

Bitky tu byly zjara, přes léto se to zklidnilo. Po zimě všem rupaly nervy. Představte si, že jste ve stanu na palandě s další stovkou chlapů a tři měsíce nevylezete ven, protože venku je zima, a chodíte si tam jen zakouřit. Začne vám zákonitě hrabat. Začali se prát a my se je snažili uklidnit. Někdo z dobrovolníků se bál a utekl, někdo měl tolik odvahy, že mezi ně vlítnul a rozdělil je od sebe. Já se na ně snažil ječet. Někdy mě poslechli, jindy ne.

Tím se dostáváme k českým dobrovolníkům, kteří se v táboře vystřídali. Kolik jich bylo?

Za poslední rok asi 400 lidí. Byla to sorta lidí všeho druhu. Většinou sem jezdí pomáhat holky mezi 20 a 30, ale teď tu máme paní, které je přes šedesát. Kromě Čechů tu byli i Slováci, Poláci, Američan, Slovinci, Argentinec. Byli tu lidé, kteří se normálně živí prací na stavbách, pracovníci z IT i psychologové. Hodně studenti. Sluníčkáři, kteří chtějí světu pomoci, ale i pragmatici, kteří si říkají, že migrace není pěkná věc, ale nemůžeme k ní být lhostejní.

Motivace tedy není vždy altruistická?

Většina lidí se na to tady chce podívat a takzvaně si udělat vlastní názor. Slovo názor je v současnosti největší fetiš. Lidé musejí mít názory.

Měli jste i problematické dobrovolníky?

Šílel jsem z některých slečen, které to přeháněly ve vztahu k opačnému pohlaví. Uprchlíci tady jsou džentlmeni, nedovolovali si. Ale ty holky občas koketovaly způsobem, kdy jsem musel zasahovat. Nenapadlo by mě, že když pošlete holku navečer do uprchlického tábora, bude to tam rozjíždět jako na diskotéce. Moje představa byla, že se budou bát. Byli tu taky lidé, kteří nebyli loajální k týmu a pomlouvali nás venku, na to jsem háklivý. Ale celkově se tu sešla fakt dobrá parta.

Co jste dělal před službou v táboře vy?

Dělal jsem v byznysu, konzultanta pro kiwi.com, předtím manažera v JLV. Také jsem pracoval jako učitel v Kamerunu.

Po příjezdech do Česka musíte chtě nechtě vysvětlovat uprchlickou krizi. Co lidem říkáte? Na co se ptají?

Hlavně jací tedy ti uprchlíci jsou. Tady je ale skupina lidí, z nichž někdo je sympatický, a někdo ne. Rozmazlený kluk i příjemná holka. Co těm lidem doma říct? Říkám jim, že kladou moc obecné otázky. Když přijdete do hospody, taky tam nejsou všichni stejní.

Čeho se lidé ve vztahu k uprchlíkům nejvíc bojí? Islámu?

V Srbsku se místní lidé nejvíc bojí nemocí, ptají se, jestli mají nějaké brouky a tak. V Česku lidé řeší odlišnou kulturu. Tady v Srbsku je historický dotek s muslimskou kulturou, lidé jsou na něj zvyklí, s muslimy se potkávali po staletí, strach z nich tu není takový. U nás v Česku je naopak spousta lidí, kteří čtou korán – a na jeho základě ty lidi hodnotí, což je nesmysl. Je to jako dělat si obrázek o Češích z Břeclavi na základě bible. Já ty lidi tady neberu tolik jako muslimy, ostatně jsou tu i křesťané, jezídi. A celkově tolik nevnímám kulturní odlišnost, připadá mi to marginální.

Jak vypadá den obyvatele tábora?

Skočí na snídani, pak na oběd, jde si vyprat, pinká ping-pong. Je dobré dostat se do čety, která má nějakou práci. Jde hlavně o úklid, někdy asistují v prádelně. Ale každý se do toho nehrne, chtějí odsud přece jen hlavně rychle vypadnout. Je tu taky možnost chodit do školy. Denní program je většinou takový, že ráno vstaneš, najíš se, koukáš na televizi nebo na počítač. Ale jsou tu i pozitivní případy: založili si tu kadeřnictví. Spousta kluků cvičí. Někdy si chodí vařit mimo tábor vlastní jídlo. Malé děti chodí do kina na animované filmy od Pixaru. Nejvíc fungují Mimoni a Moana, u toho plakaly. Zkoušeli jsme taky Skřítka od Tomáše Vorla, což bylo komplikovanější. Je tam scéna, kdy opilý Bolek Polívka má sex s nějakou ženu za popelnicí. Afghánští muži za námi pak chodili a říkali „Czech movie, good movie“. Naopak jejich ženy namítaly, že takový film není pro afghánské lidi vhodný.

Jak jste v táboře oslavili Vánoce?

Normálně jsme měli kapra a salát, děckám jsme rozdali hračky, zapálili prskavky a pustili jim Popelku s Libuškou Šafránkovou.

A líbila se jim? Mohli tomu rozumět?

Měli jsme tam jenom děcka – a ti puboši ani nedutali. A holky říkaly, že jim jazyk připomíná srbštinu, kterou už trochu umějí.

Napadly vás za dobu v táboře nějaké rady, jak by Evropa mohla uprchlickou krizi lépe zvládnout?

O tom, že dojde k té vlně v roce 2015, museli evropští politici vědět. Určitě se mohli připravit. Bylo jasné, že to hrozilo, ale oni vše nechali dojít do stadia, kdy se sem hrnuly desetitisíce lidí denně. Všichni kritizují Angelu Merkel, ale ta jako jediná přišla s použitelným řešením. Nikdo jiný žádné neměl. Mělo by se vymyslet společné řešení, jak migraci předcházet. Můžou nastat další migrační krize způsobené válkami, živelnými katastrofami.

Jsou podle vás řešením v Česku nenáviděné kvóty?

Ty by asi byly řešením, kdyby je někdo respektoval. Kvóty ano, ale v tom smyslu, že každý stát přijme svoji odpovědnost. Nevím, jestli může fungovat, že se řekne, že někam půjde tisíc lidí. Ti lidé chtějí tam, kde už mají příbuzné a známé. Kdo umí francouzsky, chce do Francie, kdo anglicky, chce do Anglie. Kdo by chtěl do Česka, které je k migrantům nepřátelské a má složitý jazyk?  Jednotlivé země by měly přijmout onu odpovědnost. Když Němci přijali milion lidí, tak Češi by měli říci, že jsou ochotní pomoci – a ne říkat, že to není naše věc. A zásadní je, aby se celá věc v Evropě koordinovala.

Dostalo se vám nějakého uznání?

Dostali jsme cenu Alice Masarykové za lidská práva od americké ambasády. Jinak nevím.

Co budete vy sám dělat, až ze Srbska odjedete?

Ještě nevím, neměl jsem čas nad budoucností podrobněji přemýšlet. Určitě budu spolupracovat na projektech Pomáháme lidem na útěku. Taky bych chtěl dotáhnout jeden projekt ve vesnici v Kamerunu, kde bych chtěl pro tři školy sehnat počítače. Pak se asi ožením, postavím dům a zasadím strom. Jak mi vždycky říkala máma: Ohol se a najdi si nějakou normální práci.