Čína žádné hranice nemá, říká antropolog

Málokterá země je tak izolovaná, aby neměla žádnou vazbu na Čínu, a ještě méně míst na planetě nepoznamenala globalizace. Druhý největší ostrov na světě, Nová Guinea, na jehož území se rozkládá zhruba osmimilionový stát Papua-Nová Guinea, před cizími vlivy dlouho chránila jeho poloha, členitý terén i tamní obyvatelé hovořící ohromujícím množstvím jazyků. Ani tato země už však dávno nepatří mezi nedotčená území. Kulturní antropolog Martin Soukup se do oblasti, již zasáhla kolonizace i globalizace, vrací posledních deset let, během nichž postřehl výrazné změny v souvislosti s přílivem čínského kapitálu. Papui-Nové Guineji se věnuje i jako člen výzkumného týmu evropského projektu Sinofon, za nímž stojí vědci z Univerzity Palackého v Olomouci. Obmýšlení „hranic Číny“ je nyní aktuální i v souvislosti s šířením koronaviru, jemuž se nevyhnula ani Papua-Nová Guinea. Martin Soukup má v nadcházejících dnech opět namířeno právě tam; zda nakonec odcestuje, bude záležet na bezpečnostní situaci.

Projekt, na němž se podílíte, se zabývá takzvaným sinofonním příhraničím. Skrze politologii, sociologii, lingvistiku i antropologii zkoumáte globální dosah dnešní Číny. Ve striktním pojetí byste se nejspíš zaměřovali jen na její územní hranice, ale vliv země je obrovský i v geograficky vzdálenějších oblastech. Jak se proměnilo pojetí „sinofonního příhraničí“ v souvislosti s šířením koronaviru, nemoci, která  upozornila i na dosud méně zřejmé vazby Číny na zbytek světa?

Je fakt, že bychom se o příhraničí mohli bavit jen jako o prstenci zemí, které se nacházejí v těsném sousedství Číny. Na sinofonní příhraničí se však dá nahlížet i z ekonomicko-kulturního hlediska, a v takovém případě lze s mírnou nadsázkou říci, že Čína žádné hranice nemá, odhlédneme-li od těch politických. Dá se to vyčíst právě z mapy šíření koronaviru, i když tady je třeba brát v potaz, že mapa zkresluje: skutečnost, že virus se někde nevyskytuje, může znamenat jen to, že jsme ho zatím nediagnostikovali. To je případ Papuy-Nové Guineje. Na problému se navíc ukazuje hluboká globální provázanost i na první pohled nepříbuzných regionů – a v horším případě i neveselé perspektivy rozvojových zemí, které jsou na Číně závislé víc, než tušíme.

Myslíte třeba africké státy?

Ano, do Afriky putují obrovské čínské investice, jimiž si Čína posiluje postavení v regionu, ale hlavně se snaží, aby na ní vybrané africké země byly časem co nejvíce závislé. Tento mechanismus jsem podrobně poznal na příkladu zmiňované Papuy-Nové Guineje, což je také rozvojová ekonomika. Před deseti lety, když jsem do země přijel poprvé, situace na ostrově vypadala úplně jinak než dnes. Mnohé dopravní tepny hlavního města byly ve velmi špatné kondici.  Teď jsou v hlavním městě čínské investice patrné na první pohled, infrastruktura se dostala do výrazně lepšího stavu. Číňané také začínají provozovat místní dopravu. Bývalo to ale tak, že místní podnikatel vlastnil dopravní prostředek, najal si řidiče a stevarda, který vybíral jízdné. Podnikání je na Papui spojené s místními klany a dotýká se řady lidí, z nichž někteří pak putují do lokální politiky. Najednou tento mechanismus nahrazuje cizí prvek. Stejná věc je vidět i v obchodech: spoustu z nich vlastní Číňané. Byl jsem svědkem situace, kdy v místních potravinách dával majitel „ceres“ svým zaměstnancům. Nekřičel na ně ovšem v lokální variantě pidgin angličtiny, ale čínsky, a zaměstnancům se to překládalo.

Na jakých ekonomikách byla Papua-Nová Guinea závislá před přílivem čínských peněz?

To je trochu složitější. Číňané byli na ostrově přítomni už od počátků kolonie, nejstarší doklady lze citovat z roku 1886 z Německé Nové Guineje, kde Němci zakládali plantáže kokosových palem. Sváželi kvůli tomu pracovníky z různých částí země – i proto vznikl jazyk tok pisin, pidgin angličtina pro lidi, kteří by se jinak nedomluvili. Samotný název jazyka tok pisin je zřejmě odvozen od čínské výslovnosti „talk business“. Číňané začali na ostrově provozovat „koloniály“, v nichž si pracovníci z plantáží nakupovali jídlo. Mezi místními obyvateli a Číňany vznikla úzká vazba. K proměně došlo v době dekolonizace, tedy v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se druhá a třetí vlna čínských přistěhovalců přesunula do Austrálie. Nějakou dobu byla pro Papuánce důležitá německá a australská ekonomika. Ta německá hrála roli relativně krátce, skončila s první světovou válkou, kdy Němci o kolonii přišli. Oni a Australané však obyvatele naučili závislosti na importovaných potravinách.

Které to byly?

Aby si kolonizátoři mohli území podmanit, potřebovali zásoby. My, obyvatelé Západu, jsme společností závislou na mouce. Chleba však na Papui dlouho nevydrží, jsou to tropy. Tradiční potravinou někdejšího britského impéria, jehož součástí byla i Austrálie, byly suchary. Británie je dodnes sucharovou velmocí, britští námořníci se jimi vybavovali od počátku novověku. Když měli kolonisté podnikat výpravy do vnitrozemí, zásobili se kromě sucharů také rýží. Papuánci se od nich obojí naučili jíst a od té doby je země sama „sucharovou velmocí“. Mouku je však pochopitelně potřeba dovážet. Tyto „levné zabijáky hladu“, jak průmyslové potraviny nazval antropolog Sidney Mintz, doplňují ještě instantní nudle z pšeničné a rýžové mouky.

Ale ani rýže se tu příliš nepěstuje…

Ano, rýži dokáží lidé na Papui pěstovat jen omezeně, přestože podnikli už několik set pokusů, jak plodinu rozšířit. Udržitelnou produkci by přitom potřebovali – rýže není na světových trzích neomezené množství, a pokud by se na Filipínách, které patří k významným pěstitelům, neurodilo, ve městech na Papui může zavládnout hlad. Na zmiňovaných nudlích je však patrný ještě jiný fenomén. Přibližně do 80. let 20. století je tam nikdo neznal a bylo potřeba vytvořit pro ně trh. Obchodníci tehdy rozdávali balíčky zdarma. Zabralo to. Země sice není ve statistikách vedená jako největší konzument instantních nudlí na světě, protože nemá tolik obyvatel, ale jejich spotřeba je ohromující. Takže sledujeme mnohovrstevnatý paradox: nejrozšířenější průmyslové potraviny, které jsou ostrovu „cizí“, se vyrábějí z plodin, které se tam musejí dovážet, a zároveň nesmí dojít k výpadku v zásobování. Papuánské komunity, které se nějakým způsobem udržely stranou koloniálního působení, dodnes pěstují sladké brambory, jamy a taro. A jsou soběstačné.

Papua-Nová Guinea byla jednou z prvních zemí na světě, která se kvůli koronaviru rozhodla uzavřít letiště pro cizince. Vy za pár dní pojedete na výzkum do oblasti Východního Sepiku, jak se tam dostanete?

Už teď je to napínavé, není jisté, že vůbec odjedeme. Máme letět přes Dubaj, odtamtud do Singapuru, a pak do hlavního města Papuy-Nové Guineje Port Moresby. Tam nás čeká tranzit na vnitrostátní let do malého města Wewak, odtamtud pojedeme autobusem a pak na motorovém člunu do vnitrozemí Východního Sepiku. Největší zádrhel však bude sám příjezd na Papuu, protože úředníci přestali vydávat víza při příjezdu. V prvních dnech po vypuknutí epidemie proces vydávání víz zastavili úplně, teď se informace rozcházejí. My navíc letíme přes Singapur, což je země, která koronavirus zaznamenala. Na druhou stranu, pocházíme ze země, kde koronavirus hlášený zatím nebyl, to by mohlo zapůsobit v náš prospěch. Jenže ani na to se už s ohledem na poslední informace spoléhat příliš nedá.

Počítáte s ochrannými pomůckami?

Samozřejmě. Nejen s rouškami, ty člověka před nákazou neochrání, ale aspoň trochu chrání ostatní. Důležité jsou brýle. Virus se může snadno šířit přes sliznice.

Vezmete si roušku už na letišti v Praze? 

Asi ano.

Usmíváte se, nejste ani trochu nervózní? 

Jsem, a ne málo. Pokud se začne situace zhoršovat, což očekávám, cestu odložíme. Nemá smysl riskovat zdraví a život – vlastní nebo ostatních.

Když se nějaká země stane původcem nové choroby, do jisté míry ji to stigmatizuje. Čína je pro řadu lidí „původcem další epidemie“. My se však můžeme podívat i do Evropy: kdy jsme si my, Evropané, začali uvědomovat, že jsme při výpravách na nová území potenciálními bacilonosiči?

Trvalo nám to velmi dlouho, ale rizika spojená s naším příchodem si záhy uvědomili například původní obyvatelé Ameriky ze severovýchodu dnešních Spojených států. Jednu z nejstarších výprav zachytil bystrý pozorovatel Thomas Harriot, který ve své knize Stručná a pravdivá zpráva o nově objevené zemi Virginii popsal, jak se původní obyvatelé chovají, jak vypadají, jaké nosí zbraně a podobně. Zároveň také zmínil, že se domnívají, že na ně Evropané vysílají „neviditelné střely“. Čili viry a bacily.

O kterém století se bavíme?

O 16. století, přičemž lepší povědomí o tom, jak se šíří nemoci, máme až od 19. století.

Událost, kterou popisujete, tedy pochází zhruba ze stejné doby, kdy Cortés dobýval Aztéckou říši a obrovská část populace kvůli tomu zemřela na spalničky, příušnice a další zavlečené nemoci, je to tak?

Ano. Tento fenomén výtečně popisuje Jared Diamond v knize Osudy lidských společností. Probírá v ní význam používání oceli, umění ochočit koně a roli nových nemocí, které Západu usnadňovaly dobývání nových území. Zkušenosti z Papuy-Nové Guineje ukazují, že Australané k problému – byť o pár set let později – přistupovali mnohem zodpovědněji. Kritizovali například misionáře, kteří měli tendence sestěhovávat vesnice nebo budovat velké osady, aby se jim radostná zvěst evangelia lépe šířila. Australští koloniální úředníci proti tomu protestovali, uvědomovali si, že zhoršená hygiena a velké množství lidí žijících na jednom místě zvyšuje riziko šíření nemocí.

O jakém období se bavíme teď? O polovině 19. století? 

O polovině 20. století. Jednu vesnici misionáři stěhovali ještě v roce 1949 nebo 1950. Evangelizace nám dnes přijde zvláštně samozřejmá – představujeme si, že člověk někam přijde a začne tam vyučovat, kázat. Ve skutečnosti je to mnohem složitější proces. Na Papui-Nové Guineji se stále můžete snadno dostat na místo, kde se nedomluvíte vůbec nijak. Například nungonštinou, již se sám během výzkumů učím, mluví přibližně dva tisíce lidí. O dva kilometry dál vzdušnou čarou už mi k ničemu není. Obyvatelé Papuy-Nové Guineje sami přecházejí na pidgin angličtinu, aby se mezi sebou dorozuměli. Lidé ze Západu se vždycky ocitali ve výhodě oproti komunitám, do nichž přijížděli. Když jako misionářka putujete z místa na místo, sbíráte zkušenosti, učíte se řeči, vyhodnocujete, co je v kontaktu s lidmi efektivní a co není. Lidé žijící ve vesnicích mohli být vystaveni kontaktu s „cizím prvkem“ jen jednou za generaci. K Nungonům během koloniální správy přijížděly patroly jednou za dva roky a strávily tam den nebo dva. Úředníci během nich zkontrolovali počet obyvatel, počet latrín a počet odpadních jam, pak putovali dál.

Kdy se začali Evropané mezi místními usazovat?

Jedním z prvních Evropanů, který s Papuánci dlouhodobě žil, byl geniální etnograf Miklucho- Maklaj. S asistentem se vylodil v oblasti dnešního zálivu Astroláb v polovině sedmdesátých let 19. století a jeho deníky dokladují, že byl patrně sociální génius. Ukázkově zvládal vyhrocené situace a dokázal vždy přijít s lidsky srozumitelnou reakcí, díky níž pobyt na ostrově přežil. Například: když z vesnice, kde se Maklaj usídlil, odplouvala loď, vypálila salvu. Vesničané se strašně vyděsili a hrozilo, že ho zabijí. Maklaj se ovšem začal strašně smát – a po chvíli se smáli všichni. Jindy zase přišel do cizí vesnice, kde hrozilo, že ho zabijí, protože by pro její obyvatele mohl představovat hrozbu. Maklaj napochodoval přímo do středu osady, rozložil si tam rohož a usnul. Tohle přece nebezpečné stvoření – nebo třeba duch – neudělá.

Co by výskyt nakažlivé nemoci znamenal pro vesnici, do níž jezdíte? A nemusí jít ani o koronavirus…

Velké problémy, samozřejmě. Dostupnost lékařské péče je v Yawanu špatná. Na místech vedených jako centra první pomoci často stojí budka, ve které nic není, a není v ní ani člověk, který by první pomoc dokázal poskytnout. Pro Nungony je takové skutečně funkční místo vzdálené vzdušnou čarou 10 až 12 kilometrů. Trasa pro ně až tak náročná není, ale pro mě představuje trek na sedm až osm hodin, během nějž musím překonat obrovské převýšení. Jak se na tuhle vzdálenost dá někdo přenést na nosítkách? Navíc ani v nemocnici nemáte jistotu, že váš zdravotní stav dobře vyhodnotí. Zažil jsem situaci, kdy člověka, který měl zjevně žloutenku, lékaři poslali domů. Byl to místní učitel a později na ni zemřel. Dalo by se to celé popsat jako „problém v přístupu“ – místní lidé spoustu věcí neřeší.

Co třeba?

Dodnes se mi nepříjemně živě vybavuje okamžik, kdy jsem se setkal s jiným učitelem, což měl být relativně vzdělaný člověk. Za krkem mu seděla holčička a usedavě plakala. Zeptal jsem se, co se stalo. Vysvětlil mi, že malá na sebe zvrhla horkou vodu a popálila si nohu. Požádal jsem ho, jestli bych mohl zranění vidět. Ránu měla zataženou listem. Naskytl se mi pohled na hlubokou, hnisající ránu, která by v nejhorším případě mohla skončit sepsí, čili smrtí, anebo by děvčátko přišlo o nohu. Samozřejmě, že jsem u sebe měl antibiotika, ale řešil jsem dilema: můžu je bez doktora nasadit čtyřletému dítěti? Několik dní jsme postižené místo trpělivě dezinfikovali, radil jsem učiteli, ať s děvčátkem raději do nemocnice zajde. Myslíte, že to udělal?

Hádám, že ne…

Samozřejmě, že ne. Stejné to je, když se má ve vesnici narodit dítě. Ptal jsem se místních, co dělají, když se začne porod komplikovat. Začneme se modlit, odpověděli mi. Funguje to? ptal jsem se. Prý jak kdy… Stejné je to se sexuální osvětou, přitom na ostrově se šíří virus HIV. Téma je tabuizované, navíc jde o křesťanskou zemi, kde má mít pohlavní styk jeden jediný účel, a tím je plození dětí, což komplikuje užívání a dostupnost antikoncepce.

Vědí běžní obyvatelé Papuy-Nové Guineje o koronaviru?

Ve městech ano. Na Facebooku sleduji stránky, kde se dočtu, co se v zemi děje, a je zjevné, že místní samosprávy ani vláda problém nepodceňují, ale také se tam šíří řada fake news. Jestli o tom má přehled někdo z vesničanů, s nimiž jsem v kontaktu na sociálních sítích, to není moc pravděpodobné. Život v globalizovaném světě je pro mě jako antropologa fascinující. Všechno začalo evropskou zámořskou expanzí. Náš blahobyt vyrostl na úkor kolonií, dodnes máme velký užitek z postkoloniální závislosti, kterou jsme pomohli vytvořit. A teď dostáváme ochutnat naši vlastní medicínu.

Doc. PhDr. Martin Soukup, PhD. Kulturolog a kulturní antropolog, laureát Ceny Neuron pro mladé vědce roku 2017 a člen American Anthropological Association. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se podílí na evropském výzkumném projektu Sinofon studujícím vliv Číny na řadu světových regionů. Dále vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Posledních deset let se v rámci terénního výzkumu vrací do údolí řeky Uruwa na Papui-Nové Guineji, kde je jeho domovem vesnice Yawan. Zatím nejosobnější knihou, již o svých zkušenostech odsud publikoval, je Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, boom (Pavel Mervart, 2019). I pro evropského čtenáře může být zajímavá starší Soukupova kniha Cizinci mezi Papuánci s podtitulem První kontakty na Nové Guineji (Pavel Mervart, 2017), z níž je patrná povaha Západu v dobách koloniálních výpadů během posledních dvou set let.