Tomáš Lindner: Tábor v Calais je jako scéna z dystopie

Ze severofrancouzského Calais se eurotunelem nebo trajektem přes Lamanšský průliv snaží na britské ostrovy dostat stovky afrických a blízkovýchodních běženců. Vznikl tu rozlehlý tábor, ze kterého se jeho obyvatelé denně vydávají k dalšímu a dalšímu pokusu o únik do vysněné Británie. Nejsou tu však jen ti, kteří touží po anglickém azylu.  Redaktor Respektu Tomáš Lindner se sem minulý týden společně s fotografem Matějem Stránským vypravil a výsledkem je velká reportáž, kterou najdete v aktuálním Respektu pod titulkem Lidé ze stanice Calais. O nich mluví i v následujícím rozhovoru.

Jaký je první dojem z tábora?

Je to jako scéna z nějaké dystopie. Hned vedle je velká průmyslová zóna, dálnice, proudící kamiony. Příbytky jsou z igelitů a stanů, všude jsou odpadky, hlavně plasty, je to takový slum. Ale vevnitř vůbec nepůsobí nepřátelsky, lidé vás tam zdraví, usmívají se.  Přestože do oblasti denně přicházejí fotografové a novináři, někteří jen na skok, tak se k nim obyvatelé nechovají agresivně, ačkoli samozřejmě většina nechce být fotografována. Když jsme se v táboře procházeli, někteří z nich nás zvali, abychom si k nim přisedli a povídali si s nimi.

Proč se migranti chtějí dostat do Británie, přestože je ta cesta tak náročná a nepřístupná? I bližší země mají obdobnou životní úroveň - a například v zemích Beneluxu by měli daleko větší šanci na úspěšně překročené hranice.

Důvody pro útěk zrovna do Velké Británie se různí. Jedním z důvodů může být znalost anglického jazyka nebo mají v Británii příbuzné a známé, kteří se tam už dostali před nimi. Také je tam daleko snazší sehnat ilegálně práci - třeba oproti Francii.

Nejsou tahle očekávání přehnaná?

Spousta uprchlíků má v hlavě určitý ideál; jakýsi mýtus Anglie jako ideálního světa. Pár z těch, kteří se nyní chtějí dostat do Anglie, už má azyl v jiných zemích, například v Itálii, ale kvůli nevlídným podmínkám a vysoké nezaměstnanosti se rozhodli zkusit štěstí v jiných evropských zemích. Každý imigrant má svůj individuální příběh, který při poslechu dává logiku. Řada z nich má ale plán jen na cestu, která končí v Anglii - nemají konkrétní představu o tom, co budou dělat dál. Říkají, že jakoukoli práci - a věřím jim to. Mají opravdu vůli uspět a uchytit se, ale nevědí skoro nic o evropském trhu práce, o potřebné kvalifikaci a podobně.

Jak vypadá běžný život v táboře?

Pokud bychom se na tábor podívali jako na mapu, lidé jsou tu rozděleni podle národností. U některých stanů jsou vyvěšené vlajky, provozují se tam restaurace, dokonce tam teď nějací Eritrejci a Etiopani založili dva kluby, kde se prodávají drinky, do noci hraje hudba a na tyčkách pod plachtou stanu je zavěšená malá blikající diskokoule. Běženci samozřejmě necestují s prázdnými kapsami: vyráží s úsporami svými nebo svých příbuzných, někteří si vydělávali na cestě do Evropy, třeba v Turecku nebo v Libyi, jiným občas peníze pošlou příbuzní přes Western Union.

Je tam nějaký řád?

Donedávna lidé přicházeli a odcházeli, proměna obyvatel tábora byla moc rychlá na to, aby se tam mohla tvořit nějaká pravidla a autority. Nyní jsou ale kontroly hranic zpřísněné, lidé ve slumu zůstávají mnohem déle. Uzavřená společenství jsou předurčena k tomu, aby se začala hierarchizovat, aby tu vznikla i nějaká interní pravidla. A je možné, že tam díky určitým konexím vzniká a existuje mafie, že fungují překupníci. Slyšel jsem třeba vyprávět o systému falšování zámků od kamionů, kam se lidé tajně schovávají, aby se trajektem dostali do Anglie, který organizuje skupina mužů z Afghánistánu. Ale za těch pár dní nešlo úplně proniknout pod slupku a odkrýt strukturu stanového města.

Z jakých států pocházejí uprchlíci?

Nejčastěji ze Súdánu, Eritreje, Afghánistánu, potkali jsme také víc Etiopanů, Somálce, Kuvajťany, Pákistánce - a třeba také jednoho potetovaného nemluvného Poláka, který tam bůh ví proč spal. Není tam naopak moc Syřanů;  slyšel jsem, že mají obvykle víc peněz a tak si mohou zaplatit na cestu do Anglie převaděče. Stírají se tam rozdíly mezi běženci.  Jsou ti, kteří utíkají před radikalismem, ale i tací, kteří žijí v zemích, jež sužují dlouhodobé politické i vojenské konflikty. Tady se všichni dostávají na stejnou úroveň a důvod jejich migrace se stává víceméně nedůležitý.

Rozhovor s Tomášem Lindnerem na DVTV:

Dochází mezi běženci z různých národů k potyčkám?

Dokážu si představit, že k nim v budoucnu může dojít: dlouhodobým stresem, nedostatkem spánku a snadnou dostupností k alkoholu by se to mohlo stát. Ale když jsem tam byl já, byl úplný klid a řada běženců říkala, že jsou na společné lodi.

Jak reaguje francouzský stát na takový slum?

Francie se snaží minimálně pomáhat, ale je to hlavně výsledkem tlaku nevládních organizací: rozdává jedno teplé jídlo denně, dodává pitnou vodu, nyní instalovala pouliční osvětlení. Přebývají tam dva typy lidí. Ti, co se chtějí dostat do Velké Británie, tvoří jednu skupinu. V té druhé je zbývajících dvacet až třicet procent a jsou to lidé, kteří již zažádali o azyl zde ve Francii. Ti čekají na vyřízení dokladů. Raději přespí mezi svými známými, než aby nocovali v pařížských ulicích. Většina pomoci je postavená na dobrovolnické činnosti místních, kteří například nosí běžencům oblečení. Dováží jej i řada dobrovolníků z Británie, kteří před crowdfunding vyberou peníze a pak přivezou boty, kalhoty, mikiny.

Jsou v táboře děti?

Děti a ženy tvoří odhadem desetinu obyvatel. Vedle kempu je zděná budova, kde přespává asi půlka všech žen a dětí. Funguje tam i škola, kterou vede Súdánec a učí francouzsky právě ty, kteří doufají, že v zemi budou moci zůstat.

Jak se bude podle tebe situace vyvíjet dál?

Nejde to odhadnout. Trendem je teď zpřísnění hranic do Británie, ale uvidíme, jestli budou tak přísně hlídané, i když opadne mediální zájem o Calais. Pokud ano, tak asi část migrantů začne hledat cestu jinam: požádají o azyl ve Francii, zkusí jít do zmíněného Beneluxu nebo do Německa. Mnozí tu ale dál zůstanou, budou chtít ke svým známým a příbuzným do Anglie a budou zkoušet překonat i nové a větší překážky, než jsou tam dnes. I za cenu ještě většího rizika.

Jak se ti tam pracovalo?

Trošku to připomínalo mé cesty do chudých míst mimo Evropu, prostředím a atmosférou v kempu. I dialogy, kdy třeba po pár trochu frustrujících setkáních, kdy se domlouváte částečně rukama-nohama, narazíte na někoho na takovém místě naprosto nečekaného, kdo s vámi výbornou angličtinou rozmlouvá a vysvětluje situaci. Důležité mi ale připadají i proporce uprchlické krize, které občas ztrácíme ze zřetele. Z Calais přichází dramatické obrazy, kterých se hodně lidí v televizi bojí, ale stačí odtamtud jet pár desítek kilometrů do vnitrozemí a uprchlíka nepotkáte.