První dojem bývá klamný

Na první pohled by román současné finské autorky Kristiny Carlsonové mohl připomínat jiný evropský román, který nedávno vyšel v českém překladu – Mendelova trpaslíka, jehož autorem je britský spisovatel Simon Mawer. Obě knihy mají společného jak slavného vědce v názvu, tak to, že onen slavný vědec funguje spíše jako chytrý marketingový tah.

Hlavním hrdinou obou knih je totiž někdo jiný, byť je se slavným vědcem více či méně propojen. Kniha s názvem Anglický zahradník či Brněnský trpaslík by ale čtenáře – na první pohled – tolik nezaujala a prodávala by se patrně hůře. To rozhodně není výtka, nýbrž pochvala autorům a nakladatelům za dobře zvolené názvy.

Hrdinové obou knih mají společné nejen to, že jsou poněkud v ústraní, ale také tělesné postižení, které do jejich životů zasahuje.

Tím podle mého názoru podobnost končí a já už budu psát jen o knize Kristiny Carlsonové.

Překladatel ji v doslovu nazývá románem, což je ovšem trochu sporné. Ano, kniha se odehrává v delším časovém úseku (od podzimu do jara) a dochází v ní k určitému vývoji či posunu v životě hlavního hrdiny. Na druhé straně je to kniha velmi krátká (necelých 100 stran), spíše než příběhem je pohledem do životní situace či zachycením určitého momentu v životě hlavního hrdiny – a hlavně je to formálně naprosto unikátní, výjimečné dílo.

Buďme konkrétnější. Hlavní hrdina se jmenuje Thomas Davies, žije v anglické vesnici Downe a pracuje jako zahradník u slavného vědce Charlese Darwina. Zemře mu manželka a on zůstane sám s dvěma postiženými dětmi, dcerou a synem, a jistě i pod vlivem objevů svého slavného zaměstnavatele si klade otázku, zda další život jeho a jeho postižených dětí je záměrem Božím, nebo naopak odporuje řádu přírody. („Když Gwyn umírala nepřemýšlel jsem kam odejde ale co zanechá neboli že ona mě a Catherine a Johna opustí. Neodešla na jedno otevření dveří nýbrž smrt držela dveře pootevřené několik měsíců. Napsal jsem že rostlina umírá snadno, stvol jednoletky shnije, jakmile semínka dozrají. Po vsi se říká že pro takovou rodinu nemá smysl žít dál, podle nich to je Zákon Přírody. Lewis ve svém článku vložil do mých úst jejich myšlenky, které při vší hrůze leckoho potěší.“)

Nebudu přímo prozrazovat, k jaké odpovědi dospěje, ale snad mohu napovědět, že to není řešení, které by se „logicky“ a na první pohled nabízelo. Právě tento přesah nad neúprosnou logikou byl pro mě hlavním poselstvím knihy, ale netvrdím, že to je jediné možné poselství.

Unikátnost formy totiž spočívá v tom, že vypravěčem knihy není jeden nebo několik lidí, ale celé vesnické společenství, v němž vedle převažujících lidských hlasů zaznívají i hlasy zvířat a ptáků, a jako při koncertě z chóru vystupují hlasy jednotlivých postav. („Muž kráčel do vsi v temně fialovém kabátci, hnědožluté vestě a proužkovaných kalhotách. Spěchal kolem kostela dolů z kopečka, a od bot prášil písek, protože řadu dnů nepršelo. Já Rosemary Roweová jsem zevnitř umývala okno krámu… Já Stuart Wilkes jsem seděl u stolu pod oknem v hospodě U Kotvy, pil jsem pivo… Já Martha Baileyová jsem si otřela ruce…“)

Tato vytříbená forma, byť na první pohled odtažitá a příliš intelektuální, je ale uhrančivá, vtahuje čtenáře do vnitřních i vnějších světů svých postav, a kupodivu přitom vůbec neruší chybějící či chybná interpunkce, patrná i z krátkých ukázek. Neruší, ale ani – podle mého názoru – textu nedodává jinou kvalitu; musím se přiznat, že jsem nepochopila, proč se autorka rozhodla čárek vzdát. V tom vidím určitou hranici na konci cesty.

Zahradník pana Darwina je dokonalé, mistrovské dílo zejména tím, že přes formální vybroušenost a neobyčejnou náročnost zůstává čtenářsky přístupné - ale neotvírá další cesty, nelze na něj navazovat. Možná se ovšem mýlím – první dojem bývá někdy klamný.

Zahradník pana Darwina je příkladem tzv. nepřeložitelné knihy. Je to natolik obtížný text, že je skoro nemožné přeložit ho do cizího jazyka a naopak by bylo velmi snadné ho špatným nebo třeba jen průměrně dobrým překladem zcela „pohřbít“. Překladateli pani Carlsonové Vladimíru Piskořovi se podařilo zdánlivě nemožné: jeho dokonalý překlad zcela věrně vystihuje mistrovství originálu – a přitom plyne tak přirozeně, že čtenáře ani nenapadne, že by kniha mohla být někdy napsána jinak než česky.

Kristina Carlsonová: Zahradník pana Darwina, z finštiny přeložil Vladimír Piskoř, Mladá fronta 2011

Markéta Hejkalová

je autorka románů Důkazy jejího života (2010), Kouzelník z Pekingu (2008), Slepičí lásky (2006), Vždycky jedna noc (2004) a Ženy a cizinci na konci tisíciletí (2002) a knih faktu Mika Waltari. Doba, život a knihy světoznámého spisovatele (2007), U nás v Evropě (2006) a Stručná historie států - Finsko (2003), překladatelka finské literatury (Mika Waltari, Arto Paasilinna), členka výboru Mezinárodního PEN klubu a místopředsedkyně jeho českého centra, zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Její knihy byly přeloženy do ruštiny a angličtiny.