Jiří Kratochvil: Femme fatale

S Jiřím Kratochvilem jsem se setkala na knižním veletrhu ve Vídni. Tahle banální věta zní ovšem pro toho, kdo – jako já – žil za totality v Brně, úplně jinak. Podivuhodně. Vídeň nebylo jen tak obyčejné, blízké a dokonce snad i trochu nudné město jako teď. Vídeň byla symbol svobodného a blahobytného západního světa. Každý večer jsme se do ní mohli snadno přenést díky sledování vídeňské televize, ale jet se tam podívat nepřicházelo v úvahu – stejně žádná Vídeň není, zpívalo se v dnes už asi pozapomenuté písničce. A najednou (vlastně ne najednou, ale téměř na den po dvaceti letech od 17. listopadu 1989) – jsem do Vídně jakoby nic přijela dopoledne z Brna a víceméně náhodou jsem se večer octla na čtení z Brněnských povídek Jiřího Kratochvila. A mluvili jsme mimo jiné o kočce, která bydlí v pelíšku na vrátnici brněnské filozofické fakulty, kde jsem den předtím učila.

Líčím ten milý, ale přece jenom spíš nenápadný večer moc osudově? Ke knihám Jiřího Kratochvila osudovost patří, a taky dějinné zvraty a taky Brno. Jeho dosud poslední kniha, novela

Femme Fatale

, má osudovost přímo v názvu. Začíná v jednom z chladných podzimních večerů na bouřlivé porevoluční diskusi v brněnském Domě umění. Objeví se na ní také „malá holka“ s velkou taškou, nemá kde přespat, a vypravěč ji po diskusi pozve, aby přespala u něj doma na Mendláku (kniha se odehrává v Brně, jak jinak). Ráno dívka posnídá s celou vypravěčovou rodinou a zmizí. Zatím děj probíhá ve vší počestnosti a je naprosto uvěřitelný – ano, přesně tak to mohlo být, říká si čtenář spokojeně a s nostalgií vzpomíná na nádhernou solidaritu těch chladných dní a večerů na konci roku 1989.

Dívka se téměř přes noc stane mimořádně slavnou spisovatelkou a provdá se za váženého univerzitního docenta. Pak už se počestnost i pravděpodobnost začíná vytrácet: hlavní hrdinka Kateřina střídá jednoho milence za druhým (jedním z nich se stane i vypravěč Zdeněk, s nímž se schází v jednom z prvních brněnských hodinových hotelů, penzionu U Jeneweina, kde Zdeněk provozuje fitness-centrum). Potom se zdánlivě usadí, přestane hledat sex, protože nachází lásku – a vlastně ani tolik nevadí, že láska má podobu invalidního mladíka na vozíčku, který nemůže chodit a nemůže se s Kateřinou ani milovat. A ona mu pak udělá něco (nebudu prozrazovat co), co sice možná myslí dobře, ale nad čím by se většina lidí zhrozila. Láska to nepřežije, stane se tragédie. Je to možné, ptá se užaslý čtenář – ale ano, není to už tak pohodlně pravděpodobné, ale pořád ještě uvěřitelné. Tím končí první část knihy, nazvaná Noční slunce.

Pak následuje druhá část, nazvaná Buben, a ta v sedmi kapitolách přináší několik jiných možných pohledů na to, co se stalo v první části. Čtenář je vysvobozen z únavného hledání pravděpodobnosti. S radostným úžasem zjišťuje, že skoro nic z toho, co se od onoho okamžiku odehrává, by se stát prostě nemohlo, a může se bezstarostně ponořit do moře příběhů, jejichž společným motivem je jakýsi restart – hrdinka dostává hned několik příležitostí vrátit se do určitých okamžiků svého života a prožít určité úseky jinak. Kdo by si takovou možnost nepřál? Aspoň někdy… Opravdu byste si to přáli? Já vlastně až na pár výjimek ani ne… ale to je jedno, co si kdo přeje. Život máme jenom jeden, nemůžeme si ho zastavovat a vracet, jak nás napadne – a to je právě ten rozdíl mezi skutečností a nádherným světem literatury, do kterého nás ve své podivuhodné knize zavádí Jiří Kratochvil. Knihu můžeme vnímat jako zábavnou a napínavou hru, ale zrovna tak ji můžeme číst jako příběh o odpovědnosti člověka k sobě samému a k jiným lidem, o složitém vztahu mezi svobodou a sounáležitostí.

Markéta Hejkalová (nar. 29. února 1960) – spisovatelka (autorka románů Kouzelník z Pekingu, Slepičí lásky, Vždycky jedna noc a knih faktu Fin Mika Waltari nebo U nás v Evropě), překladatelka finské literatury (hlavně Mika Waltari a Arto Paasilinna), nakladatelka, pořadatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a místopředsedkyně Českého centra PEN klubu.