Pro křesťana dobře teprve bude

Následující rozhovor, z něhož publikujeme ukázku, je součástí akutálního Respektu speciál s názvem Naděje, jenž přináší rozhovory s "lidmi, kteří našli světlo tam, kde ho většina nevidí".

„K lidskému životu patří moment zkoušky; život, který by byl jenom sledem triumfů, by byl banální a nesnesitelný. Zkoušky nám pomáhají poznat sama sebe, nechávají dozrát naše lidství,“ říká teolog, katolický kněz a historik Tomáš Petráček. 

Jan Pavel II. i Benedikt XVI. – dva papežové, kteří církev přivedli do tohoto století – psali hodně o naději. Proč zrovna o ní?

Naděje je jedna ze tří božských ctností, kromě víry a lásky. Často je spolu tahle trojice zpodobňovaná na kazatelnách. Je pravda, že církev ve středověku i novověku hodně zdůrazňovala víru jako tu základní ctnost, která je důležitá ke spáse. Proč se teď zdůrazňuje naděje? Asi proto, že se vnímá, že to je něco, co ve světě hodně chybí. Je to ctnost, která dává odvahu a sílu jít vpřed navzdory překážkám, je to důvěra ve smysluplnost našeho snažení. A to se dnes ze společnosti vytrácí. Ale nejenom v ní, chybí i v církvi, která úkorně prožívá, že je čím dál menší, že ztrácí vliv a odcházejí věřící. To se projevuje v ustrašené, defenzivní mentalitě a strachu z budoucnosti. A proto Jan Pavel II. neustále zdůrazňoval „nebojte se“. Proto všichni poslední papežové mluví o naději, aby věřící společenství mělo naději, že má budoucnost.  

Lze to chápat i tak, že církev ztratila naději, že její poselství obstojí i v jiné historické konstelaci? Bez dominantního postavení ve společnosti a silných církevních i státních struktur, které jí pomáhaly udržovat pozici?

Tohle bylo patrné v různých církevních dokumentech z 19. i 20. století, kde biskupové píšou do Říma, že bez opory státu křesťanství vlastně nemá šanci. Vyplývá to z pesimistické antropologie, že jakmile člověk nebude vrchností a církví motivovaný nebo donucený k tomu, aby se choval nábožensky, tak se zkazí, zvlčí a odejde z církve. Je to mentalita, že jakmile se společnost bude vyvíjet k větší svobodě a autonomii, jako se to děje dnes, bude to znamenat automatický odklon od církve.

Z čeho vychází církevní nedůvěra v sebe samu, dáme-li stranou úbytek věřících?

Zvykla si mít bonus propojení se státním aparátem. A zapomněla, že nejlepší dobu a nejlepší rozvoj zažila právě v prvních staletích, kdy fungovala v pluralitní, kosmopolitní společnosti pozdního římského impéria. Vyplývá to i z postojů, které si církev osvojila během francouzské revoluce a moderní doby, kdy udělala zkušenost, že každá změna je k horšímu. Vznikl dojem, že dobře už bylo a budoucnost už není prostor, který nám Bůh dává, abychom tam něco vytvořili a projevili pracovitost pro Boží království. Naopak, budoucnost je něco, co hrozí, že nám vezme i to, co máme teď. Tahle mentalita, která se začala postupně tvořit od 16. století, je propálená do DNA katolické církve i jiných historicky státních církví.

Není to v přímém rozporu s tím, co by mělo být v jádru křesťanského poselství? Že to nejlepší je vždy ještě před námi?

Ano, je to úplně proti smyslu křesťanství, je to rezignace na jeho základní princip. Člověk si má na jednu stranu vytvářet co nejkomplexnější identitu sebe jako křesťana, ale zároveň tam má být i abrahámovský moment, který tvoří základ židovské i křesťanské víry a který vybízí k ochotě vyjít, opustit to, co člověk teď má, pro něco lepšího. A nám se tady v jeden moment vytrácí naděje a důvěra v to, že to, co přijde, bude lepší než to, co máme dnes. Naopak přijímáme předkřesťanskou mentalitu, že dobře už bylo, že teď už se všechno jenom kazí. A to je opravdu proti podstatě křesťanství, křesťan klade vrchol dějin až na konec, k druhému příchodu Krista. A my se na tom máme podílet a spolupracovat na tom skrze prolamování Božího království do toho světa.

Pokud dnešní společnosti chybí naděje, není to možná i tím, že tváří v tvář mnoha aktuálním krizím je těžší si ji udržet? Vezměme si třeba klimatickou krizi a heslo „všichni tady shoříme“, slyšíte v něm beznaděj?

Ke křesťanství patří péče o svět, ve kterém žijeme. Z biblické nauky o stvoření plyne, že za něj máme odpovědnost, není náš a nemůžeme si s ním dělat, co chceme. Máme to jenom svěřené a tak s tím máme hospodařit. Ano, určitě existují křesťanské skupiny, kterým je to jedno a které si myslí, že na tom nezáleží, protože celý svět zanikne. K tomu bych ale dodal známý výrok Martina Luthera, jehož se ptali, co by dělal, kdyby věděl, že zítra nastane konec světa. Když ho budu parafrázovat, tak odpověděl, že by zasadil jabloň. Historicky byla silou křesťanství právě naděje ve smysl věcí, které na první pohled nemají šanci uspět. Sama podstata velikonočního příběhu je v tom, že cokoli dobrého a hodnotného člověk udělá, a zvlášť když ho to něco stojí, nebo tomu musí něco obětovat, má absolutní, transcendentní hodnotu a promítá se do věčnosti. Dříve či později to přinese plody. To dodávalo odvahu křesťanským mučedníkům i světcům, kteří se vrhali do na první pohled beznadějných aktivit a akcí – a tento typ motivované křesťanské naděje by papež František chtěl v církvi obnovit. Vždycky to v ní bylo, ale na systémové rovině to ustoupilo každodennosti a péči o dokonalý chod organizace.

Pokud říkáme, že tu všichni shoříme, vlastně mluvíme o konci světa, ale s nadsázkou. Co do těchto debat může vnést církev a křesťanství, které s tématem konce světa pracuje bez nadsázky?

Konec světa v křesťanském pojetí znamená radikální transformaci světa, ne dílčí změnu. Jsme vybízeni k tomu, abychom se na to těšili, je to poslední zdroj křesťanské naděje, že Bůh pro nás připravil něco, co překračuje všechny naše představy. Je to naplnění našich nejhlubších tužeb, v křesťanské antropologii věříme, že každý člověk v sobě má touhu po dobru, přijetí, lásce, a že budou v Bohu naplněné. Ale pokud může křesťanství něco v této konkrétní debatě nabídnout, tak je to myšlení tzv. out of the box. Ukázal nám to podle mě už covid, kdy se dlouho mluvilo o tom, že by bylo dobré omezit leteckou dopravu, a najednou to bylo možné, i když předtím všichni říkali, že je to utopie. Historicky bylo křesťanství ve své podstatě o přijetí odpovědnosti za svůj život i za svět a vybídnutí k jednání. K nejdůležitějším hodnotám křesťanství patří i to, že život člověka není jen o konzumu a o tom, co vlastní, ale že podstatná kvalita života se naplňuje ve vztazích a nemateriálních věcech, kvůli kterým nemusíme spálit polovinu planety. Je důležité ukázat, že materiální věci, kvůli nimž je planeta ohrožena, nejsou tak důležité. A já myslím, že se tím směrem svět vyvíjí. Křesťanství ale může tyto věci udělat explicitnějšími nebo je lépe pojmenovat, protože k tomu má konceptuální aparát.

Co je pro vás tedy podstatou křesťanské naděje?

Základ je velikonoční mysterium Ježíše Krista. Čím víc se člověk vydává, daruje se druhým, tím se jeho bytí stává intenzivnějším a pravdivějším. Čím víc člověk překonává tendenci k sobectví a uzavřenosti, tím víc jeho život získává na hloubce a kvalitě a zároveň proměňuje svět kolem sebe a stává se obdarováním pro ty druhé. Tohle slavíme ve velikonočním mysteriu, kdy Ježíš daruje svůj život a ukazuje, že Bůh není soupeř, který žárlivě dohlíží na svět, ale že ho tak bláznivě miluje, až se stane člověkem a daruje se lidstvu. Ta absolutní vydanost je korunovaná vzkříšením, které potvrzuje, že láska triumfuje nad silami zmaru, beznaděje a zoufalství.

Když někomu tohle popisujete, jak těžké je vysvětlit tu část se vzkříšením? Všechno ostatní může nějak konvenovat s obecně přijímanou morálkou nebo etikou, ale vzkříšení?

Víra má body, kde to může narazit, to samozřejmě. Ale zároveň existují podpůrné „jakoby důkazy“. Vzkříšení je něco, co se prolamuje do věčnosti, je to událost, která překračuje horizont dějinnosti. Ale máme příklady lidí, kteří podle téhle velikonoční logiky žili a naplnili ji – a vidíme, jaké to přineslo plody. Mohu zmínit třeba pátera Josefa Toufara, jehož život byl krutě utracený komunistickým režimem ve 47 letech, navíc jen po deseti letech služby. Kdybychom to brali z hlediska čistě lidské perspektivy, tak je to docela debakl, navíc komunisté zašantročili jeho tělo, pošpinili jeho pověst. Chtěli, aby zmizel z lidské paměti, nesmělo se o něm mluvit. A dneska? Nyní jeho příběh znají miliony lidí, jeho jméno bylo očištěno a tělo nalezeno. A paradoxně jako kněz, tedy člověk, který má přibližovat lidi Bohu, dnes působí mnohem silněji, než by býval dokázal za svého pozemského života. Tady je vidět, že věrnost Bohu, láska a oběť přinášejí svoje plody. Takovéto pomocné důkazy potvrzují velikonoční tajemství a jsou vtělením vzkříšení v mnoha konkrétních životech.