Kdy má dítě dostat první mobil?

Jsem otec dvouleté dcerky. Měl bych si už teď hlídat, jak doma používám mobil?

Ukazuje se, že když rodiče čtou a děti to vidí, tak potom více čtou i děti. Problém samozřejmě je, že přetížení rodiče si čtou večer, když už děti spí a nevidí to… Příklady táhnou. Není třeba jít do extrémů, například zavírat se s telefonem na záchodě, když potřebujete něco vyřídit. Menší děti ale často nechápou, k čemu mobil, iPad nebo počítač jsou. Pro ně to je čirá zábava, a tak mají pocit, že si na nich i vy pořád něco hrajete. Proto je dobré vysvětlovat jim průběžně, co na přístrojích děláme. Když jsme na hřišti a koukáme do telefonu, tak stojí za to aspoň říct: „Teď píšu mamince, že přijdeme pozdě.“

Domácí komunikaci s dětmi také narušuje, pokud příliš často kontrolujeme telefon, koukáme na něj během interakce s dítětem. Když ztrácí oční kontakt, může mít pocit, že nás nezajímá. Malým dětem lze vlastním příkladem ukazovat základy seberegulace. Například když si s ním hrajeme a pípne SMS nebo někdo volá, tak hned nesáhneme po telefonu. A třeba nahlas řekneme: „Teď to nevezmu, teď si s tebou hraju a to je důležitější.“

Jsou pro takto malé děti vhodné videohovory s příbuznými, kteří žijí v jiném městě? 

Oficiální pediatrická doporučení říkají, že děti do dvou let by neměly přicházet do styku s obrazovkou vůbec, což je poměrně radikální. Důvodem je tzv. videodeficit, což znamená, že je pro ně příliš obtížné přenést poznatky z obrazovky do reálného světa, tedy se z nich reálně něco naučit. Například v jedné studii vědci nechali děti ve věku 1,5–3 roky sledovat scénku, kde někdo schovává na zahradě plyšáka pod lavičku. Část dětí se na to dívala v televizi a druhá část dětí koukala oknem přímo do zahrady. Pak měly děti po jednom jít do zahrady a plyšáka najít. Děti zhruba do 2–2,5 roku, které se koukaly na obrazovku, to nedokázaly. Pro stejně staré děti, které se dívaly skrz okno, to problém nebyl. Děti do dvou let si tedy z obrazovek příliš nevezmou, a postrádá tak smysl, aby se na ně dívaly. Videohovorů se to ale podle dalších studií netýká. I mladší než dvouleté dítě je schopné se při nich učit nové věci od osob, s nimiž telefonuje. Tam videodeficit není. Naopak je i u menších dětí velmi vhodné, když je s příbuznými v kontaktu aspoň tímhle způsobem – pokud to jinak není možné.

S manželkou si říkáme, že čím později se dcerka začne dívat na iPadu a na mobilu na pohádky či vzdělávací aplikace, tím lépe. Děláme dobře?

Technologie samy o sobě problém způsobovat nemusí. Hlavním zdrojem problémů spíše bývá, že čas strávený s technologiemi může ubírat čas, který by dítě mohlo strávit jinak. A pokud by tyto aktivity podporovaly jeho zdraví a vývoj, tak je samozřejmě lepší obejít se bez obrazovky. Technologie třeba mohou ubírat na spánku, interakci s rodičem a vrstevníky, pohybu. Zvlášť u dětí v předškolním věku rozvoj mozku přímo souvisí s motorickým vývojem – a ten se s tabletem moc nerozvíjí. To ale neznamená, že dítě, které do pěti let vůbec nevidělo obrazovku, bude jednoznačně zdravější a lépe vyvinuté. Záleží jednoduše na tom, čím tráví čas. 

Můžeme dítěti nějak uškodit, pokud odsouváme jeho kontakt s technologiemi – a nebude tedy pracovat s aplikacemi, které mohou rozvíjet kreativitu, logiku nebo jiné dovednosti?

Tyhle otázky si pokládali rodiče, už když v USA na trh vstoupil Baby Einstein. To byla DVD, která slibovala rozvoj verbálních dovedností. Byla okolo toho obrovská reklama a spousta rodičů měla pocit, že když to dítěti nekoupí, tak mu vlastně uškodí. Šlo o jednoduchá videa, kde se ukazovaly obrázky a hlas v pozadí říkal, co na nich je. Dimitri Christakis z Americké akademie pediatrů poté zkusil zjistit, jestli děti s Baby Einstein mají opravdu rychlejší verbální vývoj. Rozdělil děti a jejich rodiče do tří skupin. Jedna měla za úkol se během 14 dnů půl hodiny denně koukat na DVD, druhá dostala na papíře ta samá slovíčka z DVD a maminky na ně měly své děti během dne párkrát upozornit při běžné interakci, třetí skupina neměla dělat oproti běžnému životu nic zvláštního, byla to kontrolní skupina. Při následných testech verbálního rozvoje Christakis zjistil, že nejlépe na tom byly děti, kterým maminka slovo občas sama zopakovala. Prokázalo se, že učení od rodiče nebo jiné živé bytosti funguje úplně nejlépe. To není překvapivé. Překvapivé ale může být, že poslední, kontrolní skupina na tom byla lépe než ta s DVD. Může jít například o to, že dítě, které sedělo u televize a z DVD slyšelo třeba slovo židle, se právě dívalo na něco úplně jiného. Správné převedení znalostí z obrazovky do reálného života pro ně tedy bylo nemožné. Dimitri Christakis se proto zcela logicky s nástupem interaktivních technologií začal ptát: Televize tímto způsobem příliš nefunguje, ale co tablety, které dokážou velmi dobře zajistit pozornost dítěte, protože musí na zobrazené věci kliknout nebo udělat jinou akci?

A známe odpovědi? 

Lidé, kteří studují interaktivní vzdělávací aplikace pro děti, říkají, že smysl mají. Pokud dítě bude mít kvalitní hry a aplikace a bude s nimi trávit limitovaný čas, tak to pro něj může být prospěšné. Problém tkví ale v tom, že kvalitního softwaru je pořád hrozně málo. Když na Apple Store nebo Google Play hledáte vzdělávací aplikace pro dítě, vyskočí vám spousta opravdu špatných produktů s magickým příslibem učení. Tak trochu jako Baby Einstein. Nemyslím si však, že pokud dítě v tomto věku vyrůstá bez technologie, tak se mu potom bude méně dařit. Potkala jsem mnoho rodičů, kteří sami technologie moc nepoužívají a jsou spíše spjatí s přírodou. S dětmi dělají spoustu jiných skvělých aktivit a nedávalo by smysl, aby se nějak nutili do koupě iPadu. Tito rodiče mi často říkají, že si jejich děti i ve vyšším věku hodně hrají, umí se vždy zabavit samy. Prostě více rozvíjejí jiné dovednosti. 

Vychází z výzkumů obecná rada, jak přístup předškolních dětí k obrazovkám regulovat?

Pediatři vědí, kolik času by v daném věku mělo dítě spát, kolik by mělo mít pohybu, kolik času by mělo trávit interakcí s jinými lidmi. Když tohle sečtou, tak jim moc času pro sedavé aktivity, k nimž patří čas trávený s technologiemi, nezbyde. U dětí od dvou do pěti let jedna hodina, u šesti- až jedenáctiletých dětí hodiny dvě. Kateřina Lukavská ale na klinice adiktologie v rámci velkého výzkumného projektu, jehož jsem součástí, zjistila, že děti ve věku od sedmi do devíti let s obrazovkami v průměru tráví 3 a 1/4 hodiny denně. Takže mnohem více, než je doporučený limit, který dokáže dodržet jen 20–30 procent českých rodin. Ale je to opravdu tak špatně? Na to nemáme příliš dat a není to tak jednoduché. Bude rozdíl, zda dítě tráví hodinu sledováním dokumentárních filmů o dinosaurech, nebo hraje akční hru, která je určena pro děti vyššího věku. Pediatrická doporučení jsou v tomto ohledu asi příliš zjednodušená. Obecně se ale vědecká komunita shoduje, že toho víme příliš málo o tom, co interaktivní aplikace mohou dělat s dětmi nejnižšího věku: do tří let věku prochází dětský mozek tak rapidním a komplexním vývojem, jako se nám to už nikdy v životě nestane. Víme o tom procesu jen zlomek toho, co bychom vědět chtěli, takže možná není dobré děti vystavovat technologiím, kterým ještě úplně nerozumíme.

Umění seberegulace

Vašim synům je devět a šest let. Kdy jste sama v rodině řešila nejistoty související s mobilem či iPadem?  

Před narozením mého staršího syna jsem se věnovala vývoji vzdělávacích aplikací pro děti a vzdělávacích videoher pro použití ve školách. Moc dobře jsem v té době věděla, že digitální technologie mohou být velkým pomocníkem pro učení dětí. No, a proto mě samotnou strašně překvapila má vlastní nejistota, která přišla s narozením prvního syna. Nevěděla jsem, jak obrazovky nejlépe používat v denním režimu s dětmi. Začala jsem se o to téma zajímat a zjistila, jak málo výzkumů máme po ruce. V této době a situaci jsem se výzkumu začala sama věnovat.  

A jak jste si poradila ve výchově?  

Poznala jsem, že záleží na charakteru dětí. Můj starší syn je v tomhle ohledu jednoduchý, protože ho prostě baví být v přírodě, zabaví se jiným způsobem a moc nechce jít s mainstreamem. Když všichni kolem začali hrát nějakou hru, tak jeho první reakce byla: „Tak to bude blbost, to prostě dělat nebudu.“ Kdežto druhý syn je nastavený jinak. S prvním dítětem také uhlídáte spoustu věcí a doporučení, například ohledně vhodných aplikací. Ale když vám dorůstá druhé nebo třetí dítě, které vidí to starší, které je o dva kroky dál, tak je to těžší… Mladší dorůstá a půjde do školy, kde už děti mají vlastní telefony a hrají hry, které vůbec nejsou vhodné pro tuto věkovou kategorii. Opravdu nechci znít jako někdo, kdo to má doma dokonalé. Sama mám spoustu dilemat.

Jaká třeba?

No, nemyslela jsem si, že mladší syn v šesti letech bude hrát Minecraft… Taky jsem se naučila diskutovat s tím starším, spoustu věcí jsem mu zvládla nějakým způsobem vysvětlit a společně jsme si stanovili nějaká pravidla a respektujeme je. Mladší je ale jiný a je pro mě těžší některé věci dobře vysvětlit, stále hledáme společný konsenzus. Zkrátka každé dítě je jiné i každá rodina je jiná a potřebuje něco jiného. Mně by přišlo například úplně nesmyslné, abych rodičům, kteří jsou nadšení gameři a IT milovníci, říkala, že nemají s dětmi technologie používat. Je to jejich vášeň, tak proč by ji neměli přenášet dál na své děti? Tihle rodiče často hledají velmi krásné a originální hry, s dětmi řeší strategie a diskutují o nich.   

Co všechno se mění – s ohledem na technologie – při vstupu na první stupeň základní školy?

Děti u nás obvykle v sedmi až devíti letech dostávají první chytrý telefon. Najednou získají velkou svobodu v tom, co na něm můžou dělat a kdy. Do té doby hrály na nějakém rodinném tabletu či telefonu a rodič je mohl snadno kontrolovat nebo jim regulovat čas. 

Je nějaký vhodný věk, kdy by dítě mělo chytrý telefon dostat?

Trochu z otázky uteču. Podle mě má dítě dostat chytrý telefon ve chvíli, kdy je na to připraveno, a každé dítě bude připraveno v jinou dobu. Osobně považuji za velké téma otázku seberegulace. Umí dítě poznat, kdy zařízení odložit? Dokáže se bavit i bez něj? Umí jej vypnout, když je třeba?

Jak lze poznat, že je dítě připravené?

Když si kupuju auto, tak k němu potřebuju mít řidičák. A podobně i dítě by mělo mít nějaký digitální řidičák. Třeba dovednost vypořádat se s nějakou nepříjemnou situací a kyberšikanou, která samozřejmě na WhatsAppu a Messengeru i u maličkých dětí probíhá. Musí se umět vypořádat s obsahem, který pro ně není. Věk, kdy děti dostávají první telefony, koliduje s věkem, kdy se většina z nich poprvé potká s  pornografií – v průměru v 8 až 11 letech. Na to je nutné dítě připravit, protože čím mladší dítě, tím psychologicky více zraňující reakce na tento obsah bývá. Nestačí rodičovský software, protože ten není všemocný. Potřebuju dítě naučit, jak kvalitně vyhledávat, co na internetu vlastně dělat, jak se bránit lžím, reklamě od youtuberů a podobně. Takže když mu telefon dám, tak je nezbytné nainstalovat nějaký rodičovský software a zároveň dát dítěti spoustu dovedností. A neustále se s ním bavit o tom, co se u něj na internetu děje, co tam zažívá. Když se vrátím k metafoře auta, tak také nevěříme tomu, že dítě se naučí řídit auto, protože se v něm odmalička vozí. Musí prostě projít nějakým tréninkem – a digitální řidičák si také musí zasloužit. 

Známá mi vyprávěla hezkou příhodu, jak jeli s dětmi na dovolenou a po dvou dnech si jejich dítě stěžovalo, že tatínek je na telefonu pořád a ono chce taky. Řekli: „Fajn, půjčíme ti ho, ale zařiď nám hotel, vyber restauraci, najdi nejlepší cestu a koupání, protože to tam dělá tatínek.“ To jsou užitečné dovednosti. A spousta dětí, které od rodičů dostávají chytrý telefon, nic z toho neumí. Neví, k čemu ten přístroj vlastně je. 

Třeba jako rodiče dospějeme k závěru, že na chytrý telefon je ještě brzy. Ostatní v dětské partě ho ale mají. Jak na tenhle sociální tlak reagovat?

Sociální tlak může být po přechodu na základní školu někdy hodně veliký. Když vidím, že dítě trpí, tak nemá smysl držet se vlastní zásady. Některé reakce dětí opravdu hraničí až se šikanou. Tím ale neříkám, že když přijde dítě domů s tím, že všichni ostatní mají telefon, tak máme hned utíkat koupit iPhone. Protože často to tak není, mnohdy jen tři nejvíc cool děti ve třídě mají telefon a naše dítě chce být taky nejvíc cool. Je potom fajn situaci probrat s ostatními rodiči a podle toho se rozhodnout. Je dobré se s dítětem pobavit, na co telefon potřebuje. Obvykle děti v tomhle věku potřebují WhatsApp, aby se domluvily s kamarády – a ten jde instalovat i na některých tlačítkových telefonech. Další děti chtějí hlavně hrát hry – ty ale můžou hrát doma, dají se domluvit delší časové limity a je možné pozvat kamarády, aby děti hrály spolu, protože jsou to pro ně důležité okamžiky.  

Často jsou to ale rodiče, kteří sami chtějí telefon dítěti koupit, aby o něm měli přehled. S nějakou aplikací, která dítě geograficky sleduje. Pro tento účel však postačí i chytré hodinky nebo tlačítkový telefon, který umožní dítěti zavolat, že dorazilo v pořádku. Spousta rodin je natolik statečných, že investují čas a úsilí do dovedností dítěte – aby si i bez telefonu dokázalo poradit se složitými situacemi, kdy se ztratí nebo přejede tramvají správnou zastávku. To jsou také velmi cenné schopnosti. 

Dohoda všech rodičů

Mluvili jsme o dost složitém rozhodování, v němž jsou rodiče v podstatě sami. Mohly by školy, obce nebo stát dělat nějaká kolektivní rozhodnutí, která by rodinám situaci ulehčila?

Existují školy či skupiny rodičů, které se mezi sebou domluví, že dětem dají první telefony třeba až ve třetí nebo čtvrté třídě. To je hrozně fajn, protože odpadne nepříjemný sociální tlak porovnávání, kdo telefon má a kdo ne. Jsem přesvědčená o tom, že na prvním stupni by děti neměly mít ve škole telefony. Ve většině evropských zemí je to zákonem či nějakým doporučením stanoveno. V Česku leží odpovědnost na řediteli školy, který si může pravidlo přidat do školního řádu. Ten ale často narazí na nesouhlas rodičů, kteří chtějí, aby jejich děti telefony mít mohly. To je, myslím, nešťastné. 

Dlouhodobě zdůrazňujete potřebu neustálé komunikace rodičů s dětmi o technologiích. Co musí zvládnout rodič, aby byl svému dítěti dobrým parťákem v jeho on-line životě?  

Myslím, že osvobozující je, že tomu nemusí rozumět, nemusí mít nainstalovaný TikTok a jiné aplikace a sociální sítě, které nová generace denně používá. Ve výzkumech o rodičovství se ukazuje, že jediné dvě věci, které v dlouhodobé perspektivě dětem pomáhají, jsou hranice a rodičovská vřelost, láska. Pokud máte tyto dvě věci zajištěné, tak jste dobrým rodičem. Pro dobré digitální rodičovství stačí tyto klasické zásady přenést do digitálního světa. Hranice nějak nastavit umíme všichni a je důležité je s dítětem vykomunikovat, ne mu je slepě nařídit.  

A co si mám představit pod vřelostí v digitálním rodičovství? 

Potřebujeme respektovat, co dítě dělá, potřebujeme s ním budovat vzájemnou důvěru. To je asi nejdůležitější. Aby se dítě nebálo říct, že ho nějaká hra baví nebo že se fakt něco pokazilo, že například někomu poslalo nahou fotku. Jako rodič mu můžu pomoct, ale nesmí se mě bát. Nesmím tedy být tím rodičem, který od začátku do konce říká: „Ty hry jsou blbé, jsi závislák, nezvládáš to.“ Nebo že sociální sítě jsou pitomé a nebezpečné a „radši tam vůbec nelez“. To není vhodná strategie. Vřelost také spočívá v zájmu o to, co děti na internetu dělají. Zvlášť s těmi staršími se můžeme dívat na youtubery nebo prostě na všechny ty věci, které nás vůbec nezajímají. Ale je fajn s dítětem probírat, co ho na tom baví, zkusit to i pochopit. Spousta rodičů nakonec uzná, že to není úplně blbé. Svět dnešních dětí je díky technologiím odlišný a my ho nepoznáme jiným způsobem, než že se s nimi o něm budeme se zájmem bavit.

Česká herní studia a jejich kvalitní hry pro děti. Tipy Michaely Slussareff 

TechSophia
iSophi R – pro děti od  3 do 6 let; obsahuje rodičovskou diagnostiku, rady, vysvětlení, pracovní listy i e-hry určené pro rozvoj dětí.

Matemág – pro děti od 5 do 9 let; zábavná hra pro rozvoj matematických dovedností podle principů Hejného metody výuky matematiky.

LIPA LEARNING
LipaLand – soubor her pro děti od 3 let podporující jejich rozvoj

CharlesGames

Beecarbonize – 11+; strategická karetní hra, v níž je protivníkem klimatická změna. Zkoumejte nejpokročilejší technologie, rozhodujte o vývoji společnosti, chraňte přírodu a modernizujte průmysl, abyste snížili uhlíkové emise.

Attentat 1942 – 12+; historická adventura, která vypráví dějiny druhé světové války očima obyčejných lidí.

Svoboda 1945: Liberation – 12+; unikátní kombinace adventury, interaktivních rozhovorů se skutečnými herci a vzpomínek lidí, kteří prožili chaos po konci druhé světové války.

Bohemia Interactive

Ylands – 8+; ve zkratce „český Minecraft“, velmi kreativní adventura.

Daisy Games

– logické hry s designem inspirovaným šachem a Sokobanem. Menší logické hříčky, s postupující obtížností vcelku složité rébusy a hlavolamy, například Sokochess White.

Amanita Design

– tvůrce světově oceňovaných adventur s logickými úkoly a příběhem. Některé zápletky potřebují dopomoc rodiče, budou ale rozhodně bavit i je. Například hry Chuchel, Pilgrims, Botanicula, Creaks, Machinarium či Samorost.

Rocking Toy

Beyond the Wall – 7+; adventura s magickou atmosférou na PC a na mobilní platformy.

Kikiriki Games – hry určené pro zrakově handicapované hráče, i zcela nevidomé. Obohacující zkušenost orientace podle zvuku.

Play By Ears

Důkaz 111 – 8+; audio- detektivní hra na principu gamebooku.