Výročí 11. září: Jdou po nás

U příležitosti 20. výročí teroristických útoků, jež se odehrály 11. září 2001, odemykáme následující text a také článek Otec a manžel Usáma bin Ládin pojednávající o vůdci al-Káidy. Zároveň připomínáme výroční blok v aktuálním čísle Respektu: Amerika, nebo al-Káida: kdo vyhrál?

Útok z 11. září zorganizovali sami Američané. Barack Obama zfalšoval rodný list, aby mohl obejít americkou ústavu a kandidovat na prezidenta. Příchod uprchlíků je cílenou invazí muslimských sil do Evropy. Světu vládnou ilumináti. Proč jsou konspirační teorie stále populárnější?

A nespadla jen dvojčata. Na Manhattanu se v září 2001 zřítil ještě třetí mrakodrap – čtyřicet sedm pater vysoká sedmá věž Světového obchodního centra. Nenarazilo do ní žádné letadlo, přesto se sesypala jako domeček z karet. Nebo přesněji: spadla k zemi úplně stejně jako věžák určený k demolici po odpálení nainstalované trhaviny.

„Budova číslo 7 je jako kouřící zbraň v ruce pachatele, je to důkaz. I žák šesté třídy pozná, že se mrakodrap sám od sebe nemůže takto symetricky, volným pádem, bez jakéhokoli odporu sesypat k zemi,“ opakuje už přes deset let Richard Gage, zakladatel sdružení Architekti a inženýři za pravdu o 11. září.

Jaké je oficiální vysvětlení? Velmi podezřelé. Věž číslo 7 se prý zřítila v důsledku sedm hodin trvajících požárů probíhajících současně v několika patrech budovy. Rozpoutaly je prý nárazy sutě z padajícího, dvakrát vyššího severního dvojčete Světového obchodního centra. Žádný jiný mrakodrap ale dosud nespadl kvůli požáru, a to už jich hořela více než stovka. Teplota způsobená ohněm dosáhla jen poloviny teploty nutné k roztavení ocelových pilířů věžáku.

Nabízí se alternativní, mnohem temnější vysvětlení: americká vláda ve skutečnosti mrakodrap předem naplnila výbušninami a 11. září odpoledne ho odpálila. Bylo to v době, kdy se média – zaslepená spektakulárním útokem – věnovala prakticky pouze dvojčatům, Usámovi bin Ládinovi a tezím o údajném střetu civilizací.

Není náhoda, že se zřítila zrovna věž číslo 7. Musela totiž zmizet. Vedle řady jiných firem v mrakodrapu úřadovaly manhattanské pobočky přesně těch složek, které měly teroristickým útokům zabránit – místní oddělení FBI, tajných služeb a pohotovostní štáb. Co když se ale v nich ve skutečnosti útoky na New York plánovaly? V tom případě je přece jasné, že kanceláře, počítače, diskety, šanony a tajnými dokumenty naplněné šuplíky od psacích stolů bylo potřeba navždy zničit.

Důkazů je dost, stačí se dívat a klást nepohodlné otázky. Proč hasiči vůbec nezkoušeli oheň uhasit? Co mělo znamenat televizní přeřeknutí pronajímatele mrakodrapu, že se „rozhodli budovu strhnout“ (anglicky „pull it“)? Proč se oficiální vyšetřovací komise k 11. září pádem třetího mrakodrapu vůbec nezabývala? A proč úřady hned veškerou ocel ze zhroucených pilířů odvezly, roztavily a vyrobily z ní vojenskou loď?

A do toho velkolepého spiknutí jsou namočená i mainstreamová média. Jak si jinak vysvětlit, že BBC v živém vstupu informovala o zhroucení věže číslo 7 dříve, než ve skutečnosti spadla? Věděli snad o všem novináři předem od svých zdrojů v tajných službách? A jak to, že se přerušil signál mezi studiem a zpravodajkou z New Yorku zrovna v době, kdy začala o pádu věže číslo 7 hovořit? Nepřerušili snad spojení dramaturgové ve chvíli, kdy poznali, že svou tajnou informaci vysílají předčasně? Pochybností je tolik, že udivuje především jedna věc – proč se o nich mnohem více nepíše a nediskutuje? Několik čtenářů se v minulosti ptalo i autora tohoto článku, proč o těchto znepokojivých otázkách Respekt mlčí. Jedeme v tom snad i my?

Všehoschopní

Jsou to vskutku svůdné argumenty, všechny pochybnosti do sebe zapadají. „Vstup do světa konspiračních teorií může člověka dezorientovat jako potápění v hlubokých vodách. Jakmile opustíte dobře známou gravitaci pevniny – svět toho, co vám říkají vlády, média a vlastně všichni kolem –, náhle se ocitnete v novém světě, kde je všechno možné. (…) Už není tak jasné, co je vlastně dole a co nahoře. V tomto světě má každý svou skrytou agendu, už nikomu nemůžete věřit,“ píší autoři přehledu několika desítek spikleneckých teorií, který vyšel v cestovatelské edici Rough Guides. Vějíř teorií sahá od konkrétních podezřelých událostí jako smrt Marilyn Monroe až po superkonspirace, v nichž běh dějin řídí souručenství svobodných zednářů, iluminátů, Židů nebo komunistů. Od úsměvných teorií o tom, jak svět stále ovládá britská královská rodina, až po nebezpečné Protokoly sionských mudrců, které přiživovaly evropský antisemitismus v desetiletích předcházejících holokaustu.

A opravdu, při pročítání některých tezí, jež odstartovaly současný boom konspiračních teorií, se u čtenáře snadno dostaví stavy závratě. Třeba při studiu vraždy Johna F. Kennedyho. Vyšlo o ní přes dva tisíce knih a oficiální verzi dnes podle průzkumů věří jen něco mezi pětinou a třetinou Američanů. Ti ostatní nejsou přesvědčeni o tom, že smrt prezidenta, který byl pro tolik vlivných lidí tak nepohodlný, mohl mít na svědomí osamělý, bláznivý střelec Lee Harvey Oswald. Jen se neshodnou, kdo vlastně v pozadí tahal za nitky. Komunisté? Italsko-americká mafie? CIA? FBI? Všehoschopný republikánský konkurent Richard Nixon? Američtí nacisté? Zednáři? Záludný viceprezident Lyndon Johnson? Pro všechna vysvětlení se najdou důkazy i motivy. Pochybnosti o oficiální verzi úmrtí vedou ke stejně znepokojivému závěru jako v úvodu zmíněný alternativní výklad událostí z 11. září: ONI – mocné elity ovládající Ameriku a svět – se proti NÁM spikli!

„Lidé mají potřebu věřit tomu, že významné, důležité události mají také významné, důležité příčiny. Proto jim oficiální, příliš světská, obyčejná vysvětlení nestačí,“ píše na webu BBC o svém výzkumu lidské slabosti pro spiklenecké teorie psycholog Patrick Leman. Vědci například v jedné studii respondentům podali čtyři verze smyšleného atentátu na prezidenta. V jedné byl prezident zastřelen, ve druhé pouze zraněn, při třetí zemřel později v nemocnici na infarkt, při čtvrté zůstal bez zranění. Dotazovaní mnohem častěji větřili spiknutí za střelbou, která skončila smrtí politika; v případech, kdy přežil, se spokojili s prozaičtějším vysvětlením.

Útok na USA 11. září byl tak bezprecedentní, dokonale provedený, spektakulární, že si přímo říká o velkolepé vysvětlení. „Přece myšlenka, že devatenáct islamistických fundamentalistů mohlo unést čtyři letadla, obelstít nejpropracovanější leteckou obranu světa, a to vše podle instrukcí člověka ukrytého kdesi v jeskyni v Afghánistánu, je tou nejdivočejší spikleneckou teorií světa. To nás přivedlo k tomu, že vláda a vládní úředníci v útocích hrají mnohem temnější, hlubší úlohu,“ tvrdí zakladatel sdružení Učenci za pravdu o 11. září James Fetzer a nechtěně tak svými slovy potvrzuje teorie psychologů.

Není podle něj zkrátka možné, aby svět a Amerika byly tak zranitelné, že je ohrozí parta nesnášenlivých mladíků – stejně jako se nechce věřit tomu, že JFK, nejmocnějšího muže planety, zabil čtyřiadvacetiletý podivín z Louisiany Lee Harvey Oswald.

K 11. září proto vzniklo více než padesát různých konspiračních teorií, od myslitelných až po naprosto obskurní. Tedy od teorie, že saúdskoarabské tajné služby o chystaném útoku dobře věděly, ale svým americkým kolegům informace zatajily. Až po teorii o tom, že do Pentagonu nenarazil boeing plný cestujících, ale Američany vystřelená raketa a že tajné služby pořád drží pasažéry letu číslo 77 v zajetí. Dává to přece smysl: Copak mohl boeing v Pentagonu udělat tak malou díru? Proč vláda neukáže kvalitní záběry dopadajícího letadla, které z kamer dobře střeženého Pentagonu určitě má k dispozici? A jak mohl únosce – pilot začátečník – provést tak náročný manévr? To prostě nemůže být náhoda.

Náhoda a nuda a mozek JFK

Na všechny uvedené pochybnosti o pádu třetího mrakodrapu na Manhattanu existují odpovědi, jsou jen poměrně nudné. Výheň z požáru opravdu nebyla tak silná, aby ocelové pilíře věže číslo 7 úplně roztavila. Podle Federal Emergency Management Agency, která zřícení mrakodrapu více než dva roky vyšetřovala, však byl žár dostatečný na to, aby porušil sváry mezi pilíři a konstrukcí budovy. To, že se pak věžák zhroutil do sebe – podobně jako při plánované demolici trhavinami –, je prý vysvětlitelné neobvyklou konstrukcí mrakodrapu, pod nímž se nacházela stanice metra. Můžeme ale věřit takovým vysvětlením od úřadu, který přece stojí na vládní straně?

„K řízené demolici by bylo potřeba celou věž číslo 7 prošpikovat výbušninami a propojit je desítkami metrů drátů,“ tvrdí dále například šéf největší americké demoliční firmy. Toho by si někdo ze stovek zaměstnanců ostatních firem, které v mrakodrapu zrovna jménem americké vlády nevymýšlely spiknutí, nepochybně všiml. V troskách by se pak našly zbytky z oněch desítek metrů drátů. Ale pozor: nemohla americká vláda použít nový typ výbušniny, který se obejde bez drátů? A copak můžeme věřit argumentům majitele demoliční firmy, která žije ze státních zakázek? Nemusí i on mlžit, protože by jinak přišel o práci?

Hasiči zase, alespoň podle šéfa zásahu, nezkoušeli požár věže číslo 7 kropit vodou z jednoduchého důvodu. Po zřícení dvojčat a celodenním hašení prý už na jihu Manhattanu nefungovaly hydranty, vodu bylo nutné čerpat z řeky Hudson a hasiči se tou dobou soustředili na zachraňování lidí. Opravdu tomu věříte? Šéf hasičů přece také není nezaujatý.

BBC zase o zhroucení budovy informovala předčasně, protože dostala mylnou zprávu z tiskové agentury. „V chaosu toho dne jsme určitě řekli věci, které se pak ukázaly být chybnými nebo nepřesnými… Byla to chyba, nic víc,“ odpověděl na obvinění před třemi lety editorial BBC. Novináři zkrátka nemohli bez chyb zvládat informační chaos po bezprecedentním útoku – včetně toho, že na chvilku vypadl signál mezi New Yorkem a londýnským studiem.

Není to trochu moc náhod najednou? Ve světě konspiračních teorií není místo pro takové nesrovnalosti a náhody. Všichni v něm jednají promyšleně, všichni mají své postranní cíle, nikdo jen tak nechybuje. Jen občas úplně nezametou stopy po svých zločinech. A to je chvíle, kdy musí zasáhnout poctivý, nezkorumpovaný, vždy připravený konspirativní teoretik, bloger či „alternativní novinář“.

Nenechá se zviklat ani tím nejbanálnějším a možná nejdůležitějším argumentem mainstreamu: do případného spiknutí 11. září by musely být zapojené stovky, spíše až tisíce lidí. Ti všichni by si v sobě museli toto tajemství nést až do hrobu. I novináři z kvalitních, mainstreamových médií, kteří v minulosti odhalili nespočet skandálů a zločinů, by tentokrát museli mít klapky na očích nebo být součástí celé hry.

Výzkumy prokázaly, že kdo má tendenci věřit spikleneckým teoriím, ten obvykle příliš neuznává práci běžných novinářů. Důvěra v mainstreamová média, včetně těch kvalitních, která charakterizuje pečlivá editorská práce, přitom obecně klesá. Na stovkách internetových fór a blogů si dnes každý – nejen příznivec konspiračních teorií – může najít jakékoli argumenty, které potvrdí jeho výklad reality. V kyberprostoru jsou si najednou všechny informace rovny, rešeršované zprávy z The New York Times i názorové blogy aktivistů, jejichž hlas by bez internetu nebyl příliš slyšet. Kdo chtěl v šedesátých letech hledat důkaz například pro spiknutí, že lidé nikdy nevkročili na Měsíc a vše byla jen inscenace natočená v hollywoodských kulisách, ten musel s hledáním těchto teorií ztratit poměrně dost času a energie. Dnes stačí pár kliků myší a na počítačovém monitoru se rozprostřou nečekané výklady reality. Internet navíc zastánce konspiračních teorií z celého světa propojil, bez něj by nikdy nevznikla pestrá koalice lidí, kteří teď „hnutí za pravdu o 11. září“ reprezentují.

Jeho prominenty jsou už citovaní Richard Gage v čele sdružení Architekti a inženýři za pravdu o 11. září a James Fetzer ze spolku Učenci za pravdu o 11. září. Fetzer je emeritním profesorem filozofie, kurzů o umělé inteligenci, teorii vědy a kritického myšlení; v minulosti už zpochybňoval pravost záběrů střelby na prezidenta Kennedyho a publikoval úvahy o tom, kam se poděl Kennedyho mozek. K dalším ikonám hnutí patří emeritní profesor filozofie a teologie David Ray Griffin a fyzik Steve Jones, muž, který publikoval desítky odborných článků a vynalezl malý vařič poháněný solární energií. Poté, co se Jones stal vyznavačem „skutečné pravdy“ o 11. září, poslala jej jeho domovská Univerzita v Utahu na nucenou dovolenou. Konspirační teorii o útocích na newyorská dvojčata ale asi nejvíce zpopularizoval tehdejší dvacátník Dylan Avery.

Proč by nemohli

Dylana Averyho nevzali na filmovou školu. On to ale nevzdal a rozhodl se s kamarády natočit krátký film, příběh fiktivního spiknutí kolem 11. září. Začal studovat průběh osudného dne a při tom mu to došlo: tohle není fikce, tohle je realita. „Někdo na internet zavěsil fotku běžné demolice a vedle toho snímek padající věže Světového obchodního centra. Ta podoba mě dostala. Pak si k tomu začneš číst články, každý tě odkáže na deset nových, a než si to uvědomíš, tak je šest hodin ráno a ty pořád ještě sedíš u počítače. Informace tě úplně pohltí,“ vzpomínal Avery před jedenácti lety v týdeníku Vanity Fair na moment, kdy pochopil, co se 11. září opravdu stalo. A že je o tom potřeba natočit dokument.

Vanity Fair výsledný film už v roce 2006 prohlásil za první filmový trhák internetového věku. Snímek Loose Change (Drobné v kapse), který 11. září interpretuje jako jakýsi americký státní převrat, totiž na internetu vidělo už přes deset milionů lidí. První verzi klipovitého dokumentu se spoustou rychlých střihů, krátkých otázek a odpovědí Avery vyrobil za dva tisíce dolarů na svém laptopu. Třetí verze z roku 2007 už stála dvě stě tisíc dolarů. Každá nová edice revidovala předchozí spiklenecké teorie. „Netvrdíme přece, že všechno je stoprocentně pravdivé. Víme, že v dokumentu jsou chyby,“ odpověděl producent filmu a veterán z Afghánistánu Korey Rowe na námitky, že film obsahuje spoustu věcných chyb. „Nechali jsme je tam úmyslně, aby nás lidé mohli kritizovat, abychom je tím povzbudili k vlastnímu výzkumu skutečnosti.“

Kvůli anonymitě internetu není možné zjistit, kdo a jak hluboce v americké spiknutí věří. Přesto nějaká čísla sehnat lze. Podle průzkumu z roku 2006 například dvě třetiny Newyorčanů mladších třiceti let věřily, že vláda hrála v útocích nějakou roli. „Když se ale podíváte přesněji na podrobnější otázky v podobných průzkumech, tak uvidíte, že respondenti už příliš nevěří konkrétním konspiračním teoriím. To naznačuje, že lidé tak nesnášeli Bushovu administrativu, že připouštěli její spiknutí. Samotné teorie jim už příliš přesvědčivě neznějí,“ řekl Respektu Mark Fenster, který se spikleneckými teoriemi zabývá na Floridské univerzitě.

Tvrzení, že si všechno vymysleli sami Američané, by se opravdu v prvních dnech po 11. září nikdo neodvážil vyslovit. I díky celosvětové nenávisti vůči Bushově administrativě se ale postupně stalo salonním. Jestli si Bush a spol. vymysleli záminky k útoku na Irák – a zde je nutné připomenout, že americká vláda při jeho přípravě argumentovala spikleneckými teoriemi o vazbách mezi Saddámem Husajnem a al-Káidou –, tak proč by si nemohli podobně vykonstruovat i 11. září?

Jednou z hlavních příčin rostoucího množství spikleneckých teorií, které se teď webem šíří prakticky ke každé větší události, je stále menší důvěra v autority, ve státní složky, ve všechno oficiální. V šedesátých letech svým vládám důvěřovaly tři čtvrtiny Američanů, dnes už jen čtvrtina. Do šedesátých let podle historika konspirací Petera Knighta lidé věřili hlavně spiknutím různých uzavřených menšin, ať už to byli Židé, zednáři nebo komunisté; od vraždy prezidenta Kennedyho se podezření obrací hlavně na mocné – na vlády, politiky a tajné služby.

Pokud věříme, že nám vládnou záludní, všehoschopní, mocní vykořisťovatelé, tak proč by nemohly být pravdivé i ty nejdivočejší teorie? Třeba že zemětřesení na Haiti způsobily americké testy nové superzbraně HAARP. Nebo v americké pravici velmi rozšířený názor, že se Barack Obama ve skutečnosti narodil mimo Spojené státy, zfalšoval rodný list, a jeho zvolení prezidentem bylo proto protiústavní. „Prezident Obama musí teprve prokázat, že je americkým občanem,“ tvrdil například americký rozhlasový moderátor Rush Limbaugh v roce 2009, kdy Obamův neamerický původ připouštěla zhruba pětina Američanů.

Konspirační teorie kolem 11. září a Obamy odráží momentální polarizaci a vzájemnou nedůvěru v americké politice. Pokud byl Obama prezidentem neústavně, tak nebylo potřeba ho respektovat a bylo možné ho bez servítků nenávidět. Tezím o jeho narození v Keni, Indonésii, Francii a jinde věřili hlavně voliči republikánů, samozvaní konzervativci, muži a běloši. Obviněním, že George Bush byl 11. září 2001 schopen naplánovat hromadnou vraždu svých spoluobčanů, zase propadali hlavně voliči demokratů, levičáci a příslušníci chudších etnických menšin. Autor těchto řádků při návštěvě afroamerické newyorské čtvrti Harlem před sedmi lety pozoroval, jak stánkaři na ulici prodávají vypálená DVD filmu Loose Change hned vedle studií o tom, že AIDS je zbraní vymyšlenou CIA k omezení porodnosti černochů.

Důkazy? Děkuji, ne

Studie a filmy konspirátorů jsou si podobné. David Aaronovitch v knize Voodoo Histories. How Conspiracy Theory Has Shaped Modern History (Voodoo historie. Jak konspirační teorie formovaly moderní dějiny) vybral několik znaků, které je obvykle spojují.

Bývají populistické – autoři prokazují protilidové spiknutí mocné, nedosažitelné elity. Ti, kdo takové spiknutí odhalí, se ale také stávají svého druhu elitou. Už nejsou ovcemi, které si nechají lhát, ale osvícenou vrstvou, která poznala hlubší smysl věcí. Běžně přitom argumentují historickými precedenty. Američané si v šedesátých letech prokazatelně vykonstruovali incident v Tonkinském zálivu, který pak použili jako záminku k prvnímu bombardování Vietnamu. Proč by se tedy 11. září 2001 nemohli chovat podle stejného vzorce?

Teoretici konspirací také neustále tvrdí, že jen kladou nepříjemné otázky – jenže žádná oficiální odpověď není dostatečná k tomu, aby jejich obvinění vyvrátila. Rádi se ve svých knihách a dokumentech zaštiťují experty – názor inženýra, vysokoškolského pedagoga, spisovatele má zvýšit důvěryhodnost odvážných tvrzení, oslabit dojem, že jde o bláznovství. Proto mají sklon při vychvalování něčí autority přehánět. Autoři obskurních publikací dostávají v knihách spikleneckých teoretiků punc vědců, analytiků, pedagogů. Konspirační studie mívají spousty poznámek pod čarou, odkazů, citací spřátelených autorů, které mají posílit zdání vědeckosti. Kde se to autorům hodí, tam – obvykle mimo kontext – sáhnou k citacím z jindy opovrhovaných mainstreamových médií.

Jenže spiklenecké teorie by neexistovaly, pokud by v historii neexistovaly opravdové konspirace. Vedle zmíněného incidentu v Tonkinském zálivu se třeba v osmdesátých letech potvrdila aféra Írán-Contras. Vlivní lidé ze CIA a z administrativy Ronalda Reagana tehdy – s prezidentovým vědomím – organizovali ilegální prodej zbraní znepřátelenému Íránu vedenému ajatolláhem Chomejním. Ze získaných peněz pak podporovali vražedné milice Contras v občanské válce v Nikaragui. Počátkem šedesátých let zase CIA dopodrobna rozpracovala operaci Northwoods. Chtěla organizovat teroristické útoky na americká města, letadla a občany, které by pak vláda připsala komunistické Kubě a získala tím podporu pro svržení Castrova režimu. Projekt se však nakonec neuskutečnil.

Vyzradily se i jiné citlivé informace, v nichž se nejednalo o spiknutí – mučení vězňů na Guantánamu a v Iráku, tajné přelety se zajatci z Bushovy „války proti teroru“ přes menší evropská letiště. Nepodařilo se je utajit, ačkoli do nich byla zapojena jen malá skupinka politiků, vojáků a agentů. Alespoň ve srovnání s 11. zářím, v němž by spiknutí musely tutlat i stovky civilistů. Příklad vyzrazených, velmi citlivých afér ukazuje, že novináři a politická opozice neváhají zveřejnit machinace mocných a oponentů. Jenže pouze za předpokladu, že k tomu existuje dostatek hodnověrných důkazů. A to se navzdory všemu pátrání v případech 11. září i Obamova rodného listu nestalo.

Za všechno mohou cyklisté

„Svět je plný nevysvětlených dat a událostí. Tajné služby a vojenské složky jsou zavalené informacemi, které nemohou pořádně zpracovat a které se mohou zdát významné až s odstupem času,“ odpověděl známý levicový kritik amerických vlád Noam Chomsky svým příznivcům, když ho vyzývali, aby se k „hnutí za pravdu o 11. září“ přidal. „Navíc by podle mě bylo naprosto bláznivé, kdyby se jakákoli vláda něco takového pokusila udělat,“ dodal konkrétně k teoriím o americkém podílu na útoku proti věžím Světového obchodního centra z roku 2001.

Naprostá většina konspiračních teorií totiž odporuje tomu, jak tisícovky historiků v minulých staletích rozuměly pohybu dějin: jako pohybu komplikovaných společenských sil, kde se jednotlivá spiknutí sice mohou objevit, ale jen čas od času a na okraji. Události jsou ale mnohem srozumitelnější a jednodušeji pochopitelné, pokud věříme, že je organizují hrstky spiklenců v pozadí. Třeba ti, kdo si už před 11. zářím nechali zaregistrovat dnes už neexistující webovou doménu www.wtc2001.com: organizátoři mistrovství světa v dráhové cyklistice. To taky nemůže být náhoda.

Respekt 37/2010 (text byl aktualizován)