0:00
0:00
Sousedé27. 6. 20112 minuty

Politická duhovka

Astronaut

Stát se politologem amatérem je jednoduché, stačí štětec a několik barviček: pravicová modrá, sociálnědemokratická oranžová a komunistická červená, a samozřejmě zelená pro Zelené. Pokročilý politolog by navíc měl umět kreslit – ptáka, růži nebo třešně. Jenže politolog profesionál už to má těžší, protože pokud se chce podívat za hranice naší země, paleta se mu pěkně zamíchá. Svět je prostě barevnější, než se zdá.

S komunisty je to nejlehčí, ti sáhli hned na začátku po bojovné a vášnivé červené, která už jim zůstala. U ekologů se zelená prostě nabízí, jenže u ostatních stran je to zajímavější. Němečtí konzervativci jsou černí podle barvy církve a němečtí liberálové provokativně žlutí, i když historicky je tato barva spojena s negativními emocemi. Dlouho to byla barva „ostudy“, kterou automaticky dostávali Židé, prostitutky nebo kacíři. Je také možné, že německá liberální FDP si barvu na základě některých svých politických výkonů vybrala podle kyrgyzské tradice smutku.

↓ INZERCE

Často jsou ale liberální strany modré, třeba jako v Nizozemí nebo v Belgii. Mimochodem tamní politologové jsou vynalézavější, nepopisují totiž koalice dvoubarevně, ale jejich barvy jednoduše míchají. Když byla například v Nizozemí u moci sociálně liberální vláda, nepsalo se o ní jako o červeno-modré koalici, ale o fialovém uskupení. Podobně tomu je i v Belgii, kde se modro-červeno-zelenému kabinetu říkalo fialovo-zelený. V Americe je politický svět mimochodem černo-bílý a ve Velké Británii museli liberálové sáhnout po červeno-žlutém nátěru, protože čistě žlutou už obsadili skotští nacionalisté.

Třeba by se naše současná vláda měla více dívat na barvy, protože by mohla pracovat v daleko větším tmavě modro-červeno-modro-světle modrém souznění.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].