Několik nezávislých lidí bydlí v jednom pronajatém bytě…

Několik lidí, kteří se dříve ani nemuseli znát, společně bydlí v jednom pronajatém bytě. Každý z nich má svůj vlastní pokoj, všichni sdílí koupelnu, kuchyň a někdy mají i obývák. A když se někdo odstěhuje, přijde (většinou) na inzerát někdo další, třeba jen na několik týdnů. Někdy spolubydlící spolu sdílí mimo bytu i svůj život, společně nakupují, vaří nebo společně tráví svůj volný čas, jindy se jen mlčky potkávají v kuchyni a vyndávají z přísně rozdělených přihrádek v lednici své potraviny. Prostě Wohngemeinschaft, zkráceně také WG. Tímto tedy vyhlašujeme soutěž o český překlad tohoto německého slova, který určitě není jen spolubydlení, protože důraz je daleko více na „společenství“ než na „bydlení“.

Když jsem v devadesátých letech bydlela ve Wohngemeinschaft s jedním cizím mladým mužem a můj tehdejší přítel bydlel také ve Wohngemeinschaft, nicméně s úplně jinou ženou, nedokázali moji příbuzní a známí v Česku tuto formu bydlení pochopit.

I v Německu ale trvalo deset let, než společnost v 70. letech tento životní styl akceptovala. I když dnes nikde nenajdeme tolik Wohngemeinschaften jako v německy mluvících zemích, první obecně známá Wohngemeinschaft existovala mimochodem úplně jinde – bylo to účelové spojení Sherlocka Holmese a Dr. Watsona. Dnes už se ale podobné bydlení rozšiřuje i u nás, nicméně zůstává to většinou doménou studentů. U našich sousedů je to však životní styl i daleko starších lidí, kteří místo na univerzitu každé ráno v obleku jezdí třeba do banky nebo do úřadu.

Nicméně se spolubydlením je spojeno i mnoho vtipných „vynálezů“, jak zorganizovat společný život a především úklid. Někde visí seznam rotujících povinností na nástěnce, jinde má každý člen domácnosti dlouhodobě přidělenu jednu místnost a onde se zase spolubydlící stále hádají a pomlouvají, kdo za koho musel zase umýt nádobí.

Internet je plný více či méně vtipných rad, jak život ve WG zorganizovat: „Společně využívané poličky, šuplíky nebo sklepy mají tendenci zaplnit se zapomenutými věcmi. Je to jako v komunismu: co patří všem, nepatří nikomu a nikdo se necítí zodpovědný. Proto by společné prostory měly být co nejvíce rozděleny na soukromé části a zároveň by se spolubydlící měli pravidelně setkávat a společně uklízet.“ Kdo ale někdy ve WG bydlel, tak ví, že podobné rady v praxi nefungují. I přesto je spolubydlení lepší než rodinný život – je to levné, zábavné, lidé více tolerují soukromý prostor druhého, spolubydlícího navíc můžete bez hysterických diskusí podle potřeby vyměnit a podle statistiky je ve WG zavražděno daleko méně lidí než v rodině.

Máte zajímavé historky z nově vznikajících českých WG? A jak této formě bydlení tedy říkáte?