S Jiřím Zemánkem o české krajině

Jiří Zemánek

(*1953) je historik umění, kurátor, publicista. Vystudoval dějiny umění a etnografii na Masarykově univerzitě v Brně (1972–1977), kde obhájil doktorát filosofie z oboru dějin umění. V 70. a 80. letech působil jako odborný pracovník v několika státních galeriích, v letech 1991–2000 pracoval ve sbírce moderního a současného umění

Národní galerie v Praze

, pro první stálou expozici Českého moderního umění NG ve Veletržním paláci připravil expozici českého akčního umění (1994–1995); analogicky pro mezinárodní výstavu akčního umění L´art au corps v Mac v Marseille připravil výběr z českého akčního umění (1996). V letech 1999 - 2001 se ideově podílel na projektu

E-AREA

Federica Díaze a na programech tzv.

E-fóra

jako samostatné součásti

Fora 2000

, pořádaného tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Od roku 2000 je svobodným kurátorem. Zabývá se českým moderním a současným uměním, zejména sochařstvím, akčním a zemním uměním, dějinami kinetismu a uměním nových médií. Zajímá se i o přesahy umělecké tvorby do oblasti ekologie a spirituality, otázky proměny paradigmatu a integrální kultury. Snaží se znovuoživení fenoménu poutnictví jakožto holistické praxe dosahování osobní celistvosti a vnímání vnitřního rozměru krajiny. Každoročně pořádá putování na některá posvátná místa české krajiny (Bezděz, Plešivec, Sv. Jan pod Skalou, Bacín, Růžák, Luž ad.). Od roku 2007 přednáší na

Svobodné univerzitě

v Praze. Je autorem řady textů o vztahu umění a krajiny, je překladatelem textů a editorem publikací s eko-filosofickou tématikou.

On-line rozhovor navazuje na cyklus diskusí pořádaných Masarykovou univerzitou,Divadlem Husa na provázku a občanským sdružením DIALOG centrum, o.s. pod názvem "KABINET HAVEL - Úsvit v Čechách", který je věnován reflexi současné české společnosti u příležitosti dvacátého výročí listopadových událostí roku 1989 a poběží od listopadu 2008 do listopadu 2009. Cyklus začal 8. listopadu 2008 diskusí "Prolog s Václavem Havlem". Více na http://www.usvitvcechach.cz/.

(Rozhovor je hodinový, je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na odpovídajícím. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách.)

:09Kabinet HavelMáte k nějakému místu v české krajině silný citový vztah? Co je to za místo, v čem je vám blízké?13:57Jiří ZemánekPřirozeně mám silný citový vztah k místům a krajinám, které jsou nějak spojeny s mým dětstvím – krajina pod Orlickými horami, Jeseníky a kupodivu i Praha, kam jsem dojížděl za tetou na prázdniny. Jsou to místa spojená se silnými vzpomínkami, takže mě nějak víc uvízla v srdci. Vztah ke krajině se podle mě utváří naprosto stejně jako je tomu ve vztazích mezi lidmi. Po prvním okouzlení je třeba takový vztah dál rozvíjet, prohlubovat. Cítíte, když si vás určitá krajina, hora či místo zavolají, cítíte tu touhu; vyplatilo se mě nikdy moc neotálet a vydat se tam. Takto jsem objevil a zamiloval si Kokořínsko, Brdy, Křivoklátsko, Český kras, České Švýcarsko, České Středohoří, Šumavu i Lužické hory, které jsem před tím moc neznal. Je to zvláštní, opakovaně chodím rok co rok určitými krajinami a místy a jsem jimi stále víc okouzlený. Člověk by si řekl, vždyť už jsem tam přece tolikrát byl, tam to přece znám, proč bych tam chodil? Ale já se každý rok nemůžu dočkat až vyrazím například na „malou máchovku“, jak nazývám to putování, a znovu projdu s kamarády z Mělníka Kokořínským dolem podél pískovcových skal, rybníků a mokřadů přes Harasov a Ráj krásným stoupáním pod vrchem Druclík na Housku a uvidím na obzoru tu dvojhoru Malého a Velkého Bezdězu. Necítil bych se celý rok dobře, kdybych tu cestu na Bezděz nepodnikl. Je to jednoduše rituál, který musím vykonat. Potřebuji to kvůli nějakému vnitřnímu klidu, blahu, očistě či co. A potřebujete to i ta krajina, určitě by byla smutná, kdybych na ni zapomněl.  --- Když si uvědomím kolik je jen tady v Čechách zajímavých míst a krajin, vím, že je do konce života neprojdu.:16Kabinet HavelSetkal jste se při putování českou krajinou s geniem loci / duchem / atmosférou místa? Existuje genius loci? Jak ho vnímáte?14:03Jiří ZemánekObdobně jako lidi či zvířata mají své charaktery, svou osobitost i své nálady také mají je také určitá místa a určité krajiny, a samozřejmě i určitá města. Genius loci je pro mě jednoduše pocit a okouzlení, primárně smyslové okouzlení, které mě k určitému místu přitahuje. V této souvislosti se mě osvědčují opakované návraty na určitá místa nebo dlouhá několika denní putování krajinou. Když chci, aby se mě krajina, příroda otevřela, musím mít trpělivost a musím si to jednoduše opravdu zasloužit. Musím se během putování zbavit určitých navyklých způsobů vnímání ze svého každodenního života a nechat přírodu, aby si mě sama vtáhla, sama se mě ukázala. Po dvou třech dnech putování, zvláště o samotě, začínám vnímat jinak, i když nedokážu přesně popsat jak – jinak běží čas, jinak klidněji se mě ukazují samy věci, u všeho dokážu prodlít (být s tím) déle než obvykle. Myšlení se do toho už tolik neplete a mezi mnou a krajinou to začíná plynout, už nemám pocit, že se pohybuji krajinou jako nějaký objekt, ale že i krajina se začíná pohybovat mnou; respektive, že se pohybuju víc s ní.
Během putování je vám samozřejmě někdy těžko, uděláte si na noze puchýře, bolí vás nohy, záda, přepadnou vás trudné myšlenky, ale pak zase příchazejí momenty jedinečných extází a radostí, které mohu prožít jen v přírodě. Důležitou součástí putování je pro mě spaní v krajině pod oblohou, pod hvězdama. Když v krajině spím, mám v ní obvykle jiné sny než když spím doma v baráku. Mívám často živý pocit, že sním sny krajiny, v níž nocuju. Nějak se můj vnitřně svět začne propojovat s archetypálním světem krajiny, v níž jsem, s její pamětí. Takže pronikat hlouběji do určitého genia loci je proces. Místo vám neukáže hned všechno.:47K HVidíte nějaké problémy současné české krajiny?14:13Jiří ZemánekNěčeho jsem se už dotkl v předchozích odpovědích. Z těch hlavních problémů bych uvedl následující: 1/ Neustálé zastavování kvalitní zemědělské půdy. To je něco zhůvěřilého, zvlášť když se na ní staví automobilky. Půdu nevyrobíme, to není ekonomická kategorie, vzniká tisíce let! 2/ Holosečné kácení lesů, které se u nás bežně praktikuje i v chráněných krajinných oblastech, kterým by mělo jít o uchování charakteru lesa, jeho prostředí. Les je organismus, bytost. Mělo by se aspoň v CHKO a v národních parcích prosadit výběrové kácení stromů, které udržuje strukturu lesa. Holosečné kácení se u nás běžně praktikuje na strmých svazích – výsledkem je na hlínu rozoraná půda, splavovaná při každém dešti. 3/ Z našich lesů mizejí staré stromy. Lesy tudíž přestávají mít paměť. Jsou v nich často stromy jen padesát maximálně sto let staré. Les však pokud se ponechá přirozenému vývoji běžně dosahuje stáří 500 – 800 let. Měli by v něm tedy být zástupci všech věkových kategorií stromů – jak teenegeři 50–60 let staří, tak stařešinové do 500 let věku. Věkovitost lesa je důležitá pro naše vnímání času, pro uvědomování si pomíjivosti života.
4/ Bylo by žádoucí, aby v národních parcích, v jejich prvních zónách, byl les ponechán svému samovolnému přirozenému vývoji. 5/ Dalším problémem je typicky české necitlivé vedení dálnic. Někdy mě připadá, že naši stavitelé dálnic záměrně volí ty nejnevhodnější, skoro bych řekl brutální varianty vedení dálničních tras. Názornými příklady jsou dálnice D8, procházející CHKO České středohoří, plánovaná dálnice D3 Posázavím a uvažovaná rychlostní komunikace přes Český ráj. Dálnice D8 je dokladem toho, jak daleko až se může v této necitlivost zajít: dálnice bude v pravém slova smyslu zatnuta do srdce Českého středohoří, do prostoru mezi Milešovku, Kletečnou a Lovoš; projde kdysi nádherným Opárenským údolím se zříceninou starého hradu v blízkosti Porta Bohemica už kdysi poničené odtěžením poloviny sousedního kopce. Takže vskutku jedinečná brána do Česka, která zahraničním návštěvníkům ukazuje náš vztah k naší krajině ve velice nelichotivém světle. Podobným velkým problémem je necitlivé vedení komunikací ve městěch, například v Praze. 6/ Dalším problémem je mizení krásných kopců v důsledku těžby kamena například na Českolipsku a Kokořínsku (Tachov, Maršovický vrch, svého času Tlustec) a snahy o prolomení limitů těžby hnědého uhlí v Severních Čechách. 7/ Dalším velkým problémem je masivní nárůst automobilové dopravy, která dnes nejen zahlcuje města, ale poškozuje i samotnou krajinu. Problém spočívá zjevně v individuálním vlastnictví aut. Řešení by bylo přesunout se od inviduálního vlastnictví k půjčovní si aut v půjčovnách, které je z mnoha ohledů výhodnější jak pro uživatele auta, tak pro životní prostředí.:16Hartl A.Jak se podle Vás podepsalo na vztahu Čechů ke své domovině a krajině odbobí vlády komunistické strany? A jak velký vliv na její proměny a budoucnost má současná modla „kapitalismus“?
Vidíte v současné mládeži světlo pro budoucnost naší krajiny nebo spíše kata?14:44Jiří ZemánekJistě, socialistické zemědělství ani socialistický průmysl nijak pozitivně vztah Čechů k jejich krajině neovlivnily, spíše naopak. Velké budovatelské plány a megalomanské podniky, tak typické pro éru socialistického budování, nicméně neopouštějí ani mysli současných budovatelů kapitalistické prosperity. Pokud bude kapitalismus modlou, jak píšete, bude hrozit riziko podobně technokratického, účelového vztahu k přírodě a krajině jako pouhému zdroji využitelných surovin. Pokud se však rozvine nová koncepce myšlení, vycházející z uznání toho, že naše hospodářství musí primárně respektovat hospodářství země, tedy něco jako „přírodní kapitalismus“ (jak to nazvali Paul Hawken a manželé Lovinsovi ve stejnojmenné knize), který počítá s existencí „přírodního a lidského kapitálu“, pak by to mohlo mít pro naši budoucnost velice pozitivní dopad. Co se týče vztahu současných mladých lidí ke krajině a toho jaký vliv by na ni mohli mít, nelze to podle mě exponovat tak černobíle, jak uvádíte. Sám věřím spíš v pozitivní budoucnost.:29Kabinet HavelJaký máme vztah ke krajině? Jsme vůči ní dostatečně zodpovědní? Jak krajinu využíváme a přetváříme?14:17Jiří ZemánekVe vztahu naší společnosti ke krajině se přirozeně odráží naše doba, naše celkové chápání světa (světový názor), pojetí hodnot i historický vývoj, jímž naše země prošla atd. Obecně si myslím, že si málo uvědomujeme jaké bohatsví přírody v Česku máme a tak ho buďto sami snadno promrháváme anebo často dopouštíme aby se tak dělo. Ať už se to týká půdy, lesů, celkového rázu krajiny nebo ostatních zvířat a rostlin.
Do využívání přírody se bohužel stále promítá a převažuje v něm exploatující průmyslový přístup, charakteristický pro modernistickou společnost, který přírodu považuje – ať jde o půdu či les za pouhý materiální zdroj. Avšak chápeme-li zemědělství nebo i lesnictví jako primárně průmyslové odvětví, pak se zcela míjíme z povahou života, která je základem všech přírodních procesů. Pak nemůžeme než v našem zacházení s přírodou dělat chyby a přehmaty, chovat se k půdě a ke zvířatům necitlivě. Zapomíná se, že přírodu můžeme kontrolovat a mít z ní dlouhodobý prospěch jen tehdy, když se jejím zákonům přizpůsobíme, když je umíme respektovat. V tomto smyslu musí tedy jít o oboustranný vztah, který zohledňuje ekologické zemědělství a hospodářství.
Na druhou stranu je velice pozitivní, že vznikají různé regionální spolky, které pečují o lokální krajinu (například v Lužických horách, na Kokořínsku a jinde), o její ráz, obnovují v ní drobné památky, angažují se v její ochraně proti necitlivým zásahům. Že existují ekologická sdružení, do nichž se lidé zapojují. Že se pomalu začíná rozvíjet i ekologické hospodářství a zemědělství. Zdá se, že si lidi postupně skutečně začínají prostředí v němž žijí více vážit. To je důležité také ve městech. Příroda by měla být integrální součástí měst a obcí. Neměla by z nich být vypovězena.:10Tomáš FořtKdyž se hovoří o české krajině, tak jaká je charakteristika typicky české krajiny? kdybyste ji chtěl popsat cizinci, na co byste upozornil, co raději zatajil?14:49Jiří ZemánekTo je opravdu těžké nějak zevšeobecňovat, i když máme výtvarníky jako byl třeba grafik, kreslíř a spisovatel Josef Lada, kteří se o výtvarnou zkratku české krajiny ve své tvorbě pokusili. Tedy měl-li bych se pokusit o nějakou takovou esenci sám, pak bych asi řekl, že česká krajina je - venkovaká krajina; krajina malebná, zvlněná, kopcovitá; krajina spíše kulturní, historická s památkami; krajina s rybníky a vodníky. Ale podstatnější informací je asi to, že kotlina Česka se vyznačuje velkou rozmanitostí krajin. Christian Norberg-Schulz v odvolání na J.W.Goetha myslím někde uvádí, že charakteristickým rysem takové jednotlivé české krajiny je to, že je to jakýsi „svět uvnitř světa“. Krajiny u nás skutečně mají tuto vlastnost – jsou zasazeny do širšího krajinného celku, jakoby šlo jakousi holarchii menších celků uvnitř celku většího.:17K HNacházíte v české krajině tvůrčí inspiraci pro svou práci? Odráží se v nás nějak krajina, ve které žijeme a jakým způsobem?14:21Jiří ZemánekAno. Nejlepší nápady přicházejí, jak známo, sami (myšlení se děje samo v nás) a mě se to obvykle stává při chůzi nějakou krajinou. Ostatně „chůze a myšlení“, respektive chůze jako myšlení, to už je svého druhu fenomén. Určitě i Máchovy přicházely některé jeho básně či verše při chůzi. Takovým pozoruhodným básníkem je například americká básnířka Mary Oliver.
Krajina se v nás odráží nějakým způsobem vždycky, i když si toho nejsme třeba ani vědomi. A na druhou stranu také krajina je naším zrcadlem, našim obrazem a to jak v tom dobrém, tak v tom méně dobrém či vysloveně špatném. Problémem nás současných moderních lidí je, že žijeme hodně autisticky, izolováni ve vlastní kultuře a že přírodu a krajinu pouze krátkodobě navštěvujeme a chápeme ji často jako něco mimo nás (jako objekt) – pro naši rekreaci, či jakékoli jiné další využití. Ale my sami jsme přece taky přírodou a bez výživné podpory mimolidkého světa kolem nás bychom nepřežili nejen fyzicky, ale bez něj by nebylo možné ani naše myšlení, naše imaginace. Vždyť naše lidská inteligence je jen rozvinutím inteligence tohoto světa. Mě se líbí slova teologa Thomase Berryho: „Přírodní svět je širším posvátným společenstvím, do něhož patříme. Být odcizen od tohoto společenství znamená stát se opuštěným ve všem, co nás činí lidmi.“ Zdá se, že řada problémů a nemocí moderního člověka souvisí s tímto našim odtažením se od přírody.:15K HJak vnímáte prostředí českých měst a vesnic? Jak se v nich žije? Jak na nás působí a jak nás ovlivňují? A jak naopak my měníme jejich podobu?14:30Jiří ZemánekVenkovský prostor po roce 1990 hodně sešel. Je potřeba posílit samostatnost života vesnic. To, aby v nich zůstávala práce i finance, aby to nebyal pouze enkláva pro rekreaci a turistiku. Vedle trendu vysídlování lidí z venkova do města se objevují dnes i opačné tendence znovuosídlování venkova s tím, jak život ve městech začíná být pro lidi příliš nákladný i s tím, jak lidé hledají méně hektičtější a přírodě bližší způsob života. Samostatnost obcí by významně posílilo například zavádění obnovitelné energetiky, rozvíjení ekologického zemědělství apod.:20Kabinet HavelJaký máme vztah k existujícím hodnotám, které vytvořili naši předkové? Do jaké míry existující věci/stavby rozvíjíme či naopak přebíjíme novým?14:36Jiří ZemánekCo se týče krajiny měli bychom si toto dědictví – tedy pokud možno neporušenou krajinu – kontinuálně z generace na generaci předávat. Je evidentní, že 20. století tuto premisu zdaleka nenaplnilo. Co se týče Česka pak je dnes třeba reagovat na důsledky rozvoje průmyslu a průmyslové zemědělství, dnešní bezbřehou „automobilizaci“ společnosti, těžbu uhlí, která poničila Severní Čechy, toto všechno a další věci (viz. odpověď na otázku č. 7) je třeba řešit. Myslím si, že celkový vývoj našeho života se posune směrem k větší decentrálnosti, k většímu posílení prvků regionálnosti, místní soběstačnosti a samostatnosti obcí. V tomto smyslu si ho představuju jako syntézu nových a k přírodě více přátelských technologií technologií s některými prvky tradice, které si budeme muset teprve osvojit. Vidím to jako trend „zeštíhlujícího“, více flexibilního myšlení, které dokáže vidět věci v souvislostech.:46Kabinet HavelJak se určitá doba může zapsat do krajiny, tváří měst a vesnic?
Jak se zapsalo 20. století do české krajiny a jak se do krajiny zapíše naše současná doba?14:40Jiří ZemánekGotika, renesance a baroko se zapsaly do tváře české krajiny především svými stavbami - kostely, hrady, zámky, někdy historickými městy – i některými krajinným úpravami, které se dodnes na některých místech uchovaly (soustava jihočeských rybníků z doby renesance, barokní krajina na Jičínsku atp.). Tyto historické stopy dnes ze zpětného pohledu hodnotíme v převážně většině pozitivně.
Pokusíme-li si představit, že žijeme například v roce 2100 a díváme se zpětně na to, jak naši krajinu obohatilo 20. století, je obtížně rozhodnout, co z něj budeme moci v tomto smyslu vyzvednout. Rozhodně to nebudou uhelné doly Severních Čech, ani dálnice, ani velké továrny a průmyslové haly, ani věže Temelína, a myslím si, že ani velké přehrady a „velké širé rodné lány“, ani velké aglomerace měst. Ale jistě to bude věž na Ještědu a některé architektury dobře zakomponované do krajiny, možná krajina Českého Švýcarska, podaří-li se nám jí zachovat neporušenou. A lidé roku 2 100 nám jistě budou vděčni, pokud se nám podaří zachránit některé staré lesy, pralesovité porosty i ostrovy kulturní a venkovské krajiny a některé živočichy a rostliny – sokoly, rysy, volavky, ale také vrabce (ti ubývaj nejvíc), žáby a motýly, kaštany a sasanky – a přirozeně se vinoucí řeky, čistou vodu, dostatek dobré půdy a čistý vzduch.:53PECHLATNAKOLIK MUZE ARCHITEKTURA A ARCHITEKTONICKE ZASAHY LIDI DO PRIRODY OVLIVNIT VYTVORY ZVIRAT, KTERA SE MUSI PRIZPUSOBOVAT ZASAHUM LIDI DO PRIRODY (STAVENI HNIZD, DOUPAT, UKRYTU VE MESTECH)?14:55Jiří ZemánekTakovéto ovlivňování habitatů živočichů důsledky našich stavebních činností se samozřejmě běžně děje a to nejen při stavbě dálnic. Mělo by se na to víc dopředu myslet. Pokud dochází při stavbě nových budov ke kácení stromů, měly by se tyto stromy nahradit, tedy vysadit nové, aby ptáci měly kde hnízdit.:21Pavel CvekMají v sobě Češi přirozeně zakódován vztah k přírodě a svému okolí, životnímu prostoru a obydlí, vycházející z jejich slovanského původu?
Mají nějaké své Feng-šuej?
Jak se díváte na tyto „dovozové“ praktiky a učení?14:56Jiří ZemánekNa první část otázky bych odpověděl takto: spousta lidí dnes hledá hlubší, bezprostřednější vztah k přírodě prostřednictvím návratu k pohanství, ať už přes různé obrody keltství, šamanismu, druidismu, indiánské spirituality i slovanství. Ale že by se přímo v naší národní povaze dal vysledovat nějaký takový specifický slovanský rys, který by ukazoval na hlubší vztah k přírodě, to by, myslím si, byla pouhá spekulace.Na druhou část otázky - nehovořil bych o něčem co by se dalo charakteristovat jako slovanské feng - shuej, ale spíše o tom, co Nigel Pennick nazval severskou spiritualitou. Nigel Pennick svým bádáním vysledoval v severské tradici něco, co bylo později nazváno pojmem geomancie a co zahrnuje například známé geomantické fenomény „stezek duchu“, „stezek zemřelých“, nebo ley linií atp. Za evropskou paralelu k čínskému feng shuej by se dala bezpochy označit radistézie (proutkařství).Jinak proti feng shuej a jeho šíření v Evropě nic zásadního nemám, je-li to praktikováno profesionálně. Jako technika harmonizace člověka se jeho životním prostředím je, myslím si, feng - shuej velice propracovaný a užitečný systém. Sám s ním však nemám větší zkušenosti.:36VýletníkKdy se přírodní bohatství stává kulturním?15:14Jiří ZemánekAmerický básník Gary Snyder v jedné své básni napsal, že „příroda je stará kultura“. To se mě moc líbí. Někde taky píše, že náš jazyk, naše tělo i celá naše kultura, vyplývají z přirozenosti naší biologicko-sociální existence, ze zvířete jímž jsme byli a dosud jsme. Je důležité si uvědomit, že mezi naší kulturou a přírodou neexistuje žádná dělící hranice, stejně jako neexistuje žádna hranice mezi realitou a fantazií, realným a magickým. Příroda je sama hluboce magická, ale takové zkušenosti je třeba se otevřít.:34Milan LibeckýPotřebuje dnešní „městský typ“ člověka ještě nedotčenou přírodu ke svému životu a zdravému vývoji? Jak moc a proč? Vyroste z dítěte bez kontaktu s volnou přírodou člověk horších kvalit?15:12Jiří ZemánekMy jako lidé jsme se vyvinuli v tomto velkém společenství života, kterému obvykle říkáme pojmem „příroda“. Celé naše tělo naše smysly, ale i koherence naši mysli, je výsledkem evoluce přírody. Naše ineteligence je výsledkem, rozvinutím evoluce mimilodského světa; pokud se nějak izolujeme od přírody, ochuzujeme tím možnosti naší vlastní imaginace, což vědí všichni trochu vnímaví umělci. Příroda, jak to říká filosof David Abram, nám poskytuje zkušenost hloubky, prožitek toho, že jsme v životě zakořeněni, že jsme jeho součástí.Myslím si, že je skutečně nezbytné nebo určitě dobré důvěrné spojení (společenství) se světem přírody rozvíjet. Zvláště dnešní děti, které tak záhy vyrůstají u počítačů, by měly mít možnost v přírodě často pobývat. Je však třeba si uvědomit, že příroda je všude. Měli bychom ji navštěvovat ve městě, vtahovat ji do města. Je nesmyslné separovat město od přírody a naopak. Je třeba kulturu a přírodou prolnout, jak se o to snažil už kdysi architekt Ladislav Žák nebo dnes americký architekt Register, tvůrce projektů „ecocities“. Je třeba tu hranici zbořit. Mohou vzniknout města, kde bude radostno žít.Neřekl bych, že dítě které nebude mít kontakt s volnou přírodou bude nějak „horších kvalit“, nepochybně mu však bude něco chybět. Necítíme-li se jisti ve volné přírodě, rozhodně nebude mít takovou odvahu, spontánnost, bystrost a nebudeme tak celiství jako ti, kdo jsou v přírodě více doma. Konfrontace s nevypočitatelnou jinakostí přírody, ať už je představovaná jiným zvířetem, člověkem nebo jakoukoli jinou entitou, je také důležitá pro naše etické rozhodování.:03Radek BlehaJak se pane Zemánku díváte na výstavbu větrných elektráren? Jste jejich zastáncem nebo odpůrcem?
Stejně tak se Vás zeptám i na možnost výstavby hlubinného úložiště jaderného odpadu z elektráren?15:09Jiří ZemánekPokládám větrné elektárny za důležitý obnovitelný zdroj energie, který se u nás zatím prakticky neuplatnily, než jen ojediněle. Myslím si, že zvláště pro venkovské obce, které se nacházejí v oblasti, kde jsou příznivější větrné podmínky, má smysl větrné elektrány budovat. Mohou se stát základem jejich energetické soběstačnosti; tímto způsobem se dávají dohromady lidé například v Německu a zakládají tzv. komanditní družstva. Jsem zastáncem spíše menších skupin větrníků v krajině. Líbí se mi třeba sedm větrných elektráen v Jeseníkách v Ostružné, které jsou dobře do horské krajiny zakomponované a staly se v ní vlastně atrakcí, která k ní přitahuje zájem.Nesdílím hysterii proti větrným elektrárnám, projevující se zákazy jejich stavění na území některých krajů. V současné době se vyrábějí už různé typy větrníků s různě tvarovanými vrtulemi – například menší velikosti s vertikálními vrtulemi, které se dají lépe do kulturní krajiny zapojit.Se stavbou jaderného úložiště bude samozřejmě velký problém. Nedávno o tom psal v Respektu Martin Uhlíř, jak to dělají ve Švédsku a jinde. Jaderný odpad je jedním z největších problémů jaderné energetiky. Jsem proto spíše napnout všechnu tvořivost a orientovat energetiku jiným směrem – směrem decentrálních, obnovitelných zdrojů, vodíkové energetiky, apod.