Společnost vnímá Macrona jako prezidenta bohatých. Přesto má šanci na znovuzvolení

Do francouzských prezidentských voleb, jejichž první kolo se koná tuto neděli, oficiálně vstupuje 12 kandidátů. Největší šanci na vítězství má podle průzkumů nynější hlava státu Emmanuel Macron. Ve druhém kole voleb, plánovaném na 24. dubna, pravděpodobně utká s krajně pravicovou kandidátkou Marine Le Pen. Složení druhého kola  by tak bylo stejné jako před pěti lety. „Ve výsledku už sice Macron není moc populární, přesto má velkou šanci, že bude znovu zvolený. Stal by se tak první prezidentem od Jacquese Chiraca počátkem tisíciletí, kterému se to povede,“ předpovídá Emiliano Grossman, politolog z pařížské univerzity Sciences Po.

Emmanuel Macron před pěti lety slíbil zásadní proměnu Francie. Povedlo se mu to?

Kolegyně studuje plnění volebních slibů a Macron podle jejího výzkumu splnil 46 procent slibů, 24 procent jen částečně a 30 procent nesplnil vůbec. Takže celkově má spíše pozitivní bilanci. Ve Francii se za jeho vlády rozšířil podnikatelský duch. On nemá jasnou ideologii, ale důvěřuje trhu a tento postoj dokázal šířit do francouzské společnosti. K důležitým splněným slibům ostatně patří zrušení daně pro bohaté nebo snížení firemních daní. Podařilo se zpomalit přesun výroby do mimoevropských zemí, i když to bylo způsobeno hlavně pandemií, a vyrostla nová generace podnikatelů kolem řady start-upů. Zároveň se ve francouzské politice opakuje vzorec, že voliči vkládají v nové prezidenty velké naděje a následná zklamání jsou vysoká. To se nevyhnulo ani Macronovi.

Mohl byste to přiblížit?

Ztělesňoval byznysu vstřícnou, elitářskou politiku, kterou velká část společnosti pohrdá. Rozšířil se pocit, že vládne ve prospěch bohatých, a ne široké společnosti. Jeho vládnutí ale byla doprovázeno sérií velkých krizí, na které musel reagovat. Penzijní reformu, který vyvolala obrovské protesty, nedotáhl kvůli pandemii. Během lockdownu hodně investoval do toho, aby lidem zůstaly příjmy a firmy nemusely propouštět. Ve výsledku už sice není moc populární, přesto má velkou šanci, že bude znovu zvolený. Stal by se tak první prezidentem od Jacquese Chiraca počátkem tisíciletí, kterému se to povede.

Je oprávněná nálepka, že je “prezidentem bohatých”?

Bohatí voliči z jeho daňových úlev profitovali nejvíc a také ho nejvíce podporují, v tom smyslu asi sedí. Museli bychom si zadat studii, která by prozkoumala vliv jeho vlády na různé sociální vrstvy, ale podstatný je rozšířený pocit, že nerovnost stoupá, systém je stále méně spravedlivý a politici se nestarají o problémy běžných lidí. Ztratil hodně levicových voličů, kteří pro něj v roce 2017 hlasovali. Jeho voliči letos budou mnohem více pravicoví, přejdou k němu bývalí voliči konzervativců. Jedním z jeho nejvýraznějších slibů v kampani je větší přísnost na příjemce základní sociální dávky - chce její vyplácení podmínit patnácti hodinami veřejných prací týdně. To je typický pravicový tlak na údajně líné chudé, které je třeba popohnat do práce.

Zdá se, že se celá Francie posunula hodně doprava, kandidátka kdysi silných socialistů, pařížská starostka Anne Hidalgo, v průzkumech dosahuje dvou procent. Čím to je?

Politická mediální debata se hodně točí kolem migrace, konzervativních témat, kritiky projevů “woke culture”. Radikální pravice před pěti lety získala kolem dvaceti procent, teď se k Marine Le Pen přidává i Eric Zemmour a dohromady získají třicet procent. Ale mám pocit, že podstatnější než posun doprava je obrovská proměnlivost témat a nálad. Před evropskými volbami v roce 2019 se mluvilo hlavně o klimatu a náhle získali Zelení svůj historicky největší úspěch. Poslední rok je zas na vzestupu radikální pravice, která dlouhodobě umí dobře pracovat se sociálními sítěmi, kde zabírá negativita, emotivní a křiklavé příběhy. Problém vidím v malém zájmu lidí o politiku, ve špatném občanském politickém vzdělávání. Voliči se prostě moc neorientují - a to vše vede k oné velké proměnlivosti.

Jádrem Macronovy kampaně před pěti lety byl i slib velké reformy EU, například skrze těsnější integraci eurozóny a nabírání společných dluhů. Během pandemie se Evropa tímto směrem posunula skrze Fond obnovy. Pomáhá mu letos tento úspěch v kampani?

To je opravdu velká věc, společný dluh byl předtím v Německu a dalších zemích tabu. Macron šel proti tomu a jeho vize se v jisté podobě prosadila. Ale v domácí politice to teď nehraje vůbec žádnou roli. Sám se divím, že to v kampani víc neužívá. Jenže o Evropě letos moc nemluví, v novém volebním programu, který je nebývalé stručný, se reformám eurozóny už vůbec nevěnuje. Na druhé straně je fakt, Francie má teď prezidentství Unie a Macron evropanství v očích voličů trvale zosobňuje.