Rozpad Etiopie by vyústil v katastrofu, proti níž by genocida ve Rwandě byla dětskou hrou

V Etiopii, zemi se 110 miliony obyvatel a klíčové kotvě stability ve východní Africe, minulý týden začala válka. Premiér Abiy Ahmed, loňský nositel Nobelovy ceny míru, odpojil na severu ležící region Tigraj od internetu a telefonního signálu a zahájil vojenskou operaci proti tamní regionální vládě strany TPLF. Obvinil ji z útoku na základny federální armády v oblasti. O nebezpečném vývoji ve druhé nejlidnatější zemi Afriky jsme hovořili s afrikanistou Janem Záhoříkem, odborníkem na dějiny a politiku Etiopie ze Západočeské univerzity v Plzni. Specializuje se obzvláště na problematiku konfliktů, nacionalismu, otázky etnicity a euro-afrických vztahů včetně vztahů někdejšího Československa a Afriky (zejména Etiopie). Je autorem knihy Inequalities and Conflicts in Modern and Contemporary African History. A Comparative Perspective (Nerovnosti a konflikty v moderních a současných afrických dějinách. Komparativní perspektiva), který loni vyšla v USA.

Ukazuje se, ze Abiy Ahmed dostal Nobelovu cenu míru předčasně, nebo teď neměl na vybranou a musel vojensky zasáhnout?

Když dostal Abiy Ahmed Nobelovu cenu, říkal jsem si, že to není ani tak za mír s Eritreou. Spíš jsem to vnímal jakýsi bianco šek od mezinárodní komunity, kterým byl podpořen, aby nadále uskutečňoval demokratizační reformy uvnitř země. Nynější eskalace v Etiopii je důsledkem dlouhodobého vývoje, nejde o náhlou erupci násilí či překvapivý vojenský střet. Nobelovou cenou jsem byl nadšen a bral jsem ji jako povzbuzení nejen Etiopie, ale řady jiných afrických zemí k uskutečňování reforem a snah o mírové soužití.

Abiy po nástupu k moci před dvěma lety slíbil právě zmíněnou zásadní reformu a demokratizaci. Jak Etiopané tehdy na jeho sliby reagovali?

Zrovna v tu dobu jsem byl v Etiopii opakovaně a viděl jsem tu vlnu nadšení. Takřka všichni moji přátelé v Etiopii ani nemohli věřit, že se konečně politik z národa Oromo stal premiérem. Všichni zažívali euforii, která se dala krájet, a většina obyvatel mu věřila: Abiy je dobrý řečník, vypadá velmi kultivovaně, hovoří několika jazyky a působí dojmem spravedlivého sjednotitele. Nebo tak alespoň působil první půl rok až rok své vlády. Dobře si pamatuji, jak všichni slavili ve stylu „tak a teď už bude konečně mír“.

Co se mu skutečně povedlo? Jak se za jeho vlády změnil běžný život Etiopanů?

Zázraky se nedějí přes noc, takže ekonomicky se toho moc zásadního pro běžného člověka neudálo. Ale to nejzásadnější bylo, že lidé pocítili důvěru v lepší budoucnost - ovšem s výjimkou národa Tigrajů na severu země, kteří se naopak začali obávat o svoje životy. Báli se kolektivní msty Oromů: Tigrajové v čele s Melesem Zenawim a stranou TPLF (Tigrajská lidová osvobozenecká fronta, byla nejdůležitější součástí koalice EPRDF) vládli prakticky od roku 1991 a veškerý chod země byl v rukách tigrajské elity. Mám pár přátel tigrajského původu a ti nebyli nadšení ze zvolení Abiyho Ahmeda premiérem. Také se změnily vztahy se sousední Eritreou: otevřely se hranice a po desítkách let odloučení se mohly sjednocovat rodiny a vídat přátelé, přeshraniční obchod rozkvetl. Abiy rovněž uvolnil prostor pro opozici, která mohla začít volně dýchat. Liberalizoval média, uskutečnil reformy v investiční politice, ale také v oblasti lidských práv, mimo jiné posílil postavení žen.

Do vlasti také pozval politické exulanty…

…ano, když Abiy loni v lednu pozval do Etiopie všechny opoziční lídry a strany, z nichž některé byly předtím na seznamu teroristických organizací, byl to skutečný průlom. Lidé z Oromské osvobozenecké fronty (OLF), jinak patrně nejvíce kritické vůči jakémukoliv etiopskému establishmentu, neskrývali nadšení z pozitivního vývoje směrem k jakémusi národnímu usmíření. Někteří lidé se ale domnívají, že právě tohle byla Abiyho chyba, neboť některé z pozvaných skupin se nevzdaly myšlenky ozbrojeného odporu vůči centrální vládě. Svými stoupenci byl naopak Abiy veleben jako příklad nové politické kultury založené na otevřenosti a inkluzi.

Jedním z nich byl přední lídr Jawar Mohammed. Jaký je jeho význam?

Jawar žil v USA, v Minneapolisu, kde je silná oromská komunita, a stal se zakladatelem tzv. Oromo Media Network, tedy televizní stanice sloužící Oromům a vysílající v oromském jazyce. Jawar se stal velmi populární především mezi tzv. Qeerroo, tedy oromskou mládeží, která byla velmi aktivní jak během oromských protestů v letech 2015–2018, tak v současné době.

Teď je ale Jawar a další opozičníci ve vězení. Co se pokazilo?

Zpočátku to vypadalo na vcelku dobré souznění mezi Jawarem a Abiym. Ovšem poté, co Abiy založil v prosinci 2019 novou stranu Prosperity Party (jako pokračování někdejší EPRDF), začaly se vztahy mezi oběma lídry zhoršovat. Jawar je obviňován z podněcování etnického násilí prováděného některými jednotkami qeerroo, Abiy zase z toho, že mu jde pouze o udržení statu quo a zachování dominantní pozice jeho strany, která navazuje na mnohaletou vládu EPRDF. Jawar se díky mediálním aktivitám stal patrně nejpopulárnějším a nejviditelnějším oromským nacionalistou a rivalem Abiyho Ahmeda. A když byl na konci června zastřelen populární oromský zpěvák a velký kritik vlády Hacaaluu Hundeessaa, byli někteří oromští předáci v čele s Jawarem obviněni z podněcování násilí a zatčeni. Den po tomto incidentu se stalo hlavní město Addis Abeba dějištěm asi nejvážnějšího střetu státní moci s civilním odporem: na ulicích se střílelo, byly slyšet výbuchy granátů. Tím spíš se ale stal Jawar jakýmsi mučedníkem právě pro oromské qeerroo, kteří čekají na jeho propuštění.

Jakou roli při podněcování nacionalismu hraji sociální sítě? A jakou Etiopané žijící v zahraničí?

Obrovskou. Dřív tomu tak nebývalo, pamatuji doby, kdy někdejší EPRDF celkem úspěšně blokovala veškeré vysílání ze zahraničí a obrovské množství webových stránek diaspory bylo prostě zablokované. Dnes je doba jiná - vše, co se děje, se ihned šíří Facebookem. To byl i případ vraždy zmíněného zpěváka. Byl jsem tou dobou v Etiopii a druhý den ráno (byl zastřelen 29. června v pozdních večerních hodinách) byl již Facebook zaplaven videi z různých částí Oromie, kde lidé protestovali a vinili vládu z jeho zabití. Krátce poté byl internet na 14 dní vypnut, aby se lidé nemohli jednoduše mobilizovat. To má ale také své důsledky - výpadek stál Etiopii podle některých odhadů asi 100 milionů dolarů.

Využívají těchto národnostních tenzí zahraniční aktéři, kteří chtějí v Etiopii prosazovat své zájmy?

Spíše si myslím, že to sledují s obavami, protože Etiopie zažívala neskutečný ekonomický boom zhruba od počátku 21. století. V zemi jsou masivní čínské investice vidět na každém kroku, ale nejen čínské, prosazují se tu Turci, bohaté ropné arabské země, jsou tu samozřejmě zájmy EU i USA - a nikdo z nich patrně nechce vidět Etiopii rozpolcenou. Jednou ze zemí, které by vyhovovalo oslabení Etiopie, je Egypt – kvůli sporu o výstavbu největší africké přehrady na Modrém Nilu, proti které Káhira dlouhodobě vystupuje, a dokonce hrozila Etiopii vojenskou intervencí.

Byl nacionalismus jednotlivých etnik pod povrchem diktatury, která navenek vypadal stabilně, vždycky silný? Při některých starších cestách do Etiopie jsem neměl pocit, že by to bylo tak určující téma.

Je pravda, že v posledních několika málo letech nabral vzestup etnického nacionalismu mnohem vyšší obrátky. To ale neznamená, že neexistoval předtím - jen byly za vlády TPLF/EPRDF veškeré opoziční snahy o projevy občanské nespokojenosti tvrdě potlačeny. Vzpomeňme třeba na události po volbách 2005, kdy ozbrojené složky postřílely v ulicích Addis Abeby podle některých zdrojů až dvě stě lidí protestujících proti zfalšovaným volbám, pozavíraly desítky opozičních předáků a znemožnily stovkám především oromských studentů pokračovat ve studiu na univerzitách. Projevy etnického nacionalismu se ale týkaly až donedávna spíše diaspory žijící většinou v USA, Švédsku a Velké Británii - anebo „tradičních“ oblastí odporu, jakou je region Wellegga v západní Oromii, odkud pochází Oromská osvobozenecká fronta. Jinak etnický nacionalismus je už důsledkem vlád císaře Haile Selassieho a především marxistické vojenské junty Derg, během jejíž krutovlády v 70. a 80. letech vznikly desítky etnických osvobozeneckých front bojujících nejen proti ní, ale i za sebeurčení - včetně zmíněných TPLF a OLF. Tento boj za sebeurčení se po roce 1991 nenaplnil a zemi ovládla jedna skupina - tigrajská vojensko-politická elita reprezentovaná TPLF.

Mluvili jsme o konfliktu na severu, o oromském násilí… Jak vypadá celkový obraz Etiopie: na jak velké ploše je mír a bezpečno, v kolika oblastech je neklid a konflikty?

Etiopie je stále relativně bezpečnou zemí, která by- nebýt covidu - zažívala obvyklou turistickou sezónu. Jinými slovy, pokud člověk pojede do tradičních destinací, jako je Lalibela a Bahir Dar, nic se mu nestane a velmi pravděpodobně si ani nevšimne, že se jinde v Etiopii něco děje. Toto „něco“ se odehrává momentálně na severu země v Tigraji a na západě země v Oromii, ale jedná se především v druhém případě o oblasti, kam cizinci jezdí jen výjimečně - a pokud jezdí, tak jsou to buď misionáři, nebo sociální vědci,. Jiné je to s regionem Tigraj, kde se nachází významné kulturní památky z doby před naším letopočtem i z doby počátků křesťanství. Tigraj momentálně nelze navštívit, protože konflikt může mít tendenci eskalovat. Zbytek země zůstává bezpečný, ale vždy je dobré se před jakoukoliv cestou kamkoliv informovat, situace se může ze dne na den měnit takřka všude. Mír je tedy na daleko větší ploše, než na jaké je neklid - už z toho důvodu, že Etiopie je z evropského pohledu obrovská země o rozloze Francie, Španělska a Portugalska dohromady.

Šlo probíhajícím národnostním konfliktům zabránit anebo to byl nutný důsledek demokratizace, tedy otevření politické debaty a svobod?

Zda tomu šlo zabránit, neumím říct. I můj názor na Abyiho Ahmeda se vyvíjí - také proto, že Etiopie je nesmírně etnicky různorodá a dynamická země, navíc i mezi etnicky založenými opozičními stranami neexistuje jednota. A právě toto je úrodná půda pro různé sabotážní akce, z nichž může být snadno obviněn Abiy jako politik neschopný je řešit. Konkrétně tigrajská TPLF se například masivně ozbrojovala a žádala jednotlivé rodiny o „poskytnutí“ svých mladých členů rodiny pro vojenskou službu v Tigraji. TPLF je také obviněna z ozbrojování a podpory jedné z frakcí OLF (tzv. OLF-Shene), která v Oromii podnikla několik teroristických akcí a podněcovala etnické násilí. Posledním takovým incidentem byl brutální masakr 54 amharsky hovořících lidí v Guliso v regionu Wellegga na začátku listopadu, kteří byli zmasakrování právě skupinou OLF-Shene, podobný incident s 31 mrtvými se odehrál dva týdny předtím v oblasti Gurafarda. A takto bychom mohli pokračovat. Cílem všech těchto akcí, páchaných ať již oromskými, nebo tigrajskými jednotkami, je vyvolat etnické násilí s úmyslem svrhnout premiéra, který momentálně ztrácí reputaci jak v očích mezinárodní veřejnosti, tak především vlastního obyvatelstva. Tím se premiéra Abiyho nezastávám, jen se domnívám, že vinit jej ze všeho zlého v zemi by bylo příliš černobílé.

Dává současná situace za pravdu skeptikům tvrdícím, že tak složitá a zatím málo vzdělaná společnost, jaká je v Etiopii, potřebuje autoritáře, který ji udrží pohromadě? Nebo je to naopak doklad toho, ze ekonomické úspěchy a rozvoj, jaké Etiopie minulých dvacet let zažívala, nejsou udržitelné bez politických svobod?

Rozdělil bych to do dvou odpovědí. Zaprvé je zjevné, že vybudovat plně funkční demokratický systém není otázka jednoho dne, ale jedná se o dlouhodobý proces, který se velmi těžce vytváří v relativně chudé, etnicky nesmírně různorodé zemi. Zvlášť v zemi, v níž byla etnická identita natolik zpolitizována, že nelze učinit žádné rozhodnutí, aniž jej někdo nechápe jako útok proti svému etniku. Tím se dostávám k druhé části. Nemyslel jsem si naivně, že s příchodem Abiyho Ahmeda zavládne v Etiopii demokracie švédského či švýcarského typu, ale považoval jsem jeho vládu za důležité transformační období, které mělo být předstupněm k postupné politické inkluzi, tedy dialogu všech se všemi bez ohledu na etnický původ. Dále je třeba vybudovat nové uspořádání země na principu občanství, nikoliv na etnickém principu.

To je obecně problém mnoha afrických zemí, kde je obyvatelstvo rozděleno do různých kategorií podle etnické příslušnosti s nerovným přístupem k moci, vzdělání a zaměstnání. To ovšem vyžaduje jak moudré vedení, které by převedlo zemi přes bouřlivé vody, tak i ochotu ostatních aktérů na tomto procesu participovat - a ta bohužel, jak se ukazuje na příkladu některých tigrajských a oromských politických elit, často chybí. V neposlední řadě je třeba říci, že v Etiopii patrně více než kde jinde existuje doslova mamutí propast mezi městem a venkovem. Venkovská populace tvoří asi 80% obyvatel a tradičně naslouchá etiopské ortodoxní církvi či jiným náboženským autoritám, má minimální styk s globalizovaným světem a žije ve zcela jiném světě než globalizovaná a dynamická společnost Addis Abeby. Překlenout tento rozdíl a vytvořit ve všech koutech země střední třídu jako tahouna ekonomiky a sociálního rozvoje bez ohledu na etnickou příslušnost je úkol na velmi velmi dlouhou dobu.

Dokáže Abiy udržet Etiopii pohromadě, nebo se země propadne do válek, či dokonce rozpadne?

Velmi bych si přál, aby země neskončila v další občanské válce, kterou zažila v 80. letech, kdy všechny možné osvobozenecké fronty bojovaly proti marxistickému Dergu. A troufám si tvrdit, že jediný, kdo by měl potenciál zemi sjednotit, je právě Abiy, případně můj oblíbenec dr. Merera Gudina, jeden z představitelů velmi umírněné oromské opozice a politolog z Addis Ababa University, ale ten nemá dostatečnou podporu, a to ani v řadách některých radikalizovaných Oromů. Rozhodně je dobré, pokud zvítězí síly federalistické a pokud prohrají síly separatistické, protože to by Etiopii skutečně uvrhlo do nekonečného kolotoče násilí. Volání po nezávislosti toho či onoho regionu je dle mého soudu v současné situaci falešnou hrou. Etiopie není Rakousko-Uhersko, neexistuje tu - a to slovo bych rád podtrhnul - etnicky homogenní region. Všechny jsou multietnické s nějakou etnickou většinou a řadou etnických menšin. Případné jednostranné vyhlášení nezávislosti toho či onoho regionu by nevyhnutelně vedlo k masakrům menšin. A již vidíme, že k incidentům tohoto druhu dochází.

Jak se tedy dnes Etiopané na reformátora Abiu Ahmeda dívají? Jako na velké zklamání nebo ještě žije abiymánie z roku 2018?

Abiy bezesporu ztratil dost ze svého kreditu a o abiymánii už nemůže být řeč. Na stranu druhou politická scéna je natolik rozdělená mezi federalisty, unitaristy a separatisty, že lze ve vyostřeném klimatu těžko najít konsenzus. Řešením ale není rozpad Etiopie, ten by vyústil v katastrofu, proti níž by genocida ve Rwandě byla nevinnou dětskou hrou. To říkám s vědomím toho, že se mnou někteří nebudou souhlasit. A samozřejmě se budu rád mýlit.