Politici se v pandemii vyhnuli zodpovědnosti a nechali lidi přít se mezi sebou

„Existuje široké spektrum reakcí a všechny jsou vzhledem k nejisté a nevšední situaci přirozené. Ať už jde o strach, úzkost, vztek nebo fanatismus,“ říká klinický psycholog a psychoterapeut Adam Suchý k tomu, jak se pandemie podepisuje na našem chování. I když už jsou někteří lidí podráždění, nebo naopak lhostejní, nutně to podle něj neznamená, že by byli necitliví, vyšinutí či nemorální; různorodé reakce je zkrátka potřeba přijmout. Politici se přitom podle něj vyhnuli svému dílu zodpovědnosti tím, že u očkování dali občanům „zdánlivou“ možnost volby: namísto toho, aby například nařídili povinnou vakcinaci a čelili hněvu části společnosti, nechali lidi přít se mezi sebou. V ideálním světě by se podle Suchého pandemií od začátku zabýval multioborový tým. „Nelhalo by se a prostě se řeklo, že část věcí s jistotou nevíme, jsou tu jistá rizika, pokoušíme se o optimální řešení, nikoliv ideální, a že to bude boj, který se pokusíme zvládnout,“ popisuje, jak by měla vypadat zvládnutá komunikace ze strany vládních činitelů a odborníků.

Přibývá zpráv o tom, že přibývají různé formy agresivity vůči zdravotníkům. Jak se stalo, že se vděk projevovaný této profesi v počátcích pandemie se u jisté části společnosti transformoval v hněv?

Už to trvá dlouho, to znamená, že frustrace lidí narůstá. Jsme sice schopni se adaptovat na zátěž, ale v případě, že je ohraničená a předvídatelná. Přirovnal bych to k tomu, jako byste běžela a někdo vám neustále posouval cílovou pásku. Docházely by vám síly, stupňovala by se vaše frustrace, a ta velmi souvisí s agresí. A něco takového se teď ve společnosti děje; k tomu si připočtěte dezinformace, přemíru informací a nezvládnutou komunikaci směrem k veřejnosti. Zdravotníci se bohužel v očích některých lidí stali nositeli vládních nařízení -  spatřují v nich viníky, které hledali. Klesá tak důvěra ve zdravotníky a ve vědu obecně, a to v součtu se všemi zmíněnými proměnnými dává dohromady nepříjemný obraz.

Do jaké míry se do této společenské nálady propsalo dění na sociálních sítí, které jsou často místem konspiračních teorií a dezinformací?

Nepochybně s ní souvisí, ale to není úplná odpověď. Velký podíl na tom má polarizace společnosti - všechno začalo být černobílé, jako by existovaly jen dvě skupiny, které se navzájem nálepkují různými jmény jako popírači a ovce. A extrémismus najdeme na obou pólech. Navíc nikdo nepracuje s tím, že reakcí na danou problematiku existuje široké spektrum - a všechny jsou vzhledem k nejisté a nevšední situaci přirozené. Ať už jde o strach, úzkost, vztek nebo fanatismus. Ten je jedním ze způsobů, jak se lidé vyrovnávají s nejistotou. Každý si hledá pevný bod, o který se může opřít.

Nejsou lidé nevraživí také proto, že přetrvávající riziko, tedy virus, není hmatatelný, tudíž není možné obrátit hněv vůči němu?

Řekl bych, že ne. Myslím, že spíše než virus jako takový, je z hlediska psychiky důležitý způsob, jakým se s ním společnost a veřejní činitelé pokoušejí vypořádat. Podle mě spousta lidí oprávněně reaguje podrážděně na to, že opatření nejsou dobře komunikovaná, ne vždy jsou logická, a mohou pak působit až absurdně. Je důležité uvědomit si, že jsme velmi heterogenní skupina a nereagujeme stejně. Koho covid nijak nezasáhl, tak pro něj bude jen „nějakou chřipkou“, zatímco na druhé straně spektra mohou být lidé, pro které byl příčinou životních tragédií: úmrtí, bankrotu podnikání, životních snů. A dost dobře nelze lidi s rozdílnými zkušenostmi přimět k tomu, aby systému věřili a začali táhnout za jeden provaz.

Byl nicméně způsob, jak se dalo aspoň vyhrocení situace mezi různými skupinami lidí předejít?

Nerad bych působil dojmem, že po zápase přesně vím, jak se měl hrát. Každopádně z odborného hlediska jsem přesvědčený, že se této situaci dalo předejít, nebo ji alespoň nenechat dojít tak daleko. Podle mě je strašně špatně, jak je společnost polarizovaná, neustále se hledá viník, a veřejní činitelé dokonce mají tendence říkat neočkovaným, že mohou za pandemii. Plus si myslím, že na pandemii by se nemělo nahlížet pouze jako na medicínský problém, ale také jako sociální, ekonomický či psychologický. A pokud ho takto nezačneme řešit, nedostaneme se z něj. Pokud bychom v komunikaci přiznali, že jsou věci, které s jistotou nevíme, protože nejsou odzkoušené, celé to mohlo být lepší a vypadat úplně jinak.

Dala by se tahle situace k něčemu připodobnit?

Je to stejné, jako byste chtěla, aby se vaše dítě vyvarovalo drog, ale řekla mu jen, že mu po nich bude strašně zle. A když by je pak zkusilo a zjistilo, že mu je nejdříve i dobře, tak by si řeklo: fajn, máma mi lhala. Kdybyste mu řekla celou informaci, bude opatrnější. A my už dva roky dostáváme jen kusé informace, aniž nám někdo přiznal, že se někdy jedná pouze o hypotézy, které se v průběhu času mohou změnit. Zvolení zástupci by podle mě měli převzít zodpovědnost. Mohlo se tak stát třeba tím, že by například nařídili povinné očkování – čímž neříkám, že bych si to osobně přál. Pravděpodobně by to vyvolalo velké bouře, ale lidé by byli naštvaní na ně. Namísto toho zbaběle vytvořili dojem, že je tady možnost volby a nechali lidi dohadovat se mezi sebou. Zbavili se zodpovědnosti, což je velmi problematické.

Jsme stále ve fázi, kdy denně padají velká čísla nově nakažených. Působí aspoň to odstrašujícím dojmem, nebo už je větší část lidí vůči této informaci netečná?

Část lidí je určitě lhostejnější, protože se tahle situace pořád opakuje, a oni přitom nemají žádný ohrožující zážitek. Pokud někoho pořád strašíte a jemu se nic vážného neděje, má tendenci celou věc zpochybnit. Další věc je nepřeberné množství informací, které každý den máme. Jen pro zajímavost: v jednom vydání deníku The New York Times je jich víc, než ke kolika se člověk v sedmnáctém století dostal za celý život. A s tím, jak přibývá množství informací, se dostáváme do absurdní situace: místo aby stres redukovaly, tak ho způsobují. A přirozená psychická reakce je, že prostě vypnete, protože organismus se brání. A neznamená to, že by takoví lidi byli necitliví nebo pomatení. Všichni reagujeme podle toho, jak jsme nastavení: hledáme způsob, jak přežít, jen každý po svém.

Přivykáme aspoň, že podobná situace bude novým normálem, nebo se lidem taková realita přijímá těžko?

Snažíme se najít v životě jistotu i tam, kde žádná není, tak si vytváříme vodítka. Vůbec nejideálnější by bylo, kdybychom přijali fakt, že jedinou konstantou našich životů je změna. Na to se dá spolehnout: svět se mění, my to nemůžeme ovlivnit, tak jak bychom si přáli, a tak se opíráme o domy, auta, funkce a peníze. Kdybychom se naučili, že život je změna, bylo by nám lépe. Nelpěli bychom na fiktivních jistotách.

Spolu s Miroslavem Světlákem jste v listopadu založili Českou psychologickou alianci pro globální změny, která by se měla zabývat globálními problémy, jako je klimatická změna nebo právě pandemie covidu z hlediska lidského chování. Píšete, že pokud jsou tyto problémy způsobeny lidským chováním, pak jsou psychologové povolaní k tomu, aby přispěli k jejich řešení.Jaký je postup vaší české odnože, která se také připojila ke Globální psychologické alianci?

Zjistili jsme, že tahle aliance existuje, sdružuje asi šedesát zemí světa, Česká republika v ní není - a náš záměr byl ji připojit. A jako dvojice se teď snažíme propojit různé psychologické organizace, protože je jich u nás spousta. S myšlenkou, že se jako psychologové zabýváme lidským chováním, a tak bychom mohli přispět k řešení některých problémů globálního charakteru - ale  nezvládneme to individuálně ze svých křesel ani na regionální úrovni, pakliže se máme bavit o tématech, která nás přesahují. Takže v tuto chvíli se dávají dohromady psychologové z celého světa spolu s nápady, jak tato témata komunikovat, přispívat k edukaci - třeba jak se naučit rozpoznat dezinformace. Máme v plánu workshopy pro zástupce z médií a představitele ve veřejných funkcích o tom, jak komunikovat a nepřispívat k polarizaci společnosti. Také jsme vyzvali odborníky, aby se přestali účastnit televizních debat, kde je přítomen oponent jen proto, aby s druhým nesouhlasil, a nedevalvovali tím svá vědecká zjištění, která jsou podložená. Pokud máme ověřená fakta, na kterých se např. shodne 98 procent odborníků, nemusíme je veřejně zpochybnit v debatě se zástupcem zbývajících dvou procent, který má jen jiný názor. Zástupci aliance byli přítomní i na klimatickém summitu v Glasgow, kde světoví lídři poprvé měli možnost nahlédnout, že psychologie je vědní disciplína, která může nějak přispět k řešení klimatické krize.

Blíží se svátky a doba setkávání. Jak se chovat, pokud se zásadní rozpor ohledně pohledu na covid, pandemická opatření či očkování vyskytne v rámci rodiny?

Vztahy teď dostávají dost zabrat. Záleží, na základě čeho jsou lidé o svých názorech přesvědčení, resp. jak pevně si za nimi stojí. Asi bych se rovnou vzdal představy, že všichni dojdeme ke shodě a harmonii. Říká se, že pokud si chcete zkazit náladu nebo vztahy, máte se začít bavit o politice, financích, zdraví nebo náboženství. To pořád platí. Takže někdy je nejlepší se do těchto témat vůbec nepouštět. Někdy jsou přístupná komunikaci – ale i v takových chvílích, je dobré mluvit ani ne tak o druhých jako o sobě, vyhnout se zobecňování. Zní úplně jinak, když s někým sedíte a řeknete, že máte respirátor, protože se bojíte. A nezačnete mluvit o tom, jak jsou všichni nezodpovědní, že jsou přeplněné jipky a všichni tady umřeme. Pokud se bavíte s rozumným člověkem, pravděpodobně vám řekne „fajn, chápu“.

A kdyby se přece jen chtěl člověk pustit do přesvědčování, za jakých okolností má šanci být vyslyšen?

Jak jsem řekl, je lepší mluvit o sobě, protože když mluvíme o druhých, přirozeně se začnou bránit a může se stupňovat napětí, nátlak - a může dojít i na vyhrožování nebo obviňování. Takto podáme zprávu za sebe a čekáme, co se stane. Nemůžeme aspirovat na to, že se nám podaří přesvědčit každého; už proto, že všichni nemáme stejné hodnoty. Je například mylné domnívat se, že máme všichni na prvním místě bezpečí, apel na něj na spoustu lidí vůbec nefunguje. Je vlastně příhodné, že řada sociologických nebo psychologických přístupů se opírá o metafory související s epidemií. Takže existuje i příměr jako „vakcinace proti dezinformacím“ - tedy že je dobré co nejdříve člověka naočkovat malou dávkou dezinformací, aby se je naučil sám rozpoznat. Ale když je už člověk nakažen příliš, svět se mu spojí do obrazu, kde najednou figuruje Trump, Kreml a vakcíny, tak je pravděpodobné, že už to nepůjde zmírnit. Je spektrum lidí, se kterými prostě za žádnou cenu nehnete.

Lze vůbec dlouhodobě vycházet s někým, s kým člověk zásadně nesouhlasí, a není v dohlednu situace, kdy jedna ze stran přehodnotí svůj postoj?

Záleží na osobní zralosti, ani tak nejde o daný názor, ale spíše o to, jak s ním zacházíme. Pokud jsme militantní a chceme všechno zbourat, tak samozřejmě budou konflikty. Pokud akceptujeme, že to ten druhý má jinak, můžeme vycházet úplně v pohodě. Slýchám spoustu lidských příběhů a někdy se mi zdá, že mediální obraz je příliš dramatický. Měl jsem možnost být se skupinami lidi, které byly namixované názorově. Někteří naočkování, někteří ne - a všichni spolu slavili advent. Takže záleží na tom, jak umíme přijímat odlišnost. Mezilidské vztahy jsou nakonec o setkání s jinakostí a o tom, jak s ní dovedeme pracovat.

Do jaké míry se záležitosti, o kterých se spolu bavíme, objevují v sezeních s vašimi klienty?

Hodně. Na začátku pandemie to bylo spíše ojedinělé, teď to probíhá tak, jako když vám něco běží na pozadí v počítači a občas to vystoupí do popředí. Téma pandemie se objevuje skoro ve všech sezeních. Netvrdím, že dominantně, protože lidé samozřejmě řeší spoustu jiných věcí. Ale je to komplexní fenomén, který se propisuje do organizace času, ať jde o děti, školu, karanténu či finance, nebo má zdravotní dopady. Navíc postcovidový syndrom může mít závažné psychické dopady spojené s úzkostí, depresemi, ale i poruchy pozornosti, paměti a další neurologické i somatické potíže.

Je něco, co by mohlo společenskou náladu přece jen obrátit k lepšímu? A co by se dalo dělat v ideálním světě?

Myslím si, že lidé jsou pořád schopni empatie a kooperace nebo alespoň toho si většinově neškodit, ale musí to být zorganizované. Takže v ideálním světě by tu byl důvěryhodný lídr schopný přiznat chyby a to, že věci nejsou ideální. Pandemií by se celou dobu zabýval multioborový tým a vytvořil by jasnou koncepci, nejen náhodné výstřely. Nelhalo by se a prostě se řeklo, že část věcí s jistotou nevíme, jsou tu jistá rizika a pokoušíme se o optimální řešení, nikoliv ideální; že to bude boj, který se pokusíme zvládnout. A současně by se akceptovalo, že strach lidí je úplně normální. Pokud má někdo strach a reaguje neadekvátně, je to přirozená reakce na ohrožení. Nemusí jít pouze o zdraví, spousta lidí se bojí o svou svobodu, obávají se dokonce změny politického zřízení, i s tím se na sezeních setkávám. Je třeba přijmout, že někdo může takto reagovat, ale neznamená to, že je necitlivý, vyšinutý nemorální nebo vůbec nechce spolupracovat.