Písně rostou a stárnou stejně jako lidé

Zrodili se jako sólový projekt písničkáře Adama Granduciela v půli nultých let ve Filadelfii a z ne příliš slavných začátků vyrostli v jednu z největších rockových kapel současnosti. Sestavou The War on Drugs v minulosti prošel třeba i Kurt Vile a současná sedmičlenná formace těží jako z folkových kořenů, tak se inspiruje osmdesátkovým klávesovým soft-rockem. Což je tvar, za nějž v roce 2018 získali díky albu A Deeper Understanding cenu Grammy. V této rozmáchlé podobě také vystoupí v úterý 13. června v pražském Foru Karlín, kde představí svou poslední desku I don't live here anymore natočenou v lockdownových izolacích. Za kapelu odpovídá bubeník Charlie Hall, který s The War on Drugs příležitostně hraje už od roku 2005 a v roce 2013 se přidal naplno.

Vaše poslední album I don't live here anymore vznikalo během pandemie a vinou toho se jedná o první desku, na které jste pracovali odděleně a ne společně ve studiu v jedné místnosti. Jak tento proces ovlivnil skládání a chemii v kapele?

Možná to bude znít jako protimluv, ale podle mě je ten proces něčím skoro intimnější. Snad mě dobře chápete, myslím v tom smyslu, že pracujete ve svém vlastním prostoru, a pak svůj díl, svůj příspěvek věci odešlete a předáte dál. Zní to více neosobně, že? Na povrchu to tak vypadá, ale ve skutečnosti si myslím, že je to může to vyvolat kreativitu a uvolnění se úplně jiného druhu než ve studiu. Odpadne tlak, stud a nervy, které tam máte. Současně máte jiné obavy, říkáte si, jestli hrajete správně to, co byste měl hrát. Jestli té písni přispíváte tím, čím byste měl. To je na tom procesu zajímavé a bavilo mě to. A i když miluju být s kapelou ve stejné místnosti, ve stejné zkušebně, na tomhle jsem si našel také svoje.