Jednoho dne prezident oznámil, že naše země už neexistuje. Následky válek v Jugoslávii nás provázejí dodnes

Jasnu Đuričić světově proslavil film Quo vadis, Aida?, ve kterém ztvárnila hlavní roli překladatelky Aidy, jež pracuje se zástupci mise OSN v bosenské Srebrenici a zažívá tu srbský masakr mužských obyvatel města. Srebrenické události z roku 1995 uznalo mezinárodní společenství jako genocidu, Srbové ale toto označení dlouhodobě odmítají a odpovědnost za tamní masovou vraždu přisuzují konkrétním lidem – mimo jiné generálu Ratku Mladićovi, který do Srebrenice přivedl své invazní jednotky. Ty tam na jeho rozkaz pozabíjely 8373 zajatých civilistů, bosenských muslimů. Mezi zavražděnými bylo i 73 žen a 33 dětí mladších než patnáct let.

Film Quo vadis, Aida? pojednává o masakru civilních obyvatel srbskou armádou, který je považován za jeden z nejhrůznějších zločinů evropské poválečné historie. Jaké reakce jste za tuto roli, jako Srbka, dostala ve své rodné zemi?

Quo vadis, Aida? nebyl v Srbsku nikdy promítán – a to o mnohém vypovídá. Směšné na tom všem je, že lidé, kteří v Srbsku o filmu psali kritiky, ho nikdy neviděli. Měli jsme dokonce případ, kdy jeden známý deník uveřejnil kritiku filmu ještě před startem Benátského bienále, na kterém jsme pak měli premiéru. Srbská společnost je velmi rozdělená a současné vládní struktury mají svůj vlastní narativ, podle kterého jsou vlastně Srbové oběťmi. Oběťmi jsme sice ve válkách při rozpadu Jugoslávie byli všichni, všechny strany, ale každá musí přiznat, co provedla. Já nejsem člověk, který sleduje naše média, většinou se informuji přes sociální sítě, kde si pečlivě vybírám profily, které sleduji. Státním televizním kanálům vůbec nevěřím, nejsem jejich divákem a nemám pocit, že jejich komentáře k našemu filmu se mě vlastně nějak týkají… Nezajímá mě, co si myslí naše média, která jsou pod vlivem vlády a čelných politiků. Ale abych řekla pravdu, hodně těžce jsem nesla zlé reakce na sociálních sítích.

Bylo takových případů hodně? A jak jste se s tím vypořádávala?

Tohle byl vlastně můj první kontakt s tímto typem komunikace. A zasáhlo mě to. Jsem ten typ člověka, pro kterého je práce prostorem svobody. Vždycky jsem to tak vnímala – že moje práce je obrovský prostor svobody. Nikdy jsem nezneužila svou pozici nebo popularitu ve prospěch nějaké ideologie. Něco takového nesnáším a nikdy se do toho nezapojuji. Jsem nejspokojenější ve své práci a nikde jinde. A pak je velmi zvláštní, když vám lidé začnou posílat zprávy, ve kterých vás označují za zrádce, tvrdí, že nepatříte k tomuto národu a podobně. To nejsou jednoduché věci, obzvlášť když se vám to děje poprvé. Dnes mě to už vůbec netrápí, ale tehdy to bylo jako křest ohněm. Bylo to drsné. Ale neznamená to, že se to nemůže stát znovu.

Takže jste nečekala, že se to stane?

Do určité míry jsem to očekávala, ale rozhodně ne v takovém rozsahu. Samozřejmě vím, jaké je to v Srbsku nepopulární téma. Nejsem naivní, abych si myslela, že budou všichni nadšení. To určitě ne. Ale jde o to pozvolné omezování svobody, které kolem sebe v Srbsku vidím – den za dnem, rok za rokem. Je povoleno natáčet jen určitý typ filmů. Jen určité téma je dovoleno. Politické struktury akceptují jen filmy a seriály, které vyhovují jejich výkladu historie i současnosti. A velká státní média, která jsou samozřejmě pod velkým vlivem našich politiků, to reflektují. Možná to zní přehnaně, ale tohle je ta cesta, po které se ubíráme. Věděla jsem to všechno už dříve, ale každému člověku se věci potvrzují nejvíc, když si je zažije na vlastní kůži.

Váš manžel, Boris Isaković, hrál ve filmu Quo vadis, Aida? roli hlavního strůjce masakru Ratka Mladiće. Oba máte na kontě mnoho rolí, které mohly být v Srbsku a mezi Srby potenciálně výbušné…

Pro určitou část lidí v této zemi jsme stále za nepřátele. Jako nějaký odporný pár, který nemá rád svou zemi. Který na ni plive, který se staví proti vlastnímu národu. A tak dále a tak dále. Ale to se týká toho virtuálního světa. V běžné interakci to tak není. Lidé ke mně přicházejí třeba na ulici, mají potřebu mi říct něco hezkého nebo mě i obejmout. To jsou momenty, kdy si uvědomím, že to nikdy není jen černé a nikdy jen bílé. Pravdu nebo podporu je potřeba hledat v lásce. Není vždycky vidět – a já si myslím, že to už dnes není jen problém této země, ale celé Evropy. Že se situace ve všech zemích vyostřuje neuvěřitelnou rychlostí. Svoboda mizí, média jsou potlačována, rozpočty na kulturu, na jakoukoli duchovní oblast se škrtají. A zdá se mi, že je to celosvětový trend – a nejen v Evropě, ale i ve světě, v Americe, dlouhodobě v Rusku...