I některé lokální oděvní značky jen předstírají zodpovědnost

„Oděvní průmysl v Bangladéši je něco jako cestovní ruch ve Španělsku nebo automobilové odvětví v Německu. Vizitka ekonomiky, její hlavní pilíř, zkrátka národní poklad,“ píše polský reportér Marek Rabij ve knize Život na míru. Za redakci polského Newsweeku vyrazil před osmi lety na předměstí bangladéšské metropole Dháky, kde se zřítila osmipatrová budova Rana Plaza, jež byla sídlem pětice textilních továren a 24. dubna pod troskami pohřbila 1129 lidí. „Než jsme se dostali na místo, trvalo nám to asi tři dny, byť to není daleko. Když jsme vystoupili z auta, byla první věc, která nás upoutala, nezvyklé ticho,“ popisuje Rabij. Neštěstí platí za jednu z největších tragédií oděvního průmyslu, která spotřebitelům po celém světě ukázala odvrácenou stránku fast fashion.

Na místo se pak vracel opakovaně a ve své knize zachytil bezútěšné osudy lidí, jejichž životům udává rytmus bezmála pět tisíc textilních továren. Podařilo se mu proniknout do zákulisí jejich fungování a odhalit čtenářům, jak vypadá cesta oblečení do jejich skříní a co pro jeho výrobu musí podstoupit lidé na druhé straně světa. „Jak mi později vysvětloval jeden z polských obchodníků, nákup oblečení v této zemi připomíná krasobruslení: kromě povinného programu (čili vyjednávání cen a dohlížení na kvalitu) existuje ještě volná disciplína, kde lze navíc předvést ohleduplnost vůči zaměstnancům či starost o životní prostředí,“ píše v knize. V současnosti už by se mu prý tak přesvědčivý obraz dát dohromady nepodařilo -  zejména kvůli větší obezřetnosti a podezřívavosti. Rozhovor o odvrácené straně módy je zároveň upoutávkou na nový speciál Respektu nazvaný Budoucnost Západu, který vychází ve středu. Mapuje citlivá místa naší současné společenské debaty – a tzv. rychlá móda a její dopady k těmto tématům bezpochyby patří.

Jako reportér zachycujete fungování módního průmyslu, zajímáte se o firmy a lidi, kteří se na jeho chodu podílejí. Zajímá vás i móda jako taková?

Móda mě trochu zajímá, byť ne asi v tom smyslu, že bych toužil být módní a byla pro mě v tomhle ohledu důležitá. Už jí sice rozumím o něco lépe, ale třeba nechápu cyklus, s jakým se vždy do hry navrací trendy, to je podle mě úplně nelogické. A nejzásadnější pro mě stejně je, aby mi oblečení vydrželo dlouho a bylo pohodlné.

Do Dháky jste s fotografem jako reportéři Newsweeku přiletěli čtrnáct dní po kolapsu továrny Rana Plaza. Je nějaký obraz, který vám nesmazatelně uvízl v hlavě?

Tehdy jsem byl v Bangladéši poprvé, ale jakousi představu o tom, jaký bude, jsem měl, protože už jsem v jižní Asii byl. Šokoval mě ale všudypřítomný dav lidí. Běžně to vypadalo jako v evropských ulicích, když se koná nějaká demonstrace. Nemáte centimetr místa, takže buďto musíte jít s proudem, nebo proti němu - a s tím se pochopitelně pojí neuvěřitelný hluk. Než jsme se dostali na místo, trvalo nám to asi tři dny, byť to není daleko. Když jsme vystoupili z auta první věc, která nás upoutala, bylo naopak nezvyklé ticho. Samozřejmě ne jako v lese, spíš jako v nějakém evropském městě o víkendu. Ale lidé nekřičeli a netroubili, ač je jinak troubení úplně normální, a tak jsme pochopili, že je Rana Plaza zónou piety. Všichni mluvili klidně a šeptem, nehádali se. Jako bychom se najednou octili v úplně jiném městě.

Často zmiňujete, že vaším cílem bylo představit čtenáři konkrétní lidi, jejich tváře a emoce. Vnímal jste, že statistiky popisující realitu módního průmyslu už nejsou dostačující?

Nevím, jak to bylo v Česku, ale v Polsku byla Rana Plaza poměrně zlomovým momentem. Okolo roku 2013 se taky začínalo mluvit o knize Kapitál v 21. století francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, která pojednává o koncentraci a distribuci bohatství. V Polsku se od roku osmdesát devět držel liberální přístup ve smyslu „neviditelná ruka trhu všechno vyřeší“ - a v té době se už začalo uvažovat, zda jde o tu nejlepší cestu. Ekonomové sice dál zastávali názor, že vůbec nejdůležitější je růst HDP a neustálý rozvoj, ale postupně se ukazovalo, že je v Polsku dost lidí, kteří se v tomto systému cítí frustrovaní, vyloučení a neúspěšní. A když jsem přemýšlel, jak to téma zpracovat, rozhodl jsem se, že zkusím přijít na to, jestli se v Rana Plaza nevyráběly také produkty polských značek.

Ale pak se téma proměnilo…

Ano, novinářsky mě zajímalo to, co není na první pohled patrné, protože firmy jsou na celém světě tak trochu stejné. Takže jsem se soustředil na životy a životní podmínky konkrétních lidí. Možná i proto, že mě rozčilovalo, jak podnikatelé mluvili o svých zaměstnancích: byla z toho cítit nadřazenost a zároveň jistý protekcionismus. Když budu konkrétní, tak mi jeden známý podnikatel vyprávěl o svém caddiem (nosiči golfových holí, pozn. red). A říkal: „On bydlí kousek od hřiště v takovém staré chatrči, je tam hrozný bordel, špína, všude jsou nějaké kaluže, když jsem tam byl, málem jsem se pozvracel. Ale do práce vždycky chodí voňavý a ve vyžehlené košili.“ Nechápal, jak to dělá. A bylo mi jasné, že tím říká, že je ten člověk dobrý pracovník, ale zároveň se mu nesnaží pomoct, aby se mu žilo lépe, protože ho nezajímá. A má za to, že se dotyčný upravuje pouze kvůli němu, nikoliv proto, že by měl vlastní lidskou důstojnost, a že jinak by spokojeně bydlel špinavý v blátě. Ten pocit, že jsou lidé ve své chudobě vlastně šťastní a spokojení, byl všudypřítomný - a to bylo k zbláznění.

Vaše kniha je pozoruhodnou sondou do fungování továren a byznysu s konfekcí. Bylo složité do toho systému proniknout tak, abyste ho mohl spatřit jeho pravou tvář, nikoliv „pětihvězdičkové továrny“, které slouží k provázení zahraničních delegací - a jak jim přezdívají místní?

Myslím, že kdybych se teď pokoušel nasbírat stejný materiál, už by se mi to nepodařilo, protože dneska jsou tam všichni mnohem podezřívavější a opatrnější. Tehdy jsem dostal radu, abych neoslovoval zaměstnance, když vycházejí z továren, ale rozjel se za nimi do čtvrtí, kde bydlí, protože nebudou mít pocit, že jsou pod dohledem, a budou upřímnější. A co se týče továren, obvykle jsem se dostal k vedení firem, které vydělají pár milionů dolarů ročně. S šéfy těch největších s obratem stovek milionů dolarů se mi podařilo mluvit jen ve dvou případech. A obvykle měli za to, že se jdeme bavit o tom, jak dobrou práci odvádějí. Nedá se říct, že by je Rana Plaza nezasáhla, bylo jim líto dělníků, ale celkově to vnímali jako nešťastnou náhodu, za kterou necítili žádnou zodpovědnost. Jakmile jim došlo, že stáčíme řeč na zaměstnance a jejich podmínky, začali si držet odstup a odmítali se s námi bavit.

Co tedy bylo vaší „vstupenkou dovnitř“?

Mou výhodou byl každopádně onen zmíněný známý, který se v tomto prostředí pohybuje. Pomohl mi seskládat obrázek toho, jak to skutečně funguje, přestože sám měl pocit, že pomáhá Bangladéši k bohatství a lepším zítřkům. Byl třeba opravdu naštvaný na vedení továrny Tarzeen Fashion, kde nechali uhořet lidi, protože zachraňovali zboží (v roce 2012 zde uhořelo 117 lidí a dvě stě bylo vážně zraněno, podle Rabije toto neštěstí na místní zaměstnance působí mocněji než osud lidí z Rana Plaza - pozn. red). Říkal o nich, že jsou to debilové a kreténi, ale asi tím způsobem, jakým nadáváte na člověka, se kterým dál chodíte na golf. A agent „buying housu“ (síť specializovaných agentur, kteří velkým kontraktorům na místě dohlížejí na zakázky), který v knize vystupuje, byl už několikátý, kterého jsem oslovil. Nakonec souhlasil, že si na mě udělá pár hodin, ale opět to nebyl šéf. Je mi trochu líto, že se mi nepovedlo dostat k žádné opravdu velké rybě.

Jak si vysvětlit, že tehdy ještě ona obezřetnost nebyla tak velká?

Tenkrát jsme do Bangladéše letěli přes do Dubaj, tam vystoupili polští turisté. A v druhé půlce cesty už všichni měli za to, že jsme představitelé oděvních firem a cestujeme za byznysem, protože to není turistická destinace a novináře tam taky nikdo moc nečeká. Když jsme se pak snažili něco zjistit už při čekání na letadlo a dali se do řeči se dvěma ženami, přestaly se s námi bavit, jakmile zjistily, že nejsme zástupci velké módní značky. Na místě mě pak překvapilo, že nikde nejsou televizní štáby, přestože na CNN, BBC nebo stanici Al Jazeera se vysílaly záběry z Bangladéše a televizní štáb jen tak neschováte. Takže to vypadalo, že všichni používají dokola pár záběrů a dělají to z hotelů. K tomu mě napadá citát Evelyna Waugha: „Žádná válka nemůže vypuknout v zemi, kde nejsou dobré hotely.“ Když jsem se v roce 2014 vrátil kvůli práci na knize, moc kolegů jsem nepotkal a mohl jsem se volně pohybovat. Novináře tam už vůbec nikdo nečekal.

Díváte se tedy po této zkušenosti na záběry či záznamy dění z míst, jako je Bangladéš, s jistou skepsí?

Nevím, zda je to jen nemoc polské novinařiny, ale často se teď objevují reportáže, které vycházejí z informací anonymního zdroje - a to i v případech, kdy se evidentně jedná o bezpečné téma a nic nehrozí ani informátorovi, ani novináři. Takže si čtete třeba o nějaké třicetileté Anně, která má dítě na soukromé škole. Přijde mi to jako snaha jít cestou co nejmenšího odporu. Když jsem letěl na druhý konec světa, chtěl jsem psát o konkrétních lidech, ukázat jejich tváře – i proto, že jsem se chtěl vyhnout tomu, aby mě někdo nařkl, že jsem si to vymyslel. V místním kontextu jsou anonymní, ale čtenář se s nimi může v knize konfrontovat na fotkách. A myslím si, že je povinností nás novinářů se tomu nevyhýbat.

Při pročítání osudů hrdinů z vaší knihy člověk rychle propadne lítosti. Bylo složité udržet si odstup tak, abyste ze všudypřítomné bídy a neštěstí nepropadal beznaději? A jak se na vlastní osud dívají místní?

Myslím si, že k tomu je třeba znát historický kontext země. Hlavní příčinou chudoby v Bangladéši není oděvní průmysl - vždy patřil k nejchudším regionům světa a Bengálci všeobecně platí za levnou pracovní sílu. V Perském zálivu jsou tamní gastarbeiteři zneužívání jako otroci, seberou jim pas a nechtějí je pustit zpátky. Takže bangladéšská vláda musela zřídit speciální fond a vykupuje tyto lidi zpátky. A pokud bych převzal optiku oné beznaděje, jak ji mohou vidět Evropané, tak ta trvá už tisíc let a je způsobená neuvěřitelným přelidněním - byť Bengálsko na tom bývalo, co se týče bohatství, lépe než třeba Indie.

A jak si tedy tamní život představit?

Představme si přírodní podmínky: v období dešťů je třicet procent půdy totálně pod vodou, mají tam tropické cyklóny. Takže cokoliv postaví, hned se trochu rozpadne, a to jsou věci, se kterými se v běžném životě musejí vypořádávat neustále. Ale neřekl bych, že to vnímají jako prokletí, které se nedá zvrátit, a to díky svému kulturnímu zázemí v hinduismu. Když to velmi zjednoduším, pokud někoho vidíte umírat na ulici hlady, je otázka, jestli mu máte pomoci: protože se tím zkrátí jeho utrpení a berete mu šanci na lepší život v jiném vtělení, zatímco vy si vylepšíte svou karmu. A takový způsob přemýšlení o chudácích a utrpení je tam hluboce zakořeněný. Navzájem jsou přitom hodně solidární a připravení spolupracovat. Hlavním náboženstvím je tu v současnosti islám, přičemž jedním z jeho pilířů je právě zakát, tedy almužna, sociální solidarita. Takže myslím, že jsou díky tomu silnější a nepropadají takové beznaději vůči svému osudu - a nepochybně umí snášet utrpení mnohem lépe než my. V knize Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh je scéna, kdy lidé sedí na sluníčku v rozpáleném v autobuse, který nikam nejede. Nevstanou a nejdou zjišťovat, jestli pojede a kam. Jsou ve stavu jakési letargie, protože po generace byli zvyklí vše snášet a nějak přežít. Stejně tak jsou v Bangladéši schopni stát hodiny ve frontě, která se nehýbe, a nestěžovat si. Zároveň jsou si vědomi, že je oděvní průmysl vykořisťuje, samozřejmě by se z toho chtěli dostat, ale vlastně moc nevědí jak.

Na co by se podle vás měli autoři píšící o stinných stránkách módního průmyslu soustředit? Uniká něco žurnalistům, ale i aktivistům či lidskoprávním organizacím?

Myslím, že je tu něco, co uniklo nám všem, na praktiky fast fashion jsme zareagovali velmi pobouřeně a jako protiproud se ve větší míře začaly objevovat menší lokální značky, v Polsku byl v této souvislosti populární hashtag Made in Poland. S tím měla být spojena etická výroba, materiály, dobře zaplacená pracovní síla, takže logicky i vysoká cena. A jak aktivisti, tak novináři dlouho tento trend podporovali, aniž by k němu byli jakkoliv kritičtí, protože se mělo za to, že v tomto případě se přece nejedná o tvrdý byznys. Jenže z této představy jsme v Polsku procitli, když se přišlo na to, že některé značky jen předstírají zodpovědnost.

Takže podvádějí?

Ve skutečnosti třeba nakoupí trička v Maroku za dvě eura, pak je přešijí a upraví a prodávají za sedmdesát euro. A my si myslíme, jak je to fantastické, že podporujeme lokální výrobu. Švadleny pracují na smlouvu o dílo a jsou to ženy dovezené z Indie nebo z Pákistánu. V loňském roce bylo v Polsku tuším vydáno pět tisíc víz pro lidi z Bangladéše - a pravděpodobně asi všichni nejsou v IT. Mám známou, která má malou firmičku, šije věci v malých sériích. A je na fóru malých lokálních oděvních firem, kde se řeší, kde nakupovat materiály - a přišlo jí zvláštní, že zde zcela chybí vlákno, které by řešilo zodpovědnost a důvěryhodnost dodavatelů. O to se nikdo nezajímal. Takže je potřeba mít se pořád na pozoru, že reakce na špatnou věc nemusí být vždy dobrá.

MAREK RABIJ (47) Polský novinář, reportér a cestovatel, který se dlouhodobě soustředí na problematiku globalizace a její dopad na každodenní život. Vystudoval historii na Jagellonské univerzitě v Krakově. Pracoval pro deník Gazeta Wyborcza, více než patnáct let působil v týdeníku Newsweek Polska, v současnosti píše pro Tygodnik Powszechny. Za reportážní knihu Život na míru (2016) byl nominován na cenu Grand Press a reportážní ocenění Teresy Torańské. Předloni vydal druhou knihu Nejdůležitější září na světě. Kronika nepovšimnuté genocidy Rohingů, v níž zachycuje etnické čistky muslimského obyvatelstva v Myanmaru.