Farský: Máme pohodlnou vládní většinu a po stáži budu odvádět lepší práci

Jan Farský v pondělí na sociálních sítích oznámil, že rezignuje na post předsedy poslaneckého klubu hnutí Starostů a nezávislých. Půl roku bude na stáži na univerzitě v americkém Oregonu. Fulbrightova komise podpořila jeho projekt a získal stipendium. Mandát si ponechá, ale plat poslance bude během svého pobytu v USA posílat několika neziskovým organizacím. Oznámení vyvolalo debatu a kritiku nejen ze strany opozice. „Jsem ve sněmovně jedenáct let, nicméně jsem relativně mladý a nechci se v setrvačnosti držet židle. Raději zariskuji s tím, že mi to přinese možnost odvádět kvalitnější práci,“ říká na to Farský.

Oznámil jste na sociálních sítích, že Fulbrightova komise podpořila váš projekt, díky kterému dostanete možnost v příštím půl roce být v rámci vědecké stáže na americké Oregon State University. Kdy jste o Fulbrightovo stipendium přesně požádal?

Asi před rokem a půl, resp. skoro přes dvěma lety. Byly to dlouhé úvahy. Když se rozhodovalo, zda stipendium dostanu, už měli být předchozí kandidáti tři čtvrtě roku v zahraničí, ale kvůli zavřenému světu a univerzitám nikam nejeli. Bylo to tedy velmi nejisté. Vypracoval jsem projekt zabývající se federalizací Evropy s inspirací ve Spojených státech amerických a odevzdal tři doporučení – od Petra Fialy, Petra Pitharta a Michala Žantovského. Poté koloval po amerických univerzitách a nedělo se nic, než mi loni v březnu řekli, že projekt je dobrý a rádi by ho podpořili. Nicméně rozhodovat jsem se začal až v prosinci.

Takže když jste řešili sestavování kandidátních listin, už jste tušil, že můžete odjet. Navíc kandidátní listiny byly hotové v lednu, čili v době, kdy jste obdržel zprávu o úspěchu vašeho projektu, jste už věděl, že jste lídrem v Libereckém kraji na společné kandidátní listině Pirátů a STAN. Řekl jste tedy Pirátům coby koaličním partnerům i vedení domovské STAN, že je tu možnost, že na půl roku ze čtyřletého mandátu odjedete?

Mluvil jsem o tom s Vítem Rakušanem a Martinem Půtou z Libereckého kraje: že je riziko, respektive naděje, že mohu odjet. Ale ani dnes není nic stoprocentně jisté. Zítra jdu na PCR testy a s omikronem to může skončit tak, že nikam nepoletím. A pokud zavřou univerzitu, tak se samozřejmě vrátím zpět. Tenkrát jsem jim ale říkal, že je to možný scénář. Zároveň jsem samozřejmě zvažoval, jestli sestoupit z kandidátní listiny, nicméně po rozhovoru jsme se rozhodli, že je to tak nejisté, že nemá cenu s tím kalkulovat při volbách a veřejně to oznamovat. Navíc mým hlavním cílem bylo pomoct společné kandidátce a uspět ve volbách. Kdybych sestoupil a nám se nepovedlo uspět, respektive jsme neporazili Andreje Babiše, nikdy bych si to neodpustil, i když by to nemuselo být mou vinou. Nakonec jsme s libereckou kandidátkou udělali druhý nejlepší výsledek v republice. Kdybych nepomohl v tak zásadním okamžiku, bral bych to jako zradu.

Takže Pirátům jste to neřekl loni na jaře? Považují to za porušení koaliční smlouvy.

Ne, konzultoval jsem to s Vítem Rakušanem a Martinem Půtou, jak jsem říkal. Předsedovi poslaneckého klubu Pirátů Jakubovi Michálkovi jsem to řekl před dvěma týdny, mezi svátky. V tu chvíli s tím neměl problém. Dnes říká, že to chtějí probrat na koaliční a smírčí radě, což je za mě v pořádku. Od řešení případných sporů tyto orgány jsou.

A nebylo by fér říct to před volbami také voličům? Přece jen jste jejich zástupce a nyní odjíždíte na půl roku pryč.

Na všech mítincích a všude, kde jsem byl, jsem lidem říkal, že jsem ve sněmovně už jedenáct let a že je tam možná štvu, ale že máme společnou kandidátní listinu, která má možnost uspět. A o nic jiného že nejde. Jinak bych mluvit k voličům neuměl. A podařilo se, kandidátní listina uspěla.

A proč jste oznámil až 10. ledna, že za čtyři dny odjíždíte, i když jste už v prosinci věděl, že pojedete?

Chtěl jsem to oznámení mít rychle za sebou, ale záležitost jsem řešil už v prosinci s klubem STAN, poté s Petrem Fialou. Dohoda byla, že vše zveřejníme 10. ledna, pokud to neuteče dřív. A věděl jsem, že to, co nevysvětlím za den, už nevysvětlím.

Jaká byla vaše největší motivace podat si a posléze přijmout Fulbrightovo stipendium?

Za prvé téma, která je výsostně politické a přijde mi důležité pro budoucí směřování Česka i Evropy. Nevím, v jaké roli k tomuto problému budu mluvit, ale je to mým cílem. Moje téma má tři kapitoly: první se zaměřuje na bezpečnost, jako je třeba otázka společné evropské armády, druhá oblast se týká chybějících institucí, role druhé komory parlamentu jako komory regionů, a také faktu, že když se svět proměňuje a máme tu sílící hráče, Evropa by se neměla rozpadat, ale naopak být relevantní. A třetí oblastí je otázka demokratického deficitu, což je v Evropě často skloňované téma. V Oregonu budu mít schůzky s guvernérkou nebo se starosty z tamní oblasti.

Co vám to může přinést jako člověku a jako politikovi?

Upřímně? Je to potřeba vnitřního růstu, snaha získat nadhled a vytáhnout si akademickou angličtinu. Kdyby se tohle podařilo, tak to budu považovat za úspěch. A znovu opakuji, že téma, se kterým tam jedu, je zásadní pro budoucí evropské diskuze. A tohle je pro mě možnost, jak se na chvíli do této diskuze zapojit a snad přinést i něco zpět do Česka. Já jsem ve sněmovně vždy působil jako někdo, kdo se ujímal osiřelých témat. Ať už to byla regulace loterií, registr smluv nebo změny v exekucích a insolvence. Budoucnost Evropské unie je u nás téma, kterého se také nikdo zatím nechopil – a vlastně tomu logicky ne všichni stoprocentně rozumíme. Měl jsem pocit, že ve sněmovně už nějakou dobu odvádím dobrou práci – a když bych absolvoval tuto stáž, tak ji mohu odvádět ještě lépe. A právě u silného tématu, které zatím podle mého názoru nikdo dostatečně nezvednul.

Jak jste o přijetí stipendia přemýšlel? V prosinci jste už byl zvoleným předsedou nejpočetnějšího poslaneckého klubu, co kdy STAN měl, navíc se jedná o třetí nejpočetnější klub ve sněmovně. To je přece politická a do určité míry i manažerská odpovědnost.

Není to tak, že jsem vůbec do dnešního dne nezohledňoval fakt, že pravděpodobně odjedu. I když tu přede mnou nebylo dvě stě podobných příběhů ze sněmovny. Přistupoval jsem k tomu tak, abych nebyl ve vládě, ale ve funkci, která je nahraditelná – tedy jako předseda klubu. Ale nic jsem nezanedbal: máme obsazené výbory, komise, vyřešené delegace a podvýbory. Tuto práci jsem odvedl, minulý týden jsem se věnoval programovému prohlášení vlády. Zároveň mi odjezd posvětil premiér Petr Fiala, se kterým jsme se domluvili, že kdyby bylo nějaké zásadní hlasování, přijel bych zpět. Ale sám předseda vlády dodával, že si neumí představit, co by to mělo být. Zároveň jsem si sám dal podmínku, že pro mě je nejdůležitější rodina, takže za mnou za dva týdny poletí a druhé pololetí už budou absolvovat moje čtyři děti tam.

Může se stát ledacos. V době covidu je navíc cestování omezené, těžko si představit, že do druhého dne byste v případě nějaké krize přiletěl do Prahy pomoct vládě Petra Fialy s hlasováním. Poslanecká funkce je navíc specifická v tom, že vás lidé volí, abyste je zastupoval. Nejde fakt, že odjedete na půl roku pryč, proti tomuto závazku? Zvlášť když jste měl kontrolovat chod poslaneckého klubu coby jeden z nejzkušenějších poslanců…

Nemám na to jednoduchou odpověď, moje úvahy byly široké a zahrnovaly to, co popisuju. To jsou chvíle, kdy se obracím na lidi kolem sebe a diskutuji o tom s nimi. A všichni do jednoho mi řekli, že půl roku ze čtyř let nevnímají jako problematickou dobu, zvlášť když mám už ve sněmovně za sebou nějakou pracovní stopu. A že kdybych odstoupil, tak bych uspokojil ty, kteří mě nevolili, a naštval ty, kteří mě volili. Já prostě věřím, že mě lidé volili proto, že odvedu ve sněmovně práci – a že s touto zkušeností ji odvedu ještě lépe.

Mluvíte o přínosu pro poslaneckou práci. Přemýšlel jste nad variantou, že přínosy pro vás sice osobně převažují, ale že ve své pozici čerstvě zvoleného politika, na kterém ve velké míře stojí práce poslaneckého klubu složeného převážně z nováčků, si to nemůžete dovolit?

Samozřejmě, že kdyby tu byla většina 101 poslanců, tak to nepřipadá v úvahu. To bych rezignoval, nebo neodjel. Nicméně 108 poslanců je pohodlná většina, mám souhlas od Petra Fialy, tím pádem i vláda je s tím srozuměná. Zásadní odpracování programového prohlášení bude nyní na vládě – „vládní“ poslanci nepíší zákony, spíše pro ně hledají podporu a zde ji máme jasnou. Ptal jsem se premiéra i na to, jestli to podle jeho názoru nemůže v nějaké rovině vypadat jako podvod na voličích – a on řekl, že to tak osobně nevidí. To jsou důvody, které nakonec rozhodly. Jako politici často říkáme, že je na sobě potřeba neustále pracovat a vzdělávat se – a tady to tak je.

Takže ten pobyt je pro vás hlavně osobní růst…

Jsem ve sněmovně jedenáct let, nicméně jsem relativní mladý a nechci se v setrvačnosti držet židle. Raději zariskuji s tím, že mi to přinese možnost odvádět kvalitnější práci. Ve chvíli, kdy neohrozím většinu, fungování vlády a dostanu za to „přidanou hodnotu“ pro budoucí výkon své budoucí práce, tak mi to smysl dává. Byla i varianta na čtyři roky odejít, věnovat se něčemu jinému a pak se vrátit. Ale jen chvíli, dostali jsme ve volbách tak velkou podporu, že by to bylo vůči voličům víc neférové.

Říkáte, že jste se s premiérem Petrem Fialou radil o tom, jestli vaše rozhodnutí nemůže být vnímáno jako podvod na voličích. Takže jste si nebyl jistý, jestli děláte správně?

Nemyslím, že existovala lepší varianta, jak tuto situaci vyřešit. Pro mě je to kompromis, za kterým si stojím. Samozřejmě jsem přemýšlel o svých voličích, nejsem odpojený od reality. Není to rozhodnutí, které je stoprocentně nejlepší, ale ze všech zmíněných důvodů jsem se rozhodl takto - a stojím si za tím.

Není úlohou vysoce postaveného politika v těžkých chvílích, jako je covidová pandemie, ale i další krize jako ta energetická či ekonomická, zůstat ve své zemi, a naopak se soustředit právě na práci ve sněmovně, i když máte jasnou politickou většinu? Tedy jestli vaše rozhodnutí symbolicky nepůsobí špatně…

Myslím, že politik má primárně sloužit společnosti a být prospěšný. A toto je cesta, která pro mě znamená kvalitně sloužit a být prospěšný v úplně nové síle.

Umíte si představit i důsledky a rizika, která pro vás může toto rozhodnutí mít?

Může se stát, že jsem to vyhodnotil špatně a že to bude můj politický konec, protože svoje rozhodnutí voličům nedokážu vysvětlit, nebo oni moje argumenty nepřijmou. To je férová reakce. Vím, že moje rozhodnutí není bez rizika. Je mi 42 let a mohl bych se soustředit na to, abych zůstal ve sněmovně až do konce kariéry ze setrvačnosti, ale to prostě nechci. Chci být něčím prospěšný a toto je pro mě cesta, aby někdo kvalitně obsadil téma, která považuji v Česku za nedostatečně uchopené. A to já bez zahraniční zkušenosti, jen z půdy sněmovny, nemohu u tohoto problému udělat. Protože na to momentálně nemám perspektivu, vhled ani sílu, které jsou k tomu potřeba.

Zmiňoval jste, že je otázkou, z jaké role budete téma Evropské unie a jejího budoucího uspořádání zvedat. Jak jste to myslel? Uvažujete třeba nad kandidaturou do Evropského parlamentu?

Nabízí se to, jsou před námi evropské volby a sám bych uvažoval nad vlastní kandidaturou, ale to jsou všechny otevřené otázky. Záleželo by na STAN a na lidech, které by o tom také uvažovali. Ale pocitově říkám, že ano, že budu na tuto roli připraven. Nicméně poté to opět záleží právě na voličích.

Nevytváříte svou stáží precedent, který by nemusel být v politické kultuře pozitivní? A teď nejde o touhu po vzdělání, ale o fakt, že budou politici v budoucnu brát práci poslance podobným způsobem? Že odjedou na půl roku během mandátu pryč?

Myslím, že je dobře, že na sobě lidé pracují – a že je to výhodné pro Českou republiku. Život nekončí zvolením do sněmovny a s pocitem, že vím vše a už na sobě nemusím pracovat. Zároveň si myslím, že je dobrá zpráva pro společnost: že si uvědomujeme, že nejsme odtržení od reality a musíme na sobě pracovat. Z mého pohledu to není problém. A znovu opakuji: máme většinu 108 poslanců a neohrožuji tím fungováním českého státu ani sněmovny. Nemám výčitky, že budu mandát vykonávat jen částečným způsobem, ale i proto se vzdávám celého platu, který budu posílat organizacím jako skauti nebo Člověk v tísni. A jestli je to precedent? Pokud v tom, že je na sobě potřeba pracovat a neohrozit u toho okolí, tak já říkám, že vlastně dobrý. A to je i důvod, proč jsem nebyl rozhodnutý na jaře, ale až v prosinci – protože konkrétní souvislosti a kontext se mohly naprosto lišit. Mohli jsme mít menší většinu, nemusel jsem se ani dostat do sněmovny, mohli jsme být v opozici.