Výklad práva podle Felixe Holzmanna

Někteří čtenáři si možná vybaví jednu ze známých scének Felixe Holzmanna, kdy vypravuje, že se učí vařit podle kuchařky, nicméně k ničemu to nevede. Například chtěl podle kuchařky uvařit knedlíky a v kuchařce bylo napsáno: „Krájejte tři dny staré housky“. A na to Holzmann řekl proslulou větu: „No vidíte, já jsem krájel teprve hodinu a už jsem měl housek plnou vanu!“

Tento příklad – sice se značnou nadsázkou, ale mimořádně trefně -  ukazuje, jak lze vykládat jakýkoliv psaný text včetně právních norem. Buď rozumně, s ohledem na jeho smysl a účel, anebo sice gramaticky zcela přesně a důsledně, avšak ve svém důsledku úplně nesmyslně a hloupě. Tvrdím, že podle tohoto způsobu výkladu lze rozdělit většinu právníků – na logicky a rozumně uvažující a na pusté formalisty.

Na ty, kteří se snaží pochopit smysl právní normy a postupovat podle něj s důrazem na zdravý rozum, a ostatní, pro které je litera zákona posvátná, a to i tehdy, když vede ke zcela nelogickým a někdy bohužel i nespravedlivým důsledkům. Právo tak přestává být racionálním způsobem řešení problémů, nýbrž odcizeným a odosobněným mechanismem. Namísto prostředku, směřujícímu ke spravedlivému a legitimnímu cíli, je právo přetavováno ve zdánlivě sofistikovanou intelektuální hříčku určenou pro pár podobných „fajnšmekrů“.

Takovýto formalista se pak zase velmi podobá filmové postavě pana Nováka ztvárněné Milošem Kopeckým v komedii „Zítra to roztočíme drahoušku!“, který každý den pulíruje svůj zánovní vůz a je na něj neskonale pyšný - přičemž zapomíná, že ho vlastně vůbec nevyužívá k účelu, pro který byl vyroben, protože se obává, že kdyby s ním jednou vyjel, mohl by někdo jiný zabrat jeho parkovací místo.

Stejně tak postupuje soudce, který namísto věcného rozhodování sporů ruší napadená rozhodnutí jen proto, aby bylo učiněno zadost všem procesním pravidlům, přičemž „pro jistotu“ ani nenaznačí, jak by věc měla být vyřešena, a doufá, že „ve druhém kole“ dostane případ někdo jiný. Anebo advokát, který vymýšlí neuvěřitelné konstrukce proto, že si myslí, že tím pomůže svému klientovi (vzpomeňme např. na v minulosti vážně podávaná tvrzení, že z odlišné velikosti otisku razítka se státním znakem o jeden milimetr nevyhnutelně plyne nicotnost daňových rozhodnutí).

Právní norma je přitom vždy jen pravidlem, které lze vyložit nejrůznějším způsobem. Podotýkám, že bytostně nemám rád zažitá rčení o tom, že diskuse dvou právníků vede vždy nejméně ke třem právním názorům, anebo že paragraf je tak „pozohýbaný“, aby se právem dalo vysvětlit prakticky cokoliv. Takové právo totiž být nemá a ani není.

Právo je způsobem spravedlivého a rozumného řešení sociálních konfliktů a organizace společnosti a mezilidských vztahů tam, kde neprávní mechanismy již nestačí. Úkolem právníků proto není vymýšlet bizarní způsoby výkladů výhradně podle toho, jak se jim (a jejich klientům) aktuálně hodí, a argumentovat, že přece takový způsob výkladu z textu právní normy nelze zcela vyloučit.

Jakkoliv plně respektuji, že právníci nosí rozdílné profesní „dresy“, měli by mít jedno společné: poctivou snahu o rozumná a spravedlivá řešení. Jakékoliv krátkodobé vítězství pro jednoho (tzn. nesmyslný výklad práva v jedné věci) může představovat dlouhodobou prohru pro všechny (třeba nastavení nesprávné rozhodovací praxe).

Ústavní soud k tomu před lety (autorem nálezu byl brilantní právní teoretik a filozof Pavel Holländer) uvedl, že mechanické ztotožnění práva s právními texty se stalo vítaným nástrojem totalitní manipulace.  Učinilo z justice poslušný a nemyslící nástroj prosazování totalitní moci. Proto také mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si – ať úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti – smysl a účel právní normy, činí  z práva  nástroj  odcizení a absurdity.

Jeden z mých nejlepších kamarádů je kuchařem, jiný zase prodává ponožky. Bavíme se spolu o lecčems a někdy samozřejmě i o právu. Někdy se mne například zeptají, co to ten Ústavní soud zase rozhodl, proč někdo ještě není ve vězení, jak to, že soudy rozhodují tak dlouho, a já se jim to snažím vysvětlovat. Někdy je přesvědčím, avšak někdy bohužel musím sám uznat, že je přesvědčit nedovedu, že je to prostě nad moje síly.

Bylo totiž rozhodnuto sice jedním z možných způsobů, který je v souladu se zákonem, avšak výsledek nikdo mimo komunitu „vyvolených“ nepochopí. Všem právním expertům proto vřele doporučuji bavit se co nejvíce o právu i s neprávníky, a to nikoliv způsobem, že je budou poučovat o něčem pro laiky neznámém, nýbrž tyto hovory by měly vést k uvědomění si okolnosti, že právo tady je především pro neprávníky, a proto musí být vykládáno srozumitelně, přesvědčivě a rozumně.

Teprve v tomto případě bude mít veřejnost za to, že je právo spravedlivé. Mimochodem, to je i jeden z důvodů, pro který by měli být soudci schopni a ochotni svoje rozhodnutí alespoň krátce veřejnosti (prostřednictvím médií) vysvětlit i nad rámec oficiálního odůvodnění vydaného rozhodnutí. Justice totiž musí mít i konkrétní tváře, aby byla srozumitelná a důvěryhodná.

A úplně na závěr jednu osobní radu. Pokud se vám jednou stane, že budete poslouchat někoho, kdo mluví o právu, a bude z gramatického znění právní normy dovozovat zjevné nesmysly, nicméně vy víte, že diskuse s ním nemá cenu (anebo jste ji již prohráli), přivřete oči a zkuste si představit Felixe Holzmanna, jak sedí u vany, která přetéká houskami, a představte si, že na vaně nesedí známý komik, nýbrž právě tento mudrlant. Sice v diskusi nezvítězíte, ale aspoň v duchu pobavíte. Věřte, že to trošku pomáhá…

Autor je soudcem Ústavního soudu ČR