Mlčeti zlato. O lidských právech a novém ombudsmanovi

Nuancované právní polemiky nejsou v tisku z pochopitelných důvodů právě tím nejoblíbenějším žánrem. Čas od času ale nastane situace, kdy by otázka, co je právo, měla zajímat i laika. Bez jakékoliv ironie je skvělé, že se k právu a veřejným záležitostem vyjadřují i ti, kteří v právním světě zastávají vrcholné pozice, a přispívají tak k formování právního vědomí.

Vyjádření ombudsmana Stanislava Křečka z poslední doby však toto mé nadšení poněkud mírní. V rozhovoru pro seznamzpravy.cz například uvedl, že právo na přítomnost otce u porodu není základním lidským právem. To jistě může být odrazovým můstkem k zajímavé polemice, protože rozsah práva na soukromý a rodinný život je jedním z nejžhavějších lidskoprávních témat dneška. Z mého pohledu je ale pozoruhodnější, jak svůj názor odůvodnil: “Já si tento termín rezervuji pro základní lidská práva, která za žádných okolností nesmí být omezena. Právo na svobodu, právo na důstojnost člověka, korona nekorona – nesmí být omezeno. Jestli něco lze omezit, jestliže něco zvažujeme nějakými testy proporcionality, tak to není podle mého názoru právo.”

Taková argumentace je totiž naprosto vadná a popírá desítky let usazené doktríny, které tvoří základ toho, jak jsou základní lidská práva chápána, a které se podobně dlouho dobu vyučují na právnických fakultách (nemluvě o tom, že jasně odporuje i textu Listiny základních práv a svobod). Představa, že pokud něco může být omezeno, nemůže to být základní lidské právo, není “jiný názor”. Je to nesmysl.

Právo na jiný názor

Úvahy o proporcionalitě, omezování práv a vyvažování protichůdných zájmů tvoří podstatu našeho chápání základních lidských práv v posledních 70 letech; jde tedy o módní výstřelek mnohem starší než účast otce  u porodu. Neomezitelných práv je - z velmi dobrých důvodů - jako šafránu. Můžeme se bavit o zákazu mučení, svobodě svědomí a do krve hádat o tom, jakou právní povahu má lidská důstojnost, ale pak již začne být hledání složité.

Drtivou většinu lidských svobod (třeba svobodu projevu), na které pan Křeček v rozhovoru pamatuje, lze proporcionálně omezit, ústavy to akceptují a neznamená to, že by snad nešlo o lidská práva či svobody. Nakonec i zásah do práva na život může být za určitých okolností legální. Pokud bychom výroky Stanislava Křečka brali vážně, ani právo na život by proto nemohlo být základním lidským právem. Ombudsman svými odpověďmi o v rozhovoru (nejen onou citovanou) ukazuje, že klíčovým právním problémům základních lidských práv buď vůbec nerozumí - nebo je prostě vědomě ignoruje. Sám nevím, která z obou variant je horší.

Nabízí se samozřejmě námitka, proč by Stanislav Křeček neměl mít právo na jiný názor. A já nepopírám, že si může psát a říkat, co chce. Je ale několik pádných důvodů, proč by určité věci říkat neměl. Věda o právu není přírodní věda a v právu neexistují přírodní zákonitosti, které bychom mohli sledovat. Už proto je extrémně důležité, aby na klíčových pojmech a na tom, co znamenají, panovala elementární shoda.

Představa, že padesát lidí používá stejné slovní spojení a každý tím míní něco jiného, je pro právo jednoduše smrtící. Proto by nikdo, ombudsmana nevyjímaje, neměl mít ambici, že si zavede své vlastní pojmy, vytvoří svůj soukromý právní řád a půjde jeho obsah šířit mezi veřejnost. U Stanislava Křečka jde však zřejmě o tendenci obecnější, neboť v ještě jiném rozhovoru (a v jiném kontextu) prohlásil, že: “I kdyby to byla pravda, já tento názor nesdílím.”

Je normální, že se kompetentní právníci neshodnou na výkladu zákona - a v oblasti ústavního práva a základních práv to platí dvojnásob. Avšak jako v každém oboru je i v právu potřeba rozlišovat mezi dvěma typy problémů. Na jedné straně je nemálo sporných otázek, které nabízejí prostor k rozumnému nesouhlasu. Potom jsou tu však otázky jiné, u kterých “jiný názor” buď značí elementární neznalost nebo - bohužel s menší mírou pravděpodobnosti - to, že máme co dělat s géniem a sledujeme v přímém přenosu kopernikovský obrat.

Lékař, který by v dnešní době tvrdil, že mor je způsobován vdechováním špatného vzduchu a můžeme ho léčit pouštěním žilou, by jistě nebyl považován za účastníka vážné odborné debaty. I vývody, které prezentoval Stanislav Křeček, spadají bohužel do druhé kategorie. Za podobné odpovědi se bez jakéhokoliv přehánění vyhazují studenti od zkoušky z ústavního práva v druhém ročníku a nezáleží na tom, jestli je zkouší mladá liberálka odhodlaná rodit doma či sedmdesátiletý konzervativní německý profesor.

Moudře pomlčet

Za neznalost v určitém oboru se člověk nemusí nutně stydět. Pokud bych snad někdy byl tázán na výklad řekněme insolvenčního práva, dost pravděpodobně bych bez velmi pečlivé přípravy vyplodil spousty nesmyslů (a po ní jen o něco méně). Stanislav Křeček třeba zase může být zdatným právníkem v jiných odvětvích práva. U ombudsmana jsou však podobně bludné veřejné výroky na pováženou. Úřad ombudsmana není vnímán jako čistě politický a právem se od jeho reprezentanta očekává odbornost. V ideálním případě by měl funkci ombudsmana zastávat vzdělaný a všeobecně respektovaný právník nebo člověk, který má k právu blízko. Konec konců někteří poslanci, kteří Stanislava Křečka v ombudsmanské volbě podpořili, jeho odbornost zmiňovali.

Pokud se pak ombudsman vyjadřuje k právním otázkám do médií, přispívá k formování právního vědomí ve společnosti, a bere tím na sebe zvláštní odpovědnost. Široká veřejnost může z pochopitelných důvodů přikládat jeho slovům zvláštní váhu a má vlastně právo očekávat, že nositel takového úřadu bude mluvit smysluplně a erudovaně. Netvrdím samozřejmě, že by Stanislav Křeček nebo jakýkoliv jiný budoucí ombudsman mohl prezentovat jen mainstreamové názory nebo názory, které se líbí mně (nebo komukoliv jinému). Ale měl by mít na paměti, že jeho veřejná vystoupení mají své dopady, a pokud se v nějaké oblasti neorientuje, vždy může moudře pomlčet.

Když se Stanislav Křeček úřadu ombudsmana ujímal, prohlásil, že nejde o úřad lidskoprávní. Mnoho lidí tím zarmoutil, jiní to vnímali jako signál, že se k lidským právům nebude vyjadřovat. Proto nyní s pozdravem: “Nemluvte o lidských právech do médií - a pokud možno o nich nemluvte vůbec.“

Autor působí na katedře ústavního práva a politologie na brněnské právnické fakultě