Koronavirem oprášené paragrafy

Český právní řád je mimořádně obsáhlý, podle analýzy ministerstva vnitra obsahuje 42 tisíc platných zákonů, nařízení vlády nebo vyhlášek ministerstev. A zatímco některé normy znají právníci v podstatě nazpaměť, jiné se aktivují jen jednou za čas a některé pozapomenuté paragrafy ožívají jen opravdu výjimečně. Epidemie koronaviru tak kromě výdrže lékařů nebo zručnosti občanů při šití roušek testuje také paměť právníků, zda náhodou kdysi kdesi cosi v záplavě paragrafů nezahlédli. Podívejme se tedy na pár paragrafů, ze kterých koronavirus smetl roky usedlý prach.

Prvním příkladem je takzvaná částečná nezaměstnanost. Pozapomenutý paragraf 209 zákoníku práce se naposledy hojněji aplikoval za časů velké recese po roce 2008 a má pomoci firmám při dočasných ekonomických potížích, kdy se potýkají se snížením odbytu nebo poptávky. Nyní může najít masové uplatnění, neboť krizová opatření pozastavila činnost tisíců hostinců, obchodů či fitcenter. Jejich zaměstnanci se ze dne na den ocitli bez možnosti pracovat a jejich zaměstnavatelé teď logicky řeší nerudovskou otázku „kam s nimi“.

Pokud nechtějí volit nepopulární variantu výpovědi pro nadbytečnost, která může být vzhledem k povinnému odstupnému i značně nákladná, využití částečné nezaměstnanosti jim může ušetřit až 40 procent mzdových nákladů. Fungují-li v podniku odbory, je pro takové snížení třeba jejich souhlas. Pokud ale zaměstnavatel odbory nemá, může o snížení mezd rozhodnout sám vydáním vnitřního předpisu. Pokud zaměstnanci v důsledku tohoto opatření zůstane alespoň 70 procent mzdy, zákon o zaměstnanosti umožňuje, aby se zaměstnavatel dohodl s úřadem práce na přiznání příspěvku (tzv. kurzarbeit) ve výši až 20 procent průměrného výdělku zaměstnance. Jelikož ale tyto dohody podléhají schválení vládou, bude třeba počkat, zda bude rozhodovat o každém jednotlivém případu - nebo sáhne k nějakému plošnému opatření, které by zaměstnavatelům ulevilo.

Druhý příklad pochází z oblasti smluvního práva. Například v dodavatelském řetězci traktorů si lze snadno představit situaci, že výrobce v Itálii má továrnu uzavřenou kvůli karanténě a český distributor má uzavřené prodejny v důsledku vládního zákazu. Zemědělci však nové traktory nutně potřebují pro počínající jarní práce na poli a namítají, že jim pozdním dodáním vznikají škody. Pokud odhlédneme od přeshraničních souvislostí, epidemie koronaviru bude vzhledem k rychlosti šíření a smrtnosti jistě představovat takzvanou vyšší moc, tedy mimořádnou a nepředvídatelnou okolnost, která zabraňuje v řádném plnění smluvní povinnosti.

Podle občanského zákoníku by distributor traktorů neodpovídal zemědělci za škodu způsobenou prodlením s dodávkou traktorů, pokud opravdu byla způsobena vyšší mocí. Jiný paragraf dokonce umožňuje obnovení jednání o smlouvě, jestliže takzvaná podstatná změna okolností způsobila zvlášť hrubé znevýhodnění jedné ze strany smlouvy. Od obou ustanovení však je možné se ve smlouvě ujednáním stran odchýlit, takže se vůbec nepoužijí. A řada právníků tak bez většího rozmyslu činila, snad proto, že šlo o „neozkoušené novoty“ zavedené od roku 2014 novým občanským zákoníkem. Nebo spíše proto, že v se v časech hospodářského rozmachu málokdy myslelo na to, že by někdy mohlo být hůře. Nechtěl bych ale být tím právníkem, který distributorovi traktorů do smluv se zemědělci napsal, že se nepoužijí paragrafy občanského zákoníku o vyšší moci a podstatné změně okolností.

Posledním příkladem je pak paragraf 36 krizového zákona z roku 2000, na který o víkendu na sociálních sítích upozornila skupina právníků (a hovořila o něm s Respektem i advokátka Petra Dolejšová). Může prý být tím pravým receptem pro hospodské nebo kadeřníky, kteří se ocitli bez tržeb a zůstaly jim náklady za zaměstnance i nájemné. Zakládá totiž odpovědnost státu za škodu způsobenou občanům nebo firmám v souvislosti s krizovými opatřeními státu. Tento paragraf byl tak zaprášený, že o něm podle všeho nevěděla ani vláda a pustila se do rozboru až na základě dotazů novinářů. Je evidentní, že tvrdá restriktivní opatření dostala řadu podnikatelů do svízelné situace a je jistě namístě uvažovat nad tím, jak jejich dopady zmírnit a napravit vzniklé křivdy.

Háček však může být v tom, že krizový zákon byl součástí reforem po ničivých povodních na Moravě v roce 1997 a upravuje hlavně činnost státních institucí v krizových situacích. Aktuálně vyhlášený nouzový stav je rozsahem i délkou bezprecedentní, doposud byl využit jen při povodních v letech 2002, 2006 a 2013 nebo po orkánu Kyrill v roce 2007, vždy jen na území několika krajů. A právě v tomto kontextu je nejspíše třeba číst i ustanovení o náhradě škody v důsledku krizových opatření. Naznačují to i „povodňové“ rozsudky Nejvyššího soudu – primárně půjde o škodu způsobenou zničením „zrekvírovaných“ věcí, třeba bagru použitého při budování ochranné hráze nebo výrobní haly, která byla využita při protipovodňových opatřeních.

Nezdá se pravděpodobné, že by stát měl pomocí paragrafu 36 krizového zákona sanovat podnikatelům ušlé tržby v důsledku zákazu provozu restaurací, obchodů a řady dalších služeb. Dají se totiž čekat námitky státu, že zákonodárce z něj před dvaceti lety nechtěl vytvořit bezplatnou pojišťovnu pro časy nouze, která bude fungovat na principu privatizace zisku a socializace ztrát. O výklad tohoto paragrafu se proto může vést složitá a co do výsledku nejistá právní bitva.

Právo se však nevyznačuje jen rozsáhlostí a nepřehledností, ale také značnou proměnlivostí. Může se proto snadno stát, že se právníci za pár týdnů nebo měsíců vůbec nebudou zabývat „starými“ paragrafy, ale budou mít vytištěné a zvýrazněné zákony zcela nové, které parlament teprve přijme. Jelikož je již nyní avizováno vyhlášení stavu legislativní nouze, který přijímání nových zákonů výrazně zjednoduší a zrychlí, můžeme se těšit na to, že letošní vydání Sbírky zákonů bude pořádný tlustospis.

Autor je advokátním koncipientem v pražské advokátní kanceláři Bříza & Trubač a bývalý novinář; v letech 2016 až 2018 pracoval jako vedoucí přílohy Právo a justice Lidových novin