Důkazy jejího života

Román o lásce, která se většinou objevuje tehdy, když ji vůbec nečekáme. Ze života hlavní hrdinky Jolany se ale láska nečekaně ztrácí. Některé ženy v takové situaci propadají zoufalství. Jiné hledají muže: spolehlivé rameno, útěšnou náruč, nebo prostě sex. A někdy nacházejí radost. Čtivý příběh z diplomatického prostředí, určený nejenom ženám, se odehrává v Česku, Bruselu a Kosovu a osudy hrdinů sledujeme na pozadí evropských snah o konstruování politicky korektního světa. 

------

Pak se Jolana jednou vrátila z práce a Zdeněk byl doma. Na sobě měl domácí džíny a svetr, seděl u televize a zeptal se, jestli mají něco k večeři. Úplně jako dřív.
„Bojím se o Lucku,“ plácla Jolana první, co jí slina na jazyk přinesla, jen aby se mezi nimi po večeři nerozhostilo zase to nepřátelské ticho.
„Proč, něco se s ní děje?“ zeptal se Zdeněk, když Jolana uklidila talíře a sedla si k němu na gauč.
„Já nevím,“ pokrčila Jolana rameny a napila se vína. „Bojím se, že se zapletla s nějakou sektou,“ řekla pak zničehonic.
„Cože?“ vyděsil se Zdeněk a nevěřícně se na ni podíval. „To myslíš vážně?“ zeptal se – a netrpělivě čekal, co mu Jolana řekne. To se už nejmíň půl roku nestalo, pomyslela si Jolana s neveselým zadostiučiněním, aby Zdeňka zajímalo, co řeknu.
„Bojím se, že ano,“ přikývla Jolana jako tragická hrdinka a s vážným výrazem se napila vína. K truchlivé situaci by se ale hodila spíš černá káva. „Nemám uvařit radši kávu?“ zeptala se proto.
Zdeněk přikývl.

„Trochu jsem se o to zajímala,“ pokračovala Jolana, když se vrátila z kuchyně se dvěma hrníčky espresa. „Víš, něco jsem si o tom přečetla. Ve Finsku jsou sekty hodně aktivní. Když jsme tam žili, ještě to žádný problém nebyl, ale teď je. Například satanisti, hlavně mezi mladýma lidma. Ale nejenom satanisti. Existují i takové přísné náboženské sekty. Jsou sice v zásadě neškodné, ale někdy…“ a zmlkla. Původně chtěla říct, že některé vyžadují i lidské oběti, ale bála se, aby nepřestřelila. Skutečně o takové sektě četla, ale byl to jen vedlejší motiv v detektivce, která se navíc odehrávala v Norsku, ne ve Finsku. A o finských satanistech se bavily kolegyně při obědě – že prý sestřenice někoho z finského zastoupení znala někoho, jehož dítě satanisté zavraždili. Až dosud Jolanu nenapadlo, že by Lucce hrozilo takové vážné nebezpečí – vlastně by ji vůbec nenapadlo se Lucčiným stavem zabývat. Prostě je ve Finsku sama a nikoho nemá, tak je jí smutno. Ani mně není veselo, ale Lucku to přejde, je mladá a brzo si někoho najde – ale co jiného by je mělo se Zdeňkem zase spojit, než společná starost o dceru?! Chce přece udržet manželství, tak proč by si nemohla skutečnost trochu přibarvit? Co je na tom špatného? Zarazila se až ve chvíli, kdy chtěla mluvit o oběti – aby na Lucku něco takového nepřivolala. Ne, to jsou pověry. Zmlkla hlavně proto, aby Zdeňka předčasně neodradila, protože měla svůj plán.

„Já jsem zapomněla,“ vyskočila, když viděla, že Zdeněk se svého šálku s maličkým italským espresem ani nedotkl. „Ty si dáš radši turka, viď? Já to piccolo klidně dopiju, je to fakt moc malý.“ I tohle byla totiž součást plánu sblížení. Pokud Zdeněk přikývne, znamená to, že na staré časy úplně nezapomněl a neodřízl se od nich – a že zase mezi nimi dvěma může být všechno jako dřív, i když ne úplně hned. A pokud odmítne a vypije italské piccolo z drahé africké fair trade kávy a z nového luxusního presovače, bude to znamenat, že není cesta zpátky. Jolana se může přestat snažit a nemusí na dceru ani v duchu přivolávat roli oběti ani kněžky finských satanistů.

„Mně je to jedno,“ odpověděl Zdeněk, ale pak naštěstí přikývl. „Tak jo, udělej mi turka.“

„S tebou o ničem nemluvila?“ zeptala se Jolana pak, aby získala čas.

„Ne,“ zavrtěl Zdeněk důvěřivě hlavou, „já jsem s ní už dlouho nemluvil…“

Tos to dopracoval, nemáš už čas ani na svou dceru. Jestli se zapletla s nějakou sektou nebo se ženatým chlapem, je to nejvíc ze všeho tvoje vina. Tohle všechno prolétlo Jolaně rychle hlavou a kdyby to řekla nahlas, byla by to aspoň z dvaceti procent pravda – ale ona se chtěla se Zdeňkem usmířit. V takovýhle domácký večer chtěla zapomenout, že někde existuje mladá, žádoucí a milovaná Heda a že jí, Jolaně, Zdeněk přisoudil jen roli domácího psa, na kterého si už zvykl a někdy se s ním pomazlí a jindy ho odstrčí, ať neotravuje. Radši uklidila hrníčky od kávy, přinesla z kuchyně kešu oříšky a dolila víno, aby jí ty obviňující věty nevyklouzly z pusy nějak samy od sebe.

„Možná by bylo dobře, kdybys jí zatelefonoval ty. Určitě by ji to potěšilo. Víš, že k tobě vzhlíží…“ a znovu se zarazila, jestli to nepřehnala. Lucka sotva k někomu z rodičů vzhlížela. Naopak, nad Zdeňkovou moskevskou minulostí i jejich bruselskou přítomností spíš ohrnovala nos. Ale o tom Jolana ani nešpitne – kdyby o tom začala teď, tak by se určitě pohádali a určitě nepomilovali. Což byl skutečný cíl dnešního večera – když se s ní Zdeněk dneska pomiluje, bude zase všechno dobrý a Jolana bude šťastná a zavře obě oči, aby neviděla Hedu ani žádné jiné euroženy a eurodívky, které Zdeněk potkává v těch dlouhých bruselských chodbách.

„Tak já jí zavolám třeba hned,“ Zdeněk sáhl po telefonu – ale to do scénáře dnešního večera nezapadalo. Lucka by mu třeba mohla říct, že je všechno v pořádku a super, a na to je dost času. Protože Jolana měla nejenom sny, jak by měl večer skončit, ale taky úplně konkrétní plán.

„Počkej. Myslím si, že bychom za ní měli do Finska zajet. Po telefonu se toho moc nevyřeší. A už jsem se dívala na letenky, teď by se sehnaly hodně levně. Dokonce…“ a zase nedořekla. Teď je rozhodující okamžik. Teď by ji Zdeněk měl k sobě přivinout. Dál může následovat pomilování, nákup letenek, cesta do Finska a prostě štěstí. Cesta zpátky.

Ale Jolana počítala i s tím, že Zdeněk ji k sobě třeba hned nepřivine. Nesmím se tím nechat vyvést z míry, umiňovala si, nemusí to nic znamenat, mosty se budují pomalu.

Zdeněk seděl a trochu nepřítomně koukal do dáli, na temnějící bruselské střechy, ale místo nich tam snad viděl něco úplně jiného – letadlo, které je unáší do Finska. Jolana se na letenky nejenom dívala, ale už je dokonce zaplatila, protože jinak by jí propadla rezervace. Letenky stály opravdu málo. Jako dvě večeře a jeden vstup do fitcentra, to se dá přece oželet. Mohli by letět v tuhle dobu přesně za týden.

Co teď? Měla by upgradovat stupeň naléhavosti a říct, že u finských satanistů se vyskytly i lidské oběti? Nebo rovnou říct, že letenky jsou už zaplacené? Nebo by se měla ke Zdeňkovi přisunout, stulit se mu do náruče a povzdechnout si, že je úplně bezradná a vůbec neví, co má dělat? A možná se i rozplakat, aby ji musel začít utěšovat?

Rozpačitě si poposedla směrem ke Zdeňkovi – a vtom uslyšela z jeho kapsy slabé cinknutí.

…

Zamir se rezignovaně rozhlédl kolem sebe. Místnost tonula v šedém kouři. Pálily ho oči. Schůze trvala už několik hodin. Kupodivu tady byl možná nejmladší – ano, ještě Vladimír na druhé straně kulatého stolu, spolužák. Nejdřív spolu chodili do školy v Prištině a potom se potkali i na medicíně v Německu.
„Uvědomte si, že Srbsko nikdy, nikdy, nikdy nepřipustí, aby ztratilo Kosovo pole, a kláštery. Jenom díky klášterům se nám už skoro tisíc let daří přežívat pod muslimskou nadvládou,“ hřímal právě Vladimír.
Zamir potlačil chuť rázně vstát a odejít. Místo toho zavřel oči a pohodlněji se uvelebil na židli. Na Kosově poli byl na školním výletě. Možná několikrát, ale v paměti mu utkvěl jenom jeden, ze čtvrté nebo páté třídy. Šedivý, zamračený den, poprchávalo. Stáli na rozlehlé pláni a choulili se v pláštěnkách. A pak se jich několik schovalo v lese a tehdy Zamir poprvé kouřil.
„Vláďo,“ řekl najednou unaveně, aniž se přihlásil o slovo. „Nepřeháněj. Vždyť to všechno už se stalo tak dávno!“ Myslel spíš školní výlet než bitvu. Jak to, že si ještě po tolika letech pamatuje zimu, mrholení a chuť první zakázané cigarety? Bitva na Kosově poli se do toho dávnoslova už ani nevešla, ta se octla mimo čas, pochopení a historii. Stal se z ní jenom zlý mýtus, ale omamný jako droga.
„Tady nejsme na třídním srazu,“ odsekl mu Vladimír přísně, jako by se k němu nechtěl vůbec hlásit.
„Ale ani na schůzi,“ ohradil se Zamir. Samozřejmě srbsky, jak jinak by mluvili u kulatého stolu v centru Prištiny. Nemohli přece po Srbech chtít, aby mluvili albánsky. A Zamirovi srbština nevadila. Až na některé povely, které se pořád dokola opakovaly v dokumentech o vyhánění hodných Albánců zlými Srby před deseti lety, se mu ten jazyk líbil. I Margaret se naučila srbsky líp než albánsky, a někdy spolu tak doma mluvili. Samozřejmě jenom když je nikdo neslyšel. A z nějakého důvodu hlavně tehdy, když spolu byli v posteli.
Nebyli na schůzi. Tohle měl být neformální kulatý stůl. Pořádala ho jedna italská nadace pod názvem Hledání společné budoucnosti. Nadace měla na mysli společnou budoucnost v Evropské unii, a právě proto sem žádný významný politik nepřišel. Ti albánští nevěřili, že Kosovo bude někdy přijato do unie, a pokud ano, určitě se to nestane během jejich volebního období. A pro srbské politiky je Kosovo pořád součástí Srbska, tak proč by měli hledat společnou budoucnost, když je spojuje už přítomnost?
Společnou budoucnost Albánců se Srby už nikdo hledat nechtěl a jenom málokdo si ji uměl představit. Právě proto sem přišel Zamir. Ani jeho nezajímala společná budoucnost se Srbskem, ale italská nadace se nevzdávala: když už jednou zamluvila prostory a ubytování a letenky pro šéfy nadace z Říma do Prištiny, diskuse se prostě uskuteční. Rozeslali pozvánky na všechny možné adresy a instituce a právě tak ji dostal Zamir. Na představenstvu lékařské komory, kam si zašel jen vyzvednout formulář smlouvy.
Ano, můžu se tam podívat, přikývl. Ten den měl volno, a stejně neměl co dělat. Domů nespěchal. Margaret byla s dcerami ve Finsku a vrátí se až za tři týdny. Margaret se vrátí, dcery ne, ty přijedou až na prázdniny. Margaret chtěla, aby měly finské školy.
„Dokud je na tom moje máma ještě dobře a můžou bydlet u ní,“ přesvědčovala Zamira, ale přesvědčovala ho zbytečně. Zamir neměl nic proti tomu, aby jejich dcery chodily do školy ve Finsku.
„Souhlasím s panem doktorem, že minulost už nezměníme.“ Mladá moderátorka, která byla známá z televize (italská nadace asi nabídla velký honorář), se vděčně podívala na Zamira, i když on si neuvědomoval, že by něco takového řekl. „Pojďte se radši podívat do budoucnosti. Co když se jedna z vašich dcer bude chtít vdát za Srba, pane doktore, co jí na to řeknete?“ podívala se znovu na Zamira, zřejmě si ho vybrala za pokrokového spojence bez předsudků. Nečekala, co Zamir odpoví. „A co vy, pane doktore?“ zeptala se tentokrát Vladimíra. „Co když si váš syn bude chtít přivést domů Albánku?“
„Ty máš syna?“ podivil se Zamir – moderátorka se zřejmě připravila líp, než až dosud dávala najevo. „A kolik mu je?“
„Osmnáct, ale ty nemáš Albánky, tvoje dcery jsou napůl Finky,“ mávl Vladimír shovívavě rukou, že v tomhle případě by synovi nebránil.
„Pro mě je podstatné, aby byly dcery šťastné,“ odkašlal si Zamir. Bylo mu mladé moderátorky líto, a taky mu ovšem lichotilo, že si vybrala za spojence právě jeho. „Ani moje žena není Albánka, je z Finska, ale jejím rodným jazykem je švédština. A aby to bylo ještě složitější,“ sundal si brýle a rozvážně se usmál, jako by chtěl konečně vyhovět dvěma televizním kamerám a několika fotoaparátům, které na něj mířily, „Finsko je protestantská země, ale moje žena, Margaret, je katolička. A teď spolu žijeme tady v Kosovu.“
Moderátorka se šťastně usmívala, a dva Italové, kterým Zamirovu ušlechtilou řeč o družbě národů šveholila tlumočnice do sluchátek, se tvářili ještě spokojeněji. Jeden si dělal dokonce poznámky.
„Pan doktor to hezky řekl a všechny dámy budou plakat dojetím,“ promluvil starý muž na jejich, albánské straně stolu hlasitě, rozhorleně a albánsky. Tlumočnice v kabince se neochotně probrala ze sladkého nicnedělání a začala šveholit do mikrofonu. „Ale pan doktor mi promine. Přesně tenhle kosmopolitní přístup nás dovedl tam, kde jsme teď. Všichni ti muži, co ještě za Tita chodili pracovat do Německa a Švédska a přiváděli si odtamtud manželky, jako by cizí ženy byly lepší než ty naše, nebo se stěhovali do Srbska a do jiných zemí v Jugoslávii,“ jméno už neexistujícího státu vyslovil s jasným opovržením, „ti všichni způsobili, že jsme zapomněli na našeho Boha a naše tradice a že tu teď stojíme jako prosebníci slovanských kmenů.“ I slovo slovanských zaznělo s notnou dávkou opovržení.
Kdyby to pronesl někdo jiný, Zamira by překvapilo, že se nikdo nerozesmál. Starému muži se ale nikdo smát netroufl. Všichni mu říkali uctivě profesor, ale nikdo vlastně nevěděl, jestli někdy opravdu vyučoval na univerzitě. Za Tita byl profesor dlouho vězněný a snad i proto – na rozdíl od většiny ostatních obyvatel bývalé Jugoslávie – nevzhlížel nostalgicky k Titovi jako k laskavému králi, za něhož se všem dařilo dobře. Po rozpadu Jugoslávie celé Kosovo očekávalo, že se profesor postaví do čela, že k němu budou vzhlížet mladí lidé, protože on jako jediný si s minulým režimem nezadal. Brzy se ale ukázalo, že profesor je sice legenda, ale nikdo k němu nevzhlíží a nikdo ho nebere vážně, mladí ani staří, Srbové ani Albánci.
Nikdo se nesmál a Zamir si uvědomil, že je nejenom ticho, ale že on sám je terčem udivených, pobavených nebo ironických pohledů z obou stran kulatého stolu. Co by měl udělat, urazit se a hned nato urazit starého muže?
„Co bych měl teď udělat?“ vzal si znovu slovo, nečekal, až ho moderátorka vyzve. „Pan profesor asi urazil moji ženu. Kdybych byl pravý albánský muž, asi bych měl rozpoutat další kolo krevní msty,“ odvážil se na hodně tenký led, ale teď už v tom byla i trocha kalkulace, byť si ji třeba sám ještě neuvědomoval. Starý profesor jeho ženu ve skutečnosti neurazil – když už, tak urazil Zamira. A krevní msta už byla dnes v Kosovu nesmysl, ale Zamir instinktivně vycítil, že ironickou zmínkou o ní zapůsobí jak na moderátorku, tak na Italy. Ne, neuvědomoval jsem si to, myslel jsem to upřímně, hájil se později v duchu, sám před sebou, když vzpomínal na okamžik, který odstartoval jeho politickou kariéru.
„A uděláš to? Vyhlásíš krevní mstu?“ zeptal se najednou Vladimír. Možná to – na rozdíl od Zamira – myslel vážně, třeba se o krevní mstě v Kosovu učí děti v srbských školách, ale v tom okamžiku se starý profesor najednou rozesmál. Buď ho potěšilo, jak jsou Srbové naivní, nebo naopak nemyslel úplně vážně svá předchozí slova.
„Uděláte to, pane doktore?“ zeptala se moderátorka a líbezně se na Zamira usmála, snad aby mu poskytla prostor pro oslnivý úsměv a moudré zavrtění hlavou.
„Radši bych si s vámi připil na budoucnost. Ať je společná nebo ne, ale hlavně ať je šťastná,“ uklonil se galantně k moderátorce, ale hned nato obsáhl pohledem celý stůl a na srbské straně stolu spočinul přece jen o maličko déle.
Tenhle závěr nebyl úplně nejšťastnější. Kulatý stůl se konal ve dvoraně rozhlasové budovy a místní bufet už byl zavřený, takže připít si na cokoliv se dalo jen symbolicky a virtuálně. Ale aspoň se debata nezvrhla v pitku.
„Pane doktore, chtěla jsem vás poprosit,“ přišla za Zamirem moderátorka, když diskuse skončila a všichni se zvedali od stolu, „nebyl byste ochotný přijít do televize? Jako můj host před půlnocí?“
„Jako váš host před půlnocí?“ zopakoval Zamir. Nebyl si jistý, jestli v dívčině tónu opravdu zaslechl výzvu, pozvání k tomu, aby byl před půlnocí hostem v populárním talk show televizi, ale po půlnoci možná hostem v soukromí jejího domova. To ho ale nezarazilo. Host před půlnocí byl mimořádně populární pořad s vysokou sledovaností, a moderátorka, krásná a chytrá Kira, k jeho popularitě určitě přispívala.
„Rád,“ usmál se na ni a sahal do kapsy pro diář, „a kdy?“
„Dneska,“ špitla Kira, čímž kouzlo poněkud ztratilo na lesku. Pokud zve Zamira na dnešek, je jasné, že jí někdo na poslední chvíli odřekl.

--------

Markéta Hejkalová

(nar. 29. února 1960) – spisovatelka (autorka románů

Kouzelník z Pekingu

,

Slepičí lásky

,

Vždycky jedna noc

a knih faktu

Fin Mika Waltari

nebo

U nás v Evropě

), překladatelka finské literatury (hlavně Mika Waltari a Arto Paasilinna), nakladatelka, pořadatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a místopředsedkyně Českého centra PEN klubu