Newyorský starosta Bloomberg nám poslal dopis. Přinesl ho syn ze školky. Píše nám, že chřipková epidemie se blíží, ale nemáme se bát, vakcín bude dost pro všechny děti. Hlavně si máme mýt ruce. A kašlat do kapesníku. Ruce si máme mýt mýdlem a vodou dostatečně dlouho – asi tolik, kolik trvá dvakrát zazpívat píseň Happy birthday to You.
Dopis je psán otcovským tónem, který uklidňuje, a jeho autorita působí o to víc, že jsme synovi v nedalekém parku Carla Schurze ukázali starostovu residenci, která (ač v ní Bloomberg nebydlí) dostatečně reprezentuje jeho moc.
Někdo právě to Bloombergovi vyčítá. Prý se chová jako chůva, když rozhoduje o tom, co je pro lidi nejlepší: zakázal kouřit ve veřejných prostorách, zakázal používat nenasycené tuky. Přikázal, aby každé jídlo i v té nejmenší či nejrychlejší restauraci, bylo opatřeno údajem o tom, kolik kalorií obsahuje. Bloomberg ale během své osmileté vlády neovlivnil jen zdraví Newyorčanů, prosadil se hlavně jako úspěšný reformátor veřejného školství. Z vlastních peněz navíc podporuje různé církve, umělecké aktivity a jiné bohulibé věci…
Může si to dovolit. Podle časopisu Forbes je osmým nejbohatším člověkem na světě a zcela jistě nejbohatším obyvatelem New Yorku. Komentátor Hendrik Hertzberg v časopisu New Yorker tvrdí, že je v tom něco „nevhodného, dokonce ponižujícího nechat si vládnout nejbohatším mužem ve městě,“ ale velkou část voličů Bloombergovo bohatství naopak uklidňuje, protože je zárukou, že se starosta nenechá zkorumpovat. Pražská zkušenost jim dává spíš za pravdu. Nebylo by špatné, kdyby pražští starostové a radní měli už vyděláno a nemuseli si finančně pomáhat prodejem pražských nádraží a tak.
Odbočka k sestře Ping
3. listopadu v Americe proběhly místní volby. Školy i školky byly ten den zavřené a svítilo slunce. Zatímco se u volebních uren rozhodovalo o tom, kdo další čtyři roky povládne New Yorku, vysedávali jsme se synem v Battery parku, pozorovali kolem projíždějící lodě a pět živých soch Svobody, které se snažily vydělat na turistech nějaký peníz. Pak jsme jeli trajektem na Staten Island a zase zpátky a nakonec jsme se nekonečně dlouho proplétali v autobusu po Manhattanu, od jihu k severu. Zatímco syn vyčerpaný z mořského vzduchu hluboce usnul, pozorovala jsem uličky a oprýskané domky ve východní části Čínské čtvrti, které jako by se za posledních sto či dvě stě let nijak nezměnily. Tady někde, říkala jsem si, jsou ulice, kde se čerství přistěhovalci dnes, stejně jako před sto lety, střídají na jedné posteli po osmi hodinách spánku.
Vzpomenu si také na mocnou pašeračku lidí „sestru Ping,“ jejíž království se někde tady rozkládalo. Nedávno ji americké úřady za její nezákonné aktivity zatkli. Zatímco ji v v rodném kraji v Číně prohlašují za největší dobroditelku, tady ji zavřeli do vězení. Za pašování přistěhovalců si samozřejmě nechávala tučně zaplatit, ale na rozdíl od ostatních „převaděčů“ byla prý „poctivá.“ Její klienti záhadně nemizeli, ani se nevraceli domů z poloviny cesty.
Příliš lidské
Ale zpět k Michaelu Bloombergovi (67), kterého z titulních stran místních novin vytlačil až čtvrteční hrozný masakr na vojenské základně Fort Hood v Texasu.
O Bloombergově vítězství vlastně nikdo moc nepochyboval. Vždyť do svojí kampaně nasypal přes sto milionů dolarů (vlastních), což je asi desetkrát víc, než si mohl dovolit jeho hlavní soupeř demokrat William C. Thompson. Nehledě na to, že je dobrým starostou, což mu neupírají ani největší kritikové.
Je tu jen jediné „ale.“ Aby mohl potřetí kandidovat do téže funkce, přesvědčil Bloomberg městskou radu, aby v jeho prospěch změnila zákon.
Jak se mu to podařilo? Trpělivým získáváním důležitých lidí na svoji stranu a aplikací postupu, který noviny Times nazvaly „neobvyklou kombinací městských peněz a soukromé filantropie, politické moci a osobní péče.“
V úterý o půlnoci byly vyhlášeny výsledky. Bloomberg vyhrál, ale opravdu těsně, tak těsně, že z toho (podle lidí z jeho volebního týmu) byl sám v šoku. Thompsonovi chybělo k vyrovanému skóre jen málo přes 4 procenta.
To těsné vítězství je pro člověka studujícího zdejší mravy hodně poučné. Je na něm totiž vidět, jak rozdílně místní lidé a lidé – například v Praze – vnímají veřejné činitele. Jaké na ně mají nároky.
Je to takový paradox: Bloombergovi nikdo neupírá, že byl skvělým starostou. Jenže potřetí už si měl nechat zajít chuť. Nejde jen o zákon, na který jsou Američané citliví, ale o to, že svojí nenasytností starosta projevil osobní rys, který se ke správci veřejného blaha nehodí. Ukázal, že mu jde o moc. Ztrapnil se.
Jak řekl v reportáži novin The New York Times jeden z bývalých Bloombergových voličů: „Je to egocentrik, proto jsem ho nevolil.“
Přemýšlím – kdybychom to brali takhle - kdo by tak na naší politické scéně zbyl.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
