Ztratil jsem radost ze života, pomohla mi terapie

Matěj Hollan z hnutí Žít Brno popisuje, proč se na rok a půl schoval, zmizel ze sociálních sítí i z médií. „Byla to frustrace z nevyřešených vztahových věcí, která se do mě tak silně promítala, že jsem nebyl schopen s tím zacházet.  A neuměl jsem potíže osobního života oddělit od práce, zasáhlo mě to celého. Ztratil jsem přirozenou radost ze života, byl to nejspíš náběh na vyhoření. Když jsem přišel vloni na jaře k psychologovi, byl jsem skleslý a nejistý,“ říká. A navštívit terapeuta bylo prý jedno z nejlepších rozhodnutí, které udělal.

Minule jste vedl Žít Brno do voleb a jste hlavním mluvčím hnutí, teď jste na kandidátní listině schovaný níž. Co se stalo?

Jsem na čtvrtém místě, to je místo hodně vpředu. Jen nejsem prostě lídr. Chtěli jsme, aby nás vedla Bára Antonová, protože podle nás hnutí nejlépe vystihuje, je nejdůvěryhodnějším reprezentantem hlavních věcí, které děláme.

Už nejste důvěryhodným reprezentantem témat Žít Brno?

To doufám jsem. Udělal jsem – myslím - hodně práce v kultuře, toho se nezříkám a jsem na to hrdý. A v ukončování bezdomovectví jsme dokázali s Žít Brno v Brně to, co žádné jiné měst. Ale jak jsem teď popsal na Facebooku, stalo se, že po dvou letech ve funkci, když se nakupily problémy pracovní, a k tomu potíže v soukromém životě, jsem po nějaké době ztratil schopnost vysvětlovat věci veřejnosti, přestal jsem komunikovat a trvalo to až do května letošního roku. Byl jsem v psychickém propadu. To není dobrá pozice pro to, že by měl člověk v další kampani politiku obhajovat a vysvětlovat a být pořád v popředí. Na jaře, kdy se tvořila kandidátní listina, jsem za sebou měl plno věcí, které jsem veřejnosti nevysvětlil a nebyl jsem v té době v dobré formě. Do ní se dostávám až posledních pár měsíců. Pomohla mi terapie. Konečně navštívit psychologa bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělal.

Na Facebooku jste popsal, že jste zhruba půl roku poté, co jste si v roce 2016 přibral jako náměstek k odboru kultury a sociálních věcí dopravu, “zaklapl Facebook ” a přestal téměř mluvit s novináři, protože “když vám není dobře uvnitř, těžko můžete s úsměvem předstoupit před veřejnost a s grácií reagovat na všechny útoky či nezdary a přešlapy”. Tehdy to vypadalo spíš tak, že se schováváte, protože příliš dráždíte veřejnost: stala se z vás v brněnském povědomí kontroverzní osoba, která navíc nezvládá brněnskou dopravu.

To jsem dráždil, to je pravda. Ale my jsme kontroverzní hnutí. Jsem někdy hodně přímý, často dělám, co mě napadne, tak to bylo celý život. A nejspíš bude. Žít Brno vzniklo jako hnutí recesistické a nikdy se nestaneme klasickou politickou stranou, která by se bála kontroverzí. Nemusíme se bát mít ústřelky; nejen já, ani jiní. Když jsem navštívil ve Lvově kavárnu věnovanou rodákovi Sacher-Masochovi a využil turistické atrakce, kterou nabízejí - nechat si dát důtkami po zádech -, byla z toho velká kauza, ale s tím jsme uměli pracovat. Vznikl web I want more, otevřeli jsme přes to téma sexuality - a myslím, že se to podařilo využít k dobré věci, možná dokonce přetavit v naši výhodu. Přesvědčivost jsem ztratil ve chvíli, kdy mi nebylo dobře a už jsem různé kauzy nedokázal vysvětlovat důvěryhodně - tedy pravdivě a tak, aby to veřejnost akceptovala. To se týkalo zejména tématu dopravy včetně toho, že za uzavírky v ulicích, které lidi tolik štvou, nemůžu já, protože je má od počátku volebního období v gesci náměstek Richard Mrázek. A mimochodem ani on to neřešil hůř, než se to řešilo dřív. Ne lépe, ale určitě ne hůř.

A nebyla doprava pro vás přece jen příliš velké sousto?

To ne. Celé to byl problém komunikace. Mého zhruba rok a půl trvajícího výpadku využili naši političtí oponenti, nechal jsem je v lidech vytvořit pocit, že doprava v Brně byla kvůli mně špatně řízena. A že přede mnou a pak po mně, když už dopravu nemám na starosti, bylo a zase je všechno super. Kdybych to zvládl, byli bychom dnes možná v povědomí jako hnutí, které usiluje o vyváženost všech způsobů dopravy, žádné pro kola a proti autům. Místo toho máme nálepku party cyklistů, která pokazila v Brně dopravu.

Říkáte “psychicky down” a “výpadek”. Trpěl jste depresí, měl jste úzkosti?

Určitě nešlo o klinickou depresi, nebyl to kolaps, kdy člověk není schopen vstát z postele. Byla to trvalá hluboká nepohoda, frustrace z nevyřešených vztahových věcí, která se do mě tak silně promítala, že jsem nebyl schopen s tím zacházet.  A neuměl jsem potíže osobního života oddělit od práce, zasáhlo mě to celého. Ztratil jsem přirozenou radost ze života, byl to nejspíš náběh na vyhoření. Když jsem přišel vloni na jaře k psychologovi, byl jsem skleslý, nejistý. Ztratil jsem elementární sebedůvěru v schopnost řešit složité věci. Když za mnou tehdy někdo přišel s něčím trochu složitějším, moje první reakce byla, že jsem vzdychl. A pak jsem řekl No jo, ono je to všechno těžký… Tohle jsem nikdy dřív nedělal. Byl jsem v útlumu, zjistil jsem, že těžko snáším nepříjemné situace. Když nám někdo sprostě nadával kvůli uprchlíkům nebo bezdomovcům, protože náš postoj v těchto tématech spoustě lidem vadí, s tím jsem problém neměl - dokázal jsem ho poslat do míst, kam podle mě patřil. Ale s ostatními konflikty, ať už na Facebooku nebo osobně, jsem si najednou nevěděl rady.

Jak se to projevovalo?

Byl jsem úsečný, bál jsem se kamery a diktafonu, protože jsem věděl, že budu špatnej. Každý politik chce působit přesvědčivě a suverénně - já taky, protože jsem byl hrdý na politiku, kterou děláme. Ale když jdete před kameru nebo k diktafonu s tím, že to prohrajete, protože je všechno strašně složité a komplikované, vypadá to blbě. Takže jsem se schovával před médii. A když jsem zjistil, že píšu na Facebook ublížené blbosti, že nemám lehkost a nadhled, tak jsem to raději nešťastně zaklapl. Veřejné kolbiště potřebuje, aby byl člověk na konfrontace připravený a nebál se.

Mluvíte o médiích a sociální síti. V komunikaci s kolegy a spolupracovníky se to neprojevovalo?

Pracovat jsem nikdy nepřestal, ale je pravda, že se můj propad projevoval i dovnitř, nejen ve vztahu k veřejnosti. Měl jsem schůzky se starosty, které nedopadaly tak, jak by mohly a měly. Když jste v nepohodě a nepříjemný, moc toho neprosadíte.

Co byly ty potíže v osobním životě, které to spustily?

Byla to kombinace náročné práce a náročného vztahového období. Nezdá se mi vhodné to rozebírat, protože tu nejde jen o mě.

Do politiky jste vstoupil s ukončeným vztahem s partnerkou, matkou vašeho syna. Týká se to náročné vztahové období nového vztahu s novou ženou?

Ano, ale s ohledem na tu ženu to nechci rozebírat. Nebylo to nic zlého, my jsme si schválně neubližovali, nic takového. Ale bylo to složité a náročné.

Jak ten vztah dopadl?

Rozchodem.

V době, kdy jste zmizel z očí, se proslýchalo, že jste začal víc pít.

Do hospody jsem chodil vždy a chodil jsem do nich i v době nepohody, ale neměl jsem žádný náběh na alkoholismus, alespoň ne víc, než má každý druhý člověk, který se občas napije. Slýchal jsem v té době, že chodím na jednání rady „zhulený“. Jak jsem byl v tom “down stavu” delší dobu, bylo to na mně vidět, ten útlum tak mohl vypadat. Ale stejně jsem na pět měsíců s pitím úplně sekl. Dostihly mě takové ty postalkoholické depky, které člověku najedou druhý den po obědě, i když se večer neopil, ale zkrátka něco vypil. Měl jsem velké emoční propady, najednou jsem se odpoledne v kanceláři rozplakal bez objektivní a aktuální příčiny. Pochopil jsem, že je to z toho, že alkohol s člověkem něco provádí. A drogy - ne že bych je chtěl doporučovat, ale alkohol k nim rozhodně patří - se mají používat, když jste v pohodě, ne když je vám blbě. Takže jsem pití vysadil. Hodně mi to pomohlo a chtěl bych doporučit lidem, kteří mají podobné potíže psychického rázu, aby jako první věc vysadili tyhle cizorodé látky.

Hodně jste u toho zhubl, to je důsledek nechutenství spjatého s psychickou krizí?

Ne. Naopak. Na jaře 2017 jsem nedokázal nastoupit hubnoucí udržovací fázi, kterou vždy na jaře podstupuju, a dva roky jsem v kuse jen přibíral. Ve chvíli, kdy jsem si vyřešil osobní věci, přestal pít alkohol, jsem pak za dva tři měsíce zhubnul dvacet kilo. Terapie mě strašně moc nasměrovala, chodil jsem k psychologovi přibližně rok. Byla to procesně orientovaná psychoterapie, při níž se člověk naučí lépe zvládat své vnitřní stresy, aby je nehromadil, řešit věci ve vztahu, řešit je včas a nehroutit se z každého problému ve vztahu. Bez pomoci psychologa bych to zvládal dost špatně.

Den po vás zveřejnila na Facebooku informaci o tom, že v určitém životním období potřebovala psychoterapii, i předsedkyně Žít Brno a vaše jednička na kandidátce Barbora Antonová. To je nějaký hromadný předvolební coming out?

Zabýváme se hodně destigmatizací a pro mě je důležité mluvit o tom i v osobní rovině. Měl jsem už dlouho v hlavě, že bychom měli detabuizovat věci spojené s psychikou a duševním zdravím. Lidskost i v politice je normální věc a k tomu patří přiznat, jak je na to člověk se svým duševním zdravím. Stejně jako může být člověk na vozíčku, může se dostat do složité životní situace. Přizvat si k jejímu řešení odbornou pomoc není ostuda. Kolem nás je spousta lidí, kteří mají nebo měli problémy s psychikou; my nikoho neodepisujeme a nikdy nebudeme. A jak jinak to složité téma ve společnosti otevřít než přes vlastní příběhy.

Už jste slyšel výtky, že si tu přes příběh deprese děláte kampaň?

Slyšel. A vím, že to může působit blbě, že najednou pár měsíců před volbami začnu po dlouhé odmlce komunikovat a pak napíšu na Facebook o svém propadu a terapii. Může to vypadat jako vypočítavost a z toho důvodu to možná není moc rozumné. Ale není to vypočítavost. Napsal jsem to, protože potřebuju lidem vysvětlit, proč jsem s nimi tak dlouho nemluvil, co se se mnou dělo. A vysvětluju to teď, protože teď už mi to zase jde.

Bývalý primátor Roman Onderka se během funkce rozváděl, jeho nová partnerka z KDU-ČSL kvůli vztahu s ním čelila nepříjemnostem ve straně. To pro něj v kombinaci s náročnou funkcí primátora bylo nejspíš taky složité období. Přehodnotil jste pod vlivem vlastních potíží ten nemilosrdný tlak Žít Brno, v němž bylo exprimátorovi přisouzeno i to, za co nemohl?

Tyhle události se staly v prvním volebním období Romana Onderky, my jsme se o něj začali zajímat až později. Jestli měl i ve druhém nějaké trable, to nevím, a nemyslím si, že to má politického oponenta zase moc zajímat. Já teď můžu svým kritikům vyčítat, že neříkali pravdu - ale když k tomu mlčím, tak se nemůžu divit, že jejich pozice bude úspěšná. Politika má docela jednoduchá pravidla. Každopádně jsem ale sám pocítil, že ta práce může být hodně tvrdá a naučil jsem se větší pokoře a respektu k těm, kteří v politickým pozicích působí dlouhodobě a jsou schopni stále tvořit a prosazovat něco smysluplného.