Volby nic nerozhodly: Katalánsko je rozdělené na dva zabetonované tábory

Čtvrteční regulérní a nezpochybnitelné volby v Katalánsku potvrdily jediné: tato autonomní oblast Španělska je v tuto chvíli rozdělená na dva zabetonované tábory, které nemění názor. Hlasování v podstatě zopakovalo výsledek všech nedávných voleb, šetření i pokusů o referenda. Mírnou většinu (něco přes 52 procent hlasů) získali stoupenci různých podob koexistence se Španělskem. Mírnou menšinou (opět něco málo přes 47 procent hlasů) disponují příznivci odtržení od Madridu a vyhlášení samostatného státu. Volební systém, který zvýhodňuje venkovské oblasti, pak tento výsledek - také jako obvykle - přetavil v těsnou většinu separatistů v parlamentu. Blok jejich tří dosti nesourodých stran bude mít tentokrát 70 křesel, o dvě méně, než kolika disponoval dosud. K většině je zapotřebí 68 poslanců.

Separatisté výsledek prezentují jako morální satisfakci. Je to pochopitelné, část jejich představitelů sedí ve vězení, bývalý premiér Carles Puigdemont se před spravedlností ukryl do Bruselu a další vrcholní politici čekají na soud na svobodě. Z pohledu této části katalánské společnosti tak volby skončily slavným vítězstvím navzdory tvrdému tlaku Madridu a obtížné situaci. Jako všechno v Katalánsku lze však situaci interpretovat také opačně: navzdory mobilizaci proti Madridu se separatistům ani tentokrát nepodařilo strhnout na svou stranu jasnou většinu obyvatel oblasti.

Legitimita odtržení Katalánska od Španělska není v tuto chvíli o nic silnější než před volbami - ale také o nic slabší. Patovou situaci dobře demonstruje skutečnost, že nejsilnější stranou vzešlou z voleb jsou Ciudadanos (Občané), moderní a kosmopolitní středopravicové uskupení, jež se proti separatistům vymezuje vůbec nejostřeji ze všech a má základnu v městských centrech včetně Barcelony. Strana vedená charizmatickou Inés Arrimadas získala čtvrtinu všech hlasů a 37 křesel.

Odhadnout další vývoj je mimořádně obtížné. Odpůrci separatismu nejsou s největší pravděpodobností kvůli volebnímu systému schopni sestavit vládu, byť Arrimadas tvrdí, že se o to přesto pokusí. Separatisté se i tentokrát musí spoléhat na radikálně antikapitalistickou stranu CUP, jež kromě roztržení Španělska žádá také odchod z EU a NATO. Část separatistů během kampaně prohlašovala, že nebude pokračovat ve snaze o jednostranné vyhlášení nezávislosti, právě radikálové z CUP (ale nejspíš nejen oni) na něm budou naopak trvat. Zároveň není jasné, zda se staronový kandidát na post premiéra Carles Puigdemont odváží vrátit na území Katalánska, kde mu hrozí okamžité zatčení, ani jak budou pokračovat soudní procesy s dalšími obviněnými.

Separatisté za sebou mají navíc zkušenost z předchozích měsíců, během nichž se ukázalo, že Evropská unie není připravena přivítat Katalánsko s otevřenou náručí, a že podnikatelé reagují na politickou nestabilitu dosti negativně -  Katalánsko opustilo během podzimu několik tisíc firem. Nejasná je ale v tuto chvíli také pozice Madridu a dost možná samo postavení španělského premiéra Mariana Rajoye. Vleklá katalánská krize bude každopádně pokračovat.