Strašlivý bolivijský puč? Morales si za svůj pád může sám

I dnešní rozhoupaný svět má své jistoty. Jednu z nich představují politické instinkty radikální levice, která neomylně vyráží na obranu příslušníků vlastního politického kmene, ať se chovají jakkoliv. Když před časem zfalšoval volby venezuelský autoritář Nicolás Maduro a venezuelský kongres následně vyhlásil místo něj prezidentem představitele opozice Juana Guaidóa, měli lidé jako Bernie Sanders nebo Alexandria Ocasio-Cortéz zásadní obavy nikoliv z venezuelské diktatury podporované Ruskem a Kubou, ale „z amerického intervencionismu ve Venezuele“. V těchto dnech se situace opakuje.

Bolivijský prezidentský matador Evo Morales musel po zjevně zmanipulovaných volbách rezignovat a prchnout do Mexika. Reakce? Jeremy Corbyn, šéf britských labouristů, který se po volbách 12. prosince hodlá stát britským premiérem, odsuzuje na Twitteru „puč vedený proti bolivijskému lidu“. Americký prezidentský kandidát Bernie Sanders má „silné obavy z toho, co vypadá jako puč v Bolívii“ a taktéž zmíněná AOC už tvrdí, že „to, co se teď v Bolívii děje, není demokracie, ale puč“. Přičemž dodává trochu neuvěřitelně, že „bolivijský lid si zaslouží svobodné, férové a klidné volby“. Souhlas. Přesně to chtěli Bolivijci, kteří čtrnáct let vládnoucího prezidenta vyhnali z jeho mrakodrapu v hlavním městě La Paz.

Na to, jak Evo Morales v Bolívii vládl, se názory mohou lišit podle toho, jak kdo vidí svět. I na latinskoamerické poměry chudou a zaostalou zemi rozhodně ekonomicky zvedl. Přerozdělováním výnosů z prodeje surovin radikálně snížil chudobu, pozvedl gramotnost, snížil propastné sociální rozdíly, zrovnoprávnil původní obyvatele. Zda v některých bodech nepřestřelil, třeba zda skutečně patří do jednadvacátého století tradiční „soudní tribunály“ odsuzující k tělesným trestům, ponechme k rozhodnutí přímo Bolivijcům, kteří ho jednou zvolili těsně a dvakrát s jasnou převahou.

Hlubší námitka proti Moralesovu spravování Bolívie se týká celého ekonomického modelu, který stojí a padá s (vý)prodejem přírodních zdrojů země – ale to je obecně problém Latinské Ameriky a Morales rozhodně neudělal nic, aby zemi v tomto smyslu nějak zmodernizoval. I tohle ať si ovšem rozmotají sami Bolivijci. Morales patřil k vlně latinskoamerických „socialistů“ v čele s Hugo Chávezem. Na rozdíl právě od venezuelských kolegů svou zemi nezruinoval, problém je „pouze“ v tom, že se stal autoritářským vládcem, který se odmítá pustit moci.

Když Morales v roce 2006 poprvé vyhrál volby, nastupoval podle vlastních slibů do úřadu na pět let. V roce 2009 podpořil v referendu novou ústavu, jež omezovala počet funkčních období na dvě. Morales během kampaně výslovně tvrdil, že on sám už bude kandidovat v duchu nové ústavy pouze jednou, ale časem názor změnil a v roce 2014 kandidoval potřetí. Vyhrál s převahou, o tom není sporu, ovšem syndrom „nenahraditelnosti“ už byl jasně citelný. V roce 2016 pak Morales vyhlásil další referendum, jež mělo jakákoliv omezení počtu funkčních období navěky odstranit, a poprvé prohrál. S porážkou nejdříve oficiálně souhlasil, nicméně o rok později poslal celou věc k ústavnímu soudu plnému jím jmenovaných soudců - a ten došel k průlomovému nálezu, že omezení počtu funkčních období porušuje Moralesova lidská práva.

To už Bolívie zřetelně klouzala směrem k Madurovu Caracasu. Následovaly letošní volby, v nichž Moralesova převaha už zdaleka nebyla tak oslnivá jako dříve, průzkumy naznačovaly, že pokud se bude muset o úřad ucházet proti jedinému kandidátovi opozice ve druhém kole, dost možná prohraje. Aby k tomu nedošlo, potřeboval stávající prezident podle platné (vlastní) ústavy zvítězit v kole prvním alespoň o 10 procent. To se zjevně nepodařilo, výsledky se nevyvíjely správným směrem, a volební komise tak pozastavila jejich zveřejňování. Když ho po 24 hodinách obnovila, byl už Morales jasným vítězem.

Vypukly nepokoje. Prezident povolal nezávislou komisi latinskoamerických zemí, jež došla v neděli k názoru, že volby byly zfalšované. To už byla rozbouřená Bolívie po dvou týdnech nepokojů nezvladatelná bez pomoci armády. Její vedení však odmítlo zjevně podvádějícího prezidenta v úřadu dál držet. Morales rezignoval a v situaci, kdy rozzuřené gangy obou stran fyzicky útočili na politiky i jejich majetek, utekl do Mexika.

Poklidné demokratické předání moci to jistě není, ale problém je z drtivé části na Moralesově straně. V Latinské Americe znějí hlasy, že kdyby právě tento prezident dokázal odejít z úřadu standardně a včas, mohl se do dějin velmi svérázné, zaostalé a nestabilní země zapsat téměř jako politický světec. Připomeňme si, že před jeho nástupem k moci se v La Pazu střídali prezidenti zhruba po jednom roce a země byla skutečně téměř karikaturou latinskoamerické nerovnoprávnosti a propastných rozdílů. Nestalo se. Morales odchází jako další megaloman, kterému bylo zapotřebí ze dveří trochu pomoci.

Nad příběhem se ale vznáší ještě jeden pochmurný mrak, a tím je právě reakce Moralesových fanoušků v zahraničí. Šiky se srážejí téměř instinktivně a „puč“ odsuzuje Rusko, Kuba, Nikaragua, Obradorovo Mexiko, nově zvolení levicoví perónisté v Argentině i kvůli podezření z korupce stále nepravomocně odsouzený Inácio Lula v Brazílii. Jako by účel světil prostředky. Jako by se Evo Morales coby revoluční duch vznášel nad demokratickým procesem a zasloužil si vládnout, jak se mu zachce.