O směřování České republiky se definitivně rozhodne při volbě prezidenta

Hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem vyhrálo volby s nečekaně velkým náskokem. Nyní je čeká vyjednávání o budoucí podobě vlády i Poslanecké sněmovny. Většina českých politických stran a hnutí ale hned po sečtení hlasů prohlásila, že se s Andrejem jako premiérem vládnout nechystá. Mezitím se už v zahraničních médiích spekuluje o vzdalování České republiky od liberální demokracie. „Hnutí ANO není ideologický projekt. Naše situace bude rozdílná od maďarského či polského scénáře. To ale neznamená, že bude v něčem lepší nebo mírnější. Rozpad ústavní demokracie nám hrozí zrovna tak jako jinde v Evropě,“ komentuje povolební situaci Jiří Přibáň, právník a politolog působící na Univerzitě v Cardiffu.

Jak hodnotíte výsledky voleb?

Jsou to volby zmatku a úzkosti. Zmatek je všeobecný a netýká se jen České republiky. Vychází z toho, že klasické dělení politického spektra na pravici a levici se rozpadá a nastupují nová hnutí. Zároveň v politice roste míra charismatu a emocí v přesvědčování potencionálních voličů. To, co odlišuje české volby od ostatních zemí, je ale úzkost českých voličů. Politiku úzkosti jsme mohli vidět u všech stran včetně například Strany Zelených. Vzaly si bezpečnost jako jedno z nejdůležitějších témat své kampaně.

Přitom jsme šestou nejbezpečnější zemí v Evropě.

 Ano, to je paradox. V České republice jsme si nežili v minulosti nikdy tak bezpečně a dobře. Je zajímavé, že strany, které si zmiňovanou bezpečnost postavily jako absolutní prioritu, se usilovně snaží Česko zbavit bezpečnostních pojistek, které prozatím máme. Myslím tím euroskepticismus, vystoupení z Evropské unie nebo alespoň snahu zůstat na unijní periferii. To naši bezpečnost ohrožuje, nikoliv posiluje. Komunikovat tento paradox nezvládly proevropské strany, které kvůli tomu prohrály na plné čáře.

I to bylo důsledkem zmatku a úzkosti?

Ukázalo se, že otázka voleb není v České republice momentálně otázkou rozumného rozhodování, ale že tu skutečně převážila osobnostní politika, tedy politika orientující se na silné a přesvědčivé lídry. Jenže ta na sebe vždy váže iracionální stavy, jako je právě pocit všeobecné úzkosti. Když jsem přiletěl do Prahy volit, byl jsem překvapený, že první plakát, který jsem zahlédl, byl od ČSSD o tom, že chtějí bezpečnou zemi. Takže toto téma zachvátilo i levici, která historicky byla stranou změn, ne stranou nacionálního socialismu a konzervativního zapouzdření se dovnitř.

Proč strany postupují tímhle způsobem? Byl to čistý populismus?

Podle mého názoru se jednalo o populismus. Ale populismus nemusíme chápat jen jako něco povrchního a špatného, co svádí a láká voliče. Populismus je také schopnost reagovat na spodní proudy, které ve společnosti nejsou okamžitě vidět, ale populisté je dokáží zachytit a využít. Když dlouhodobě sledujete českou společnost z hlediska hodnotové a politické orientace, je velmi uzavřená do sebe. Vypadá to jako důkaz, že trpí nějakým komplexem nedostatečnosti, který se kompenzuje pocitem, že jsme nejlepší na světa a že nám do ničeho nikdo nemá mluvit. Bývalý český prezident Václav Klaus vystupuje na mítincích pravicově populistických anti-systémových stran v zahraničí. Myslím si, že můžeme říct, že poslední dva čeští prezidenti jsou prezidenti českých komplexů.

Zpět k volbám. Jsou definitivním zúčtováním s klasickými polistopadovými stranami?

Určitě. Minulé volby skončily čtyři ku šesti v neprospěch anti-systémových stran. V neděli už protestní strany získaly většinu. Takže posun je zásadní, ale musíme vyčkat, co se stane v parlamentu. Z Poslanecké sněmovny učinil výsledek voleb laboratoř, kde dojde k vytváření koalic a mocenských opozičních bloků, které jsme si zatím nikdy nepředstavovali. Jistě budeme i svědky pokusů propojit pravicově liberální strany, které se do sněmovny dostaly jen tak tak.

A co říkáte na úspěch Pirátů?

To je dobrá otázka. Nikdo vlastně neví, jakou sílu představují. Je to nová levice? Je to jenom skupina chaotů, kteří se za půl roku ukáží jako neschopní? Těžko v tuto chvíli říct. Nesmíme zapomínat ani na obrovský blok centristického anti-politického hnutí ANO, o kterém také nikdo neví, co je zač. Kromě toho, že funguje jako převodní páka vůle jeho předsedy.

Umíte si představit, jak bude vypadat volba vedení sněmovny a sestavování vládní koalice?

Víme, že tu existují konkrétní lhůty. Prezident Miloš Zeman už řekl, že je chce využít maximálně. To znamená, že se chystá schůzi současné sněmovny svolat až za 30 dní. Jeho postup samozřejmě souvisí s blížícími se prezidentskými volbami a snahou posílit šance na znovuzvolení.

Jak by mu mohlo v prezidentské kampani pomoct prodlužování sestavení nové vlády?

Když využije maximální lhůty, sněmovna se sejde, ale nejprve se musí ustavit. A čeká ji vyjednávání devíti stran o post předsedy, místopředsedy a dalších členů. Za této situace lze očekávat, že jednání bude složitější a delší. A odvažuji se říct, že se může protáhnout až do prosince – a Miloš Zeman bude do té doby velmi viditelným a médii probíraným aktérem. Zároveň 7. listopadu končí lhůta pro odevzdávání prezidentských kandidátních listin, čímž znemožňuje Andreji Babišovi a hnutí ANO postavit vlastního kandidáta. Babiš dobře ví, že do té doby nebude jisté, jestli ho Zeman premiérem a sestavením vlády jmenuje, či nikoliv. I když má hnutí ANO silnou pozici a Zeman nemá příliš velké manévrovací prostory. Bez hnutí ANO nejspíš žádná vláda nevznikne.

Je logické, že chce Babiš co nejrychleji sestavit vedení sněmovny?

Samozřejmě. Vítěz voleb se vždy snaží postavit a obsadit klíčová místa v dolní sněmovně. Zároveň do té doby, než skončí první ustavující schůze Poslanecké sněmovny, nemůže prezident Miloš Zeman jmenovat Andreje Babiše nebo kohokoli jiného premiérem. A Babiš si to uvědomuje – proto hned po volbách obeslal všechny lídry sněmovních stran a oslovil je s vyjednáváním o budoucí podobě sněmovny, případně vlády. Je tu ale jeden problém. Nevíme, zda ostatní politické strany splní svůj slib, že s Babišem do vlády nepůjdou. A nově se rýsující opozice je natolik rozdrobená, že může sněmovnu i sestavení vlády paralyzovat.

Kdo nejpravděpodobněji svůj slib poruší?

Dokáži si představit úplně všechno. Pravděpodobná, ale slabá sestava, která by ovšem pro sociální demokracii byla dokonáním sebevraždy, je obnovení staré dosluhující koalice. Hnutí ANO by postavilo svého premiéra a ČSSD s lidovci by ji podpořili. Ale myslím si, že animozity jsou za poslední čtyři roky příliš silné a tato varianta by pro sociální demokraty mohla znamenat úplný konec. Druhou variantou je vytvoření koalice s ODS, případně trojkoalice se Starosty. Tato varianta by naopak znamenala vekou změnu pro hnutí ANO, protože se v posledních letech orientovalo spíše na levicové voliče – i když vzniklo jako projekt zaměřený na liberální městské občany. Třetí možnost je pragmatický plán hnutí ANO, kdy sestaví menšinovou vládu a bude se spoléhat na podporu různých stran a bude ji hledat napříč parlamentem.

Dá se z výroků jednotlivých členů hnutí ANO a Andreje Babiše poznat, která koalice by pro ně byla nejpřijatelnější?

Jsou to jen spekulace, ale myslím, že by to byla trojkoalice se Starosty a s Piráty. Jisté je, že budeme pozorovat velmi zajímavé rokování a politické namlouvání. Parlament nabízí širokou škálu koalic, ale zároveň totální paralýzu jakéhokoli vyjednávání. V tuto chvíli bych řekl, že Andrej Babiš „utrpěl“ vítězství. Ještě před čtyřmi lety bylo hnutí ANO koncipováno jako opoziční, které se paradoxně ocitlo ve vládě. Ukázalo se jako životaschopné a schopné pracovat ve vládě. Přesto se ukázalo neschopné v jedné věci – v přeměně v politickou stranu, ve které by fungovaly mechanismy stranické demokracie. Hnutí ANO není demokratické hnutí, ale volební mašinérie pro podporu konkrétních zájmů. To může být při vyjednávání, sestavování a účasti ve vládě značnou komplikací.

I přes kauzy Andreje Babiše a předvolební rétoriku většiny stran téměř třicet procent voličů chce, aby hnutí ANO sestavovalo vládu. A nejspíše podle počtu preferenčních hlasů i to, aby byl Babiš budoucí premiér.

Přesto tento výsledek nestačí k jednobarevné vládě. V České republice bude tedy pokračovat tradice koaličních vlád, což je pro tuto zemi přese všechno dobrá zpráva. Pokud vláda, tak jedině koaliční. A vypadá to, že Babiš nebude chtít tichou podporu SPD nebo komunistů, protože jsou příliš extrémistické. Co se jeho úspěchu týče, s těmito volbami definitivně skončilo i období klientelistického státu, které se započalo opoziční smlouvu v roce 1998. V různých obměnách pokusů o jeho zkrocení jsme tento jev sledovali dvacet let. Když se ODS a ČSSD rozdělily sféry vlivu a vytvořily si z veřejných prostředků způsob, jak prosazovat své zájmy. Toto rozdělení moci mezi pravici a levici hnutí ANO definitivně rozbilo. Když se podíváme na výsledky – ODS přes deset procent, ČSSD nemá ani osm procent – pak jejich způsob vládnutí definitivně skončil.

A co nás tedy čeká s hnutím ANO? Protože Babiš bude mít v případné pozici premiéra ještě větší střet zájmů než doposud.

Je to spekulativní otázka, ale můžeme vycházet z toho, co doposud víme. Snaha o anti-politiku manažerského typu – kdy Andrej Babiš říká, že nepotřebuje dělat politiku, ale řídit stát jako firmu – je idea, která se snaží vytlačit a převést všechny politické spory na technické problémy. A tím pádem zrušit politiku jako takovou. Je to pokus o totalitní utopii, snaha vytvořit společnost, která nepotřebuje politiku a které stačí nějaký manažer. To je nebezpečná představa.

Co můžeme čekat přímo od Babiše jako premiéra?

Andrej Babiš má především zájem na tom, aby si hnutí ANO udržel jako hnutí poslušné. Rozhodně nelze očekávat vznik stranických frakcí, což je pro každou stranu přirozené. Společenská pluralita se v politických stranám a hnutí běžně přetváří v politickou pluralitu. Jenže to od hnutí ANO rozhodně čekat nemůžeme. Budeme dále svědky útoků Andreje Babiše na veřejnoprávní média a instituce. Měli bychom se připravit na sledování „privatizace“ České republiky do jedné velké firmy a pokusu vytvořit si monopol vládnutí.

Zahraniční média už před volbami psala, že pokud dojde k výhře Andreje Babiše, přibližujeme se k maďarskému scénáři. Některá šéfa hnutí ANO označovala za „českého Trumpa“. Jsou taková označení na místě?

Je to klasická ukázka novinářské lenosti, která místo analýzy provádí zjednodušující srovnání. Ale pravda je v jednom. Českou republiku zasáhl obecný trend oslabování ústavní  a liberální demokracie a nástup hnutí, která jsou jednoznačně protiliberální a která mají charismatický, populistický, ne-li autoritářský rys. V tomto smyslu se blížíme nejen Maďarsku a Polsku, ale třeba i situaci ve Francii nebo v Itálii. Tady ale tohle srovnání končí. Na rozdíl od Maďarska nemá hnutí ANO žádnou nacionální ideologii. Není to ideologické hnutí na rozdíl od Viktora Orbána - a nemá ani takovou pravicovou vypjatou legitimitu politického boje a konfrontace jako Kaczynski a jeho strana Právo a spravedlnost. Česká situace bude rozdílná.

Lepší, nebo horší?

Neznamená to rozhodně, že bude v něčem lepší nebo mírnější. Rozpad ústavní demokracie nám hrozí zrovna tak jako jinde v Evropě. Doposud jsme byli svědky rozpadu politických stran, stranických systémů, ekonomiky a sociální státu. Ale jestli něco funguje, tak je to naše ústava. Právní stát do současné doby alespoň v minimální potřebné míře fungoval. Proto je nejdůležitější sledovat budoucí útoky a pokusy rozdrolit ústavní režim, který jsme tu vybudovali za poslední čtvrt století.

Kam Česká republika může s tímto rozložením politických sil v následujících čtyřech letech dojít? Téměř všechny politické subjekty odmítají například přijetí eura.

Nejsem si úplně jistý, jestli to budou čtyři roky. Jinak naše členství v Evropské unii neobnáší jen otázku přijetí eura, ale i míru našeho zapojení do Unie a to, jak v ní chceme být viděni. Tady si myslím, že nejen hnutí ANO, ale i ČSSD dokázaly Českou republiku dostat tak moc na periferii EU, že otázka eura je ta nejméně podstatná. Českou pozici ve světě ovlivní i prezidentské volby, které budou v mnoha ohledech stejně důležité, ne-li důležitější. Náš rozhovor jsme začali tím, že sněmovní volby byly volby zmatku a úzkosti. Podle mého názoru se prezidentské volby budou týkat míry, do jaké se česká společnost nechá svázat svými vlastními úzkostmi a komplexy a bude ochotna si za hlavu státu zvolit člověka, který Českou republiku posunul z evropského prostoru někam úplně jinam. Ačkoliv dopadly sněmovní volby tímto způsobem, o směřování České republiky se definitivně rozhodně v lednu při volbě prezidenta.