Merkur místo inkluze. Kdo by mohl být dobrým ministrem školství

Pokud patříte mezi ty, kteří se u voleb rozhodují kromě jiného podle toho, jak se která strana staví ke vzdělávání a jakého by byla schopná postavit ministra do čela tohoto resortu, nebudete to mít letos jednoduché. Jediným jasným pozitivem je, že prakticky všechny relevantní strany se shodují v nutnosti zásadně zvýšit investice do vzdělávání. Z toho by konečně něco mohlo být. To ostatní je problematičtější.

Pravděpodobně vládnoucí ANO vzbuzuje rozpaky hned na několika frontách. Program sice obsahuje rozumné věci vedle sporných, ale hlavně tu chybí zřetelná osobnost, která by ho prosazovala. Výrazný Jiří Zlatuška, exrektor Masarykovy univerzity a dosavadní šéf školského výboru, už nekandiduje. A další straničtí experti Ivana Dobešová (ředitelka střední školy v Benešově) nebo Ivo Vondrák (exrektor Technické univerzity Ostrava) jsou typickými reprezentanty hnutí – kvalifikovaní, vcelku seriózní, ale nečitelní a neurčití. Navíc ANO o resort školství ani zvláštní zájem nejeví.

Můžeme si tedy říci, že v potenciální koaliční vládě pravděpodobně připadne ministerstvo školství některé menší straně. Nejkoncepčnější co do programu a vystupování v diskusích jsou Zelení. Jenže ti, podobně jako v mnohém inspirativní STAN, se k pětiprocentní hranici natahují z dost nízkého schodu. O něco lépe je na tom KDU – ČSL.  Poslanecký tandem Mihola – Gabal vykazuje zkušenost i sociologický nadhled. Jeho výhoda je, že vidí vzdělávání v mezinárodním i společenském kontextu. Jenže ani lidovci zatím nikdy o ministerstvo školství neusilovali.

Favorizovaní Piráti působí rozporně. Program je postavený na svobodné volbě vzdělávací cesty včetně neveřejných škol a domácího vzdělávání a na technologiích a otevřených datech. Fajn, i když leccos podstatného chybí. Ivan Bartoš v debatách působí orientovaně a s jasnou vizí, jenže to zdaleka neplatí o jeho „náhradnících“. Ti bývají často o dvě tři třídy horší; obvyklý personální problém malých stran prožívajících rychlý nárůst popularity. A že by Piráti měli reálnou šanci i na obsazení vládní funkce?

To Kateřina Valachová a Václav Klaus mladší takovou šanci mají. Klausově nominaci by dokonce většina učitelů hlasitě tleskala. V regionech je velmi populární pro svou zkušenost ředitele, nadávání na rostoucí administrativu a inkluzi – a sliby, že oboje zruší. ODS ale trpí jistým schizmatem. Něco jiného je občasné vyjádření exministra Fialy, případně školského experta Nantla, ovšem zcela jinak vypadá ODS, pokud si k diskusi pozvete Klause, který vede svou osobní kampaň a nebojí se čistě populistických tvrzení, i když třeba „zrušení povinné inkluze“ obsahuje i stranický program.

Co to však znamená? Naženeme děti zpátky do praktických a speciálních škol? Nebo jen zrušíme aktuální systém financování a přejdeme zpátky k tomu, že některé školy pracují s postiženými dětmi prakticky zadarmo nebo musejí o peníze škemrat? Nebo oboje zachováme, ale škola bude moci odmítat přijmout nové děti s nějakou speciální vzdělávací potřebou? Takže rodiče budou zoufale obíhat školy a doprošovat se péče? Bylo by to dobré vědět. Stejně jako mít jasno v tom, jaká osoba (a jaký názor) by v případě modrého ministerstva školství usedla do křesla.

U Kateřiny Valachové máme jasněji. Vize nejsou její obor, je silná v realizaci. Opravdu vymohla učitelům zvýšení platů, opravdu se jí lecjaký zákon podařilo protlačit parlamentem. A nejspíš by s podobný nasazením pracovala i dál. Jenže také by to nadále nejspíš znamenalo zpřísňování státního dohledu, povinné to či ono – poslední rok školky, maturitní matematika, přijímačky. Často věci, které ničemu nepomohou a mnohému uškodí. Sociálním demokratům chybí pohled do budoucna; chtějí spravovat školství tady a teď a stále více dohlížet. Nic lákavého.

Ale po pravdě, u ostatních stran je to ještě horší. Často se nechají strhnout dočasnými tématy. Tedy v tuhle chvíli odporem ke zmíněné inkluzi a voláním po podpoře technického vzdělávání. Merkur do mateřské školky, víc matiky a technických předmětů na základky. A nějak omezit studium na humanitních oborech. Asi nejzoufalejší je v tomhle směru šéf „nulové“ a pravé pravicové ODA Pavel Sehnal, který si evidentně plete školství se zaměstnaneckou přípravkou, v čemž mu paradoxně nejzdatněji sekunduje levá KSČM a hnědé SPD. Ostatní strany jsou o něco uměřenější, ale i jim chybí vhled do problému.

Nic proti manuální zručnosti a schopnosti používat matematiku v praktickém životě, ale bez schopnosti spolupracovat, komunikovat v cizím jazyce a samostatně se rozhodovat bude absolvent v moderní firmě ztracený. To merkur ve školce a povinná matika u maturity nespasí a v tomhle směru jen málokterá strana něco nabízí. Navíc k obraně proti nastupujícím autoritářským tendencím budou nutné a užitečné i jiné dovednosti než dobře utáhnout matku.

Autor je spolupracovník informačního centra o vzdělávání EDUin