Jak Andrej Babiš utekl hrobníkovi z diplomatické lopaty

Premiér Andrej Babiš tak trochu utekl hrobníkovi z lopaty a nejedná se o Čapí hnízdo. Turecká invaze do Sýrie, na území ovládané Kurdy, kteří byli pro Evropany zárukou, že bojovníci Islámského státu zůstanou v tamních věznicích, nepochopitelný krok prezidenta USA Donalda Trumpa (s nímž nesouhlasila řada ani amerických bezpečnostních institucí včetně CIA) a jeho vyklizení „syrských“ pozic, sílící vliv Ruska v tamní oblasti a jeho spojenectví s Tureckem. To vše postavilo nejen Evropu, ale především Česko do komplikované situace. Proč především Česko - a jak to souvisí s nakonec neuskutečněným „evropským“ politickým pohřbem premiéra?

Babiš udělal zásadní chybu, když na zářijovém setkání s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem podpořil jeho plán na anexi zmíněného syrského území. I kdyby byla pravda, že si Babiš myslel, že jde o jakýsi mírový plán, jehož výsledkem bude turecká dohoda s Kurdy, přesun syrských uprchlíků na tamní území, výstavba domů, škol a nemocnic. Český premiér projevil neobyčejnou naivitu a uvedl do trapné situace české diplomaty a bezpečnostní instituce.

Ona naivita a jistá nekompetence vyplývá z toho, že prakticky nekomunikuje o zásadních otázkách bezpečnosti se zástupci tuzemských institucí, kteří ji mají na starosti. A když komunikuje, tak příliš neposlouchá jejich argumenty. Nevíme, jestli má utajené poradce, které neznají ani diplomaté, ani tajné služby, ale rozhoduje se zřejmě převážně sám, impulsivně - a jak vidno, někdy docela špatně. Výsledkem je, že Česku chybí společná bezpečnostní koncepce, že dokonce ani spojenci z NATO a Evropské unie nevědí, co od Česka čekat.

Nedá se popřít a nedá se to ani kritizovat: jak armáda, tak svět tajných služeb a diplomacie v Česku jsou hodně postaveny na spolupráci s podobnými americkými institucemi. V obraně je to velmi logické, opírat se o spolupráci – s technologicky, strategicky i výcvikově - nejsilnější armádou na světě má své výhody. Evropská unie je v tomto ohledu méně spolehlivým partnerem. Podobné je to ve zpravodajské komunitě, CIA je pro Česko bezesporu nejdůležitější spojenecká tajná služba. Jarní návštěva šéfa BIS Michala Koudelky i premiéra Babiše v centrále CIA i srpnová návštěva ředitele tuzemské rozvědky Marka Šimandla tamtéž znamenaly pro naši spolupráci s Washingtonem hodně. Komunikovat napřímo s šéfy CIA o bezpečnosti světa přináší samozřejmě poměrně zásadní vhled do situace. Vhled, nikoli podřízenost.

Je tu ale problém. Potvrzují ho bezpečnostní experti z tajných služeb, nicméně je tak zřejmý, že ho vidí i laici. Politika prezidenta Donalda Trumpa se v posledních měsících fatálně rozchází s doporučeními amerických bezpečnostních institucí včetně CIA a mnoha diplomatů. Prezident je nevyzpytatelný a svými slovy a rozhodnutími šokuje i vlastní tajné služby. Jak s tím souvisí Andrej Babiš?

Recep Erdogan už dlouho avizoval, že zasáhne proti Kurdům na syrském území. Vedení NATO dokonce – slovy svého šéfa Jense Stoltenberga - turecký záměr do jisté míry schvalovalo. „Ačkoliv má Turecko legitimní bezpečnostní obavy, očekáváme, že bude jednat zdrženlivě,“ prohlásil Stoltenberg. Turecko je členem NATO, kurdské vojenské složky YPG považuje za nepřátele a „teroristy“ a NATO se ocitlo v kleštích: Kurdové hájili v Sýrii především evropské zájmy a Turecko je velmi silným členem aliance.

Tohle je půdorys, který samozřejmě měl znát i premiér Andrej Babiš. Když podporu prezidentu Erdoganovi koncem září pronesl, evidentně si nepřipustil rozpory mezi zájmy Donalda Trumpa, zájmy jeho bezpečnostních institucí a zájmy Evropské unie - a jako by mu navíc nedošlo, že české spojenectví s USA není tak docela spojenectvím s tím, co řekne a plánuje Donald Trump. Když tak americký prezident oznámil odchod svých vojáků ze Sýrie, pustil se Andrej Babiš do vlastní „světové bezpečnostní politiky“. Přičemž nešikovně podpořil Erdogana, aniž to prodebatoval s kýmkoli z tuzemské diplomacie nebo bezpečnostních institucí.

Trump možná jeho vyjádření ani nezaznamenal, Evropu naštvalo, NATO překvapilo, Česko kvůli němu v Turecku nic nezískalo a čeští diplomaté a bezpečnostní představitelé se dostali do trapné situace. Museli kdekomu vysvětlovat, že ono prohlášení nikdo z nich premiéru Babišovi neporadil, a museli přiznat, že netuší, jaký motiv ho k němu vedl. Jinými slovy, nebyli a nejsou dodnes schopni říct, kam směřuje premiérova bezpečnostní politika. Nekonzultovaná podpora Erdogana postavila Babiše v Evropě role autoritáře či přinejmenším nespolehlivého partnera a nevyzpytatelného amatéra; a s ním i celou zemi.

Andrej Babiš sice zatím dlouhodobě drží proevropský, proamerický i proNATO kurz. To se nedá popřít přes jeho neochotu domlouvat se na řadě věcí s EU. Orientace Česka však není součástí jeho soukromé firmy ani jeho zájmů. A nic na tom nemění, že mu to nakonec prošlo. Turci zaútočili na severu Sýrie velmi brutálně. Slova „my jsme to tak nemysleli“ pronáší dnes spolu s Babišem víc světových politiků. Už je tak víceméně jedno, že český premiér byl tím, kdo těsně před útokem schvaloval turecký záměr nejagilněji a bez podpory svých diplomatů a bezpečnostních expertů.

A ještě dodatek: Německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer přišla s prohlášením, že Německo nemůže nadále být pouhým pozorovatelem krize v Sýrii. Ministryně nechce, aby urovnání v Sýrii záleželo pouze na Sýrii a Rusku, a proto přichází s návrhem na vytvoření mezinárodně kontrolované bezpečnostní zóny. Dohled nad situací by měl probíhat ze strany NATO a ve spolupráci s Tureckem a Ruskem. Tohle prohlášení komentoval Andrej Babiš na svém twittrovém účtu slovy „když jsem to říkal já, Respekt mě za to ukřižoval“. Jeho kritika se měla týkat autorova předešlého textu Hlavně, když to dobře zní. Babiš jako Trump. Jenže komentář nekritizoval možnost zřízení nárazníkové zóny v Sýrii pod dohledem evropských armád NATO ani to, že o tom český premiér mluvil. Kritizoval především fakt, že tuhle „syrskou alternativu“  a své údajné aktivity kolem ní premiér nekonzultoval oficiálně s nikým z českých bezpečnostních institucí a z diplomacie. Čímž premiér nepřímo potvrdil to, co autor říká v tomto komentáři.