Vysoká hra Teheránu. Trump musí ukázat, jestli je opravdu ostrý chlapík

Spojené státy mají nejagresivněji znějícího prezidenta od konce studené války. Ani George W Bush nestrašil Severní Koreu „pekelným ohněm“, což si mnozí před dvěma lety vykládali jako téměř otevřenou hrozbu útokem jadernými zbraněmi. Avšak zároveň současný prezident zatím vždy zůstal u slov a k ničemu se neodhodlal. Před pár dny navíc propustil svého poradce pro otázky národní bezpečnosti Johna Boltona, zjevně pro jeho stereotypně agresivní zahraničněpolitické sklony.

Krátce na to ovšem „někdo“ - zřejmě Írán - zaútočil na saúdskoarabský ropný průmysl a z poloviny jej vyřadil z provozu. Světové ceny ropy stoupají, globální ekonomika se otřásá. Bude Trump vojensky bránit svého spojence na Blízkém východě - anebo se Íráncům podaří definitivně ukázat, že americký prezident je především televizní showman, jehož rétoriku není třeba brát vážně? Už jednou se ostatně odvážili sestřelit americké armádě dron nad Hormuzskou úžinou a Trump odvetný nálet na poslední chvíli odvolal. A teď?

Nejdříve je dobré znát odpověď na otázku, jak je útok z globálního hlediska důležitý. Odpověď zní, že méně než dříve. Ještě za zmíněného George W Bushe by podobný výpadek ropné produkce znamenal bezprostřední ohrožení samotných Spojených států. Ty tehdy dovážely ze zahraničí více než polovinu ropy nutné k fungování americké ekonomiky, dnes je to ale pouze 11 procent. V květnu 2003 USA nakoupily v Saúdské Arábii více než 71 tisíc barelů ropy, zatímco letos v květnu to bylo pouze něco přes 14 tisíc barelů.

Důvodem je rozvoj americké těžby břidličné ropy, který udělal ze Spojených států téměř soběstačnou zemi. Snížená ochota zaplétat se do problémů na Blízkém východě i Trumpovy sliby o ukončení věčných válek mají své kořeny z významné části právě zde. Blízký východ je především pro Spojené státy strategicky méně důležitý, ale ropná závislost na jednotlivých dodavatelích mírně ochabla i jinde.

Na druhé straně, útok je nutné chápat jako výhrůžku. Stačilo sedmnáct či devatenáct (údaje se liší) dobře mířených střel nebo správně navedených dronů (ani v této otázce není jasno) a světové ceny ropy poskočily o 20 procent, což je nejrychlejší nárůst ceny v historii. Analýza amerického think-tanku Council on Foreign Relations tvrdí, že krátkodobý výpadek dokážou Spojené státy i Saúdská Arábie vyrovnat z vlastních strategických zásob a že ve střednědobém horizontu pomohou další ropné země. Otázkou je, co se stane, pokud se útoky budou opakovat, a zda jim někdo dokáže zabránit.

Je totiž vlastně trochu jedno, jestli útok na saúdskoarabskou rafinérii přišel z jihu, tedy z Jemenu, jak tvrdí tamní šíitští Hútiové, kteří se k útoku přihlásili, nebo ze severu, tedy z Íránu či Iráku, jak tvrdí více či méně váhavě Američané na základě informací ze špionážních družic i od Saúdských Arabů. Hútiové jsou íránskými spojenci, techniku potřebnou k útoku mají z Íránu a pravděpodobnost, že by takto závažný a sofistikovaný útok podnikli bez souhlasu a spolupráce svých klíčových partnerů, není vysoká. Írán očividně rozehrává dramatickou hru, která je reakcí na ničivé sankce zavedené po jednostranném odstoupení od jaderné dohody právě administrativou Donalda Trumpa.

Jestliže Američané dokážou pořádně přiškrtit Írán, ukazuje zřejmě útok, že Teherán také není úplně bezzubý. Írán pravděpodobně kalkuluje právě s napětím mezi různými a navzájem protikladnými Trumpovými politickými cíli: na jedné straně je tu nekompromisní postoj ve snaze přepsat „Obamovu“ jadernou dohodu, na druhé straně zjevná a opakovaně deklarovaná neochota jít do ozbrojených konfliktů, jejíž porušení by se současnému americkému prezidentovi nemuselo příští rok u voleb vyplatit.

Je to vysoká hra. Válku si nejspíš nepřeje nikdo ze zúčastněných. Írán se v žádném případě nemůže postavit americkým ozbrojeným silám, pokud by USA svůj útok myslely skutečně vážně. Američané ale do skutečně rozsáhlého konfliktu jít nechtějí - a Írán má zároveň dost sil na to, aby se jim války v Afghánistánu a Iráku při porovnání možného konfliktu s Teheránem jevily jako nostalgická vzpomínka na klidnější časy. Technologickou vybavenost své armády ostatně Írán právě demonstroval. Další útoky na ropná zařízení mohou světovou ekonomiku překlopit do recese, což nakonec zasáhne i samotné Spojené státy.

Teď jde o to, kdo uhne očima první. Donald Trump dal v uplynulých týdnech najevo, že je ochoten s Teheránem vyjednávat na nejvyšší úrovni, ale íránský režim nabídku odmítl a reagoval tak, jak reagoval. Sofistikovaní Peršané zjevně hrají na jiné úrovni než samolibý severokorejský vůdce, jehož mezinárodní výstřelky lze zpacifikovat schůzkou s americkým prezidentem.

Trump je nyní tlačen do bodu, v němž bude muset zásadně zpřesnit image ostrého chlapíka, který se stará o zájmy Američanů téměř stejně jako mafiánský boss o zájmy svého klanu. Je ochoten střílet se všemi následky, které to nese, nebo se nechá zatlačit k jednacímu stolu za podmínek, které jsou pro něj mnohem méně příznivé, než si při rušení jaderné dohody s Íránem představoval?  A nebylo v obou případech Obamovo řešení, jakkoliv nedokonalé, přece jen chytřejší?