Hongkong už nikdy nebude stejný. Ze zákulisí válečné zóny

Polytechnická univerzita v Hongkongu jako poslední bašta studentů vzdoruje policii. V kampusu jich je stále okolo stovky. Už více než 800 demonstrantů univerzitní půdu dobrovolně opustilo a vzdalo se policii; dalších 500 policie zatkla, když se snažili utéct. Všem, kteří zůstali 17. listopadu po osmé večerní, hrozí podle policie 10 let vězení za výtržnictví.

Situace zásadně eskalovala poté, co v pátek 8. listopadu zemřel student na následky zranění způsobené pádem z druhého patra parkovacího domu, když se snažil uniknout před slzným plynem. Police údajně nedovolila včasný zásah záchranářů, což pobouřilo občany a rozpoutalo řadu protestů – klidných i násilných. Namísto snahy o uklidnění situace vystřelil policista následující pondělí během městské stávky na dva neozbrojené mladíky, což vedlo k další vlně rozhořčení mezi obyvateli.

Většina velkých univerzit se proměnila na základny prodemokratického hnutí a hlavním plánem bylo blokovat hlavní dopravní uzly v blízkosti univerzit. Změnila se také strategie, kdy byli občané informováni o plánovaných protestech. Narušení města se stalo nepředvídatelné a blokády se objevovaly od brzkých hodin. Nejčastěji okolo šesté ranní se začal rozléhat kolem kolejí nepřetržitý hluk. Maskovaní studenti rozbíjeli cihly a stavební materiály, ze kterých vyráběli překážky pro policejní jednotky, školní vybavení a nábytek používali k vytvoření zátarasů; doprava v okolí zanedlouho zkolabovala, protože většina univerzit se nachází ve strategických bodech města.

U hlavních vchodů vznikla kontrolní stanoviště; kdo chtěl dovnitř, musel se prokázat univerzitní legitimací nebo press kartou - a musel předložit ke kontrole zavazadla. Někdy došlo i k osobní prohlídce, aby se ukázalo, zda se nejedná o policistu v přestrojení. Během několika hodin dokázali studenti shromáždit zásoby potravin, léků, oblečení a nejrůznějšího vybavení, aby mohli přečkat na kampusu i několik dní. Koupelny zásobili hygienickými potřebami, k dispozici byly powerbanky, všechny typy usb kabelů, ale i nepřeberné množství náhradního oblečení a bezpečnostního vybavení - jako jsou helmy, plavecké brýle nebo plynové masky. Značnou část zásob zajistili dárci z řad pracujících, kteří se protestů aktivně neúčastní, ale v některých případech vypomáhají jako bezplatná služba Uber. „Rodiče,“ jak je studenti nazývají, čekají v autech u univerzit nebo protestních míst - a v případě potřeby odvážejí demonstranty do bezpečí nebo převáží potřebný materiál do jiných částí města.

Každý student měl svůj úkol. Někteří se starali o rozdělení darovaných zásob či zápalné láhve, ostatní vařili a distribuovali jídlo. Prostory tělocvičen se přeměnily v provizorní ambulance, kam záchranáři přiváželi při střetech s policií zraněné jedince. Ve velkých kampusech, jaký má například první policií napadená škola, Čínská univerzita v Hongkongu, studenti převzali i roli řidičů autobusu nebo dodávek -  převáželi nejen ostatní studenty na půdě univerzity, ale také plynové nádrže a zásoby molotovů, které desítky studentů vyráběly po stovkách. Ne všichni ale uměli řídit a docházelo k nebezpečným situacím, takže i v takové anarchii se brzy zavedla kontrola řidičských oprávnění.

Byl to až surreálný pohled na to, co zavládlo na většině univerzit během několika desítek hodin. Studenti naprosto převzali jejich chod. Život zde přitom zároveň pokračoval překvapivě normálním způsobem. Studenti jezdili na kolech, jedli v kantýnách, bavili se mezi sebou - jen oblečení do černého se zahalenou tváří. Kdykoli se někde objevil novinář s kamerou a některý student nebyl dobře maskován, rozlehl se křik v kantonštině, aby nebylo možné pořídit snímek.

Situace se přitom postupně vyostřovala a zejména Polytechnická univerzita i Čínská univerzita v Hongkongu se nakonec změnily takřka ve válečnou zónu. Na Čínské univerzitě v Hongkongu, kterou policie napadla jako první, v rámci „sportovních aktivit“ házeli do dálky cvičné plastové láhve s vodou, aby si lépe natrénovali vrh zápalných molotovů. Navíc z tělocvičen vzali nejen luky a šípy, ale později také oštěpy. Každý, kdo tyto disciplíny alespoň trochu ovládal, učil ostatní, jak nejpřesněji zamířit. Následně studenti toto vybavení používali v boji s policií spolu s molotovy, katapulty a velkými praky.

Demonstranti se střídali ve stráži na checkpointech, barikády se někdy tyčily až několik kilometrů od vstupu na univerzitu, takže nemohlo projet žádné auto a na dovoz zásob se pak používaly zejména motorky. Někteří studenti začali stavět skutečné cihlové zdi. Každý využil svůj obor k vytvoření vysoce efektního systému. Chemici pomáhali sestavovat výbušné směsi, inženýři plánovali stavbu výkonnějších katapultů a žurnalisté dokumentovali celé dění. Na stejné půdě, kde tyto dovednosti získali, byli zároveň svědky a účastníky jedněch z nejnásilnějších střetů mezi policií a opozicí, které se během protestů v Hongkongu odehrály. Pozatýkáno bylo celkem přes tisíc studentů, použito nezměrné množství munice i násilí. Incidenty vedly k prohloubení nenávisti vůči policii, vládě i systému jako takovému.

Mladí lidé se ve většině případů smířili se zatčením i smrtí. Mezi zadrženými jsou často i nezletilí středoškoláci, kteří přišli na pomoc. Studenti – a nejen ti uvěznění na univerzitách - píší dopisy na rozloučenou rodině a přátelům a ve vypjatých situacích posílají svým kamarádům zprávy s preventivním doznáním, že nespáchají sebevraždu - aby se případně vědělo, že šlo o vraždu. „Přicházíme o generaci nejvzdělanějších lidí a prohráváme válku, kterou nemůžeme vzdát. I když Hongkong přežije, nikdy nebude stejný,” napsal můj profesor.

Autorka je spolupracovnicí redakce