Dagmar Burešová věděla, co je to spravedlnost

Ve věku 88 let zemřela česká advokátka, první porevoluční ministryně spravedlnosti a předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová (88). Byla známá coby první dáma české justice - a pro autorku těchto řádek byla jedním z důvodů, proč si zaslala přihlášku na pražskou právnickou fakultu.

I když je příběh české právničky a političky poměrně známý, je dobré zvlášť v dnešních časech připomenout z něj několik momentů. V roce 1969 se Dagmar Burešová coby čtyřicetiletá advokátka neváhala ujmout zastupování matky Libuše Palachové v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, který šířil lži o smrti Jana Palacha. V dobách normalizace se pak postavila na stranu komunistickým režimem pronásledovaných disidentů, jako byl například novinář a hudebník Ivan Medek, politik Jiří Lederer nebo novinář a reportér Karel Kyncl.

Většinu ze stovky případů vyhrála, a to v době kdy bylo jednodušší s režimem spolupracovat - nebo alespoň neobhajovat jeho nepřátele. Advokáti se tehdy podobným směrem moc nepouštěli, a věděli proč. Věc totiž měla pro Burešovou své následky: byla několikrát vyslýchána na StB, komunisté jí zabavili cestovní pas a nechtěli přijmout mladší z jejích dvou dcer na gymnázium. Podle vlastních slov ale nikdy nelitovala, že případy vzala. (O její obhajobě rodiny Jana Palacha vyprávěl nedávný snímek Hořící keř.)

Nebyla jí vzdálená ani ženská otázka: často zmiňovala, že česká advokacie - a justice obecně - potřebuje více žen. Podle Burešové ženy mohou projevovat více soucitu s poškozenými a jsou empatičtější.

Její politická kariéra začala hned po převratu v roce 1989, kdy se stala ministryní spravedlnosti nominovanou za vznikající Občanské fórum. Do června 1990 se podílela na přeměně české justice včetně reorganizace soudnictví a reformě vězeňství. Pamětníci vzpomínají, že o fungování úřadu zpočátku příliš nevěděla a neorientovala se v té době převážně mužském prostředí politických her. „Ale věděla celou svou osobností a svým dosavadním nasazením to hlavní: co je to spravedlnost," popisuje bývalý premiér Petr Pithart její začátky v knize Po devětaosmdesátém.

Na resortu spravedlnosti vytvořila zákon o mimosoudních rehabilitacích, schválila předsedy devíti krajských soudů, iniciovala vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Byla také jednou z podporovatelek přijetí velkého lustračního zákona, jenž lidem spojeným s komunistickým režimem zamezil přístup k funkcím ve státní správě. Burešová tehdy (na rozdíl od většiny poslanců) nicméně bojovala za to, aby zákon nebyl schválen v podobě zakotvující princip kolektivní viny – to se jí nakonec nepodařilo.

V červnu 1990 pak kandidovala za Občanské fórum do České národní rady a stala se její předsedkyní. V čele působila do voleb v roce 1992. Poté z politiky odešla. Burešová vzpomínala na tehdejší léta v politice veskrze pozitivně, ale s tušením neblahé budoucnosti: „Byli tam tehdy většinou samí slušní lidé, kteří byli nadšení situací a chtěli republice a lidem opravdu pomoci, v čele s panem Václavem Havlem,“ prohlásila v jednom ze svých posledních rozhovorů. „Nepříjemné pak bylo, jak se s postupem doby dostávali do funkcí lidé, v jejichž zájmech převládaly osobní výhody.“

Právě Dagmar Burešová svou odborností, noblesou i odvážnými občanskými postoji vyvracela mýtus o peněz- a mocichtivých právnících, kterým spravedlnost poslouží jen v případě zisku. Podporovala nezávislé soudnictví, celý život zasvětila boji proti nespravedlnosti a proti silným, kteří utlačují slabší. V dobách ohýbání ústavních pravidel, porušování zvyklostí nebo různých „kreativních“ výkladů bude České republice taková osobnost chybět.