Českým politikům nesrozumitelný obraz Evropské unie vyhovuje

Když se v Bruselu budete ptát po expertovi, který by dokázal přiblížit fungování Evropské unie a zároveň to, co se děje na Slovensku i v České republice, mezi prvními návrhy se s velkou pravděpodobností objeví jméno Ladislava Mika (58). Rodilý Slovák, který se po revoluci usadil v Česku, přišel do Evropské komise ihned po vstupu obou států do evropského společenství, v roce 2005. A s jednou krátkou pauzou, kdy se v roce 2009 na půl roku v Česku objevil jako ministr životního prostředí v úřednické vládě Jana Fischera, zůstal až dodnes zaměstnancem Komise – a také nejvýše postaveným českým úředníkem. Na začátku roku se nicméně z Bruselu přesunul do Bratislavy, kde vede tamější zastoupení Evropské komise. „Chtěl jsem se z bruselské centrální úrovně dostat někam do Střední Evropy, kde se evropská agenda nevyvíjí ideálně. Někteří se mě ptali, jestli to myslím vážně - nebo co jsem provedl, že mě posílají na Slovensko. Byli prostě překvapení, že tam chci jít ze své vůle,“ říká Miko.

Na začátku roku 2018 jste byl jmenován vedoucím zastoupení Evropské komise na Slovensku. Proč se nejvýše postavený český úředník v Bruselu rozhodne odejít na Slovensko?

Chtěl jsem se z bruselské centrální úrovně dostat někam do Střední Evropy, kde se evropská agenda nevyvíjí ideálně. V podstatě jsem uvažoval o České republice nebo Slovensku. A v době mého rozhodování zrovna v Bratislavě končil šéf stálého zastoupení Evropské komise. Takže když jsem zjistil, že je jeho místo volné, přihlásil jsem se do výběrového řízení. A Jean-Claude Juncker nakonec rozhodl, že mě tam pošle.

Co říkali v Bruselu, kde jste předtím působil jako zástupce ředitele na Generálním ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele?

Někteří se mě tehdy ptali, jestli to myslím vážně - nebo co jsem provedl, že mě posílají na Slovensko. Byli prostě překvapení, že tam chci jít ze své vůle.

V čem se nevyvíjí evropská agenda ve střední a východní Evropě ideálně, že jste se kvůli tomu rozhodl odejít na Slovensko?

Byl jsem na Slovensku i v Praze zapojený v událostech před třiceti lety. Byl jsem tehdy v Košicích členem koordinačního výboru tamějšího Občanského fóra, později VPN. A v poslední době jsem sledoval, jak myšlenky listopadu 1989 erodují a vytrácejí se ze společnosti, i když jsme splnili ty velké cíle jako stát se součástí demokratické Evropy, mít pluralitní systém a vstoupit do EU nebo NATO. Cítil jsem, že je lepší být teď tady a snažit se tyhle hodnoty oživovat a připomenout. A to především u mladé generace. Chtěl jsem být prostě blíž reálnému životu; tomu, co se opravdu děje v části světa, kde jsem se narodil.

Co vaše práce na Slovensku obnáší?

Máme na to takové rčení: Zastoupení jsou oči, uši a ústa Evropské komise v daném státu. Základní obraz se dá připodobnit k ambasádě mimo území Unie. Na jedné straně jde o poskytování informací a vysvětlování občanům i institucím, co se děje v Bruselu. A současně informování do Bruselu o tom, co se odehrává na Slovensku, zjišťování politického backgroundu, aby byli bruselští úředníci v obrazu. Zároveň pořádáme různé akce, sledujeme vývoj evropských témat uvnitř Slovenska, bavíme se s politiky, komunikujeme s občany, odborníky i podnikatelskou sférou.

Před letošními volbami do Evropského parlamentu jste objížděli celou Slovenskou republiku a bavili se slovenskými občany o Evropské unii.

Za šest týdnů jsme v rámci naší předvolební roadshow byli spolu s kolegy z kanceláře Evropského parlamentu v sedmnácti městech. Chtěli jsme pomoct s evropskými volbami, protože Slovensko bylo zemí, kde byla v minulých volbách nejmenší volební účast, jen třináct procent. A já chtěl udělat něco pro to, aby se zvedla. Bylo to mimořádně zajímavé.

Čím?

Jednak jsme se setkali s různými lidmi. Nebyli jsme jen na náměstích slovenských měst, ale chodili jsme i do domovů důchodců, na školy, do cukráren. Někde byl zájem obrovský, někdy malý. Ale zpětná vazba byla jasná. Lidé, především na malých městech, očekávají, a někdy dokonce prahnou po tom, že se tam lidé pracující v politice či Unii objeví. I když sociální sítě a televize mají samozřejmě větší dosah, u reálného dopadu na povědomí lidí o tom, že někoho zajímá, jak žijí, jaké mají problémy a co jim Evropa přinesla, nebo co jim naopak komplikuje, je osobní setkání nenahraditelné. A proto jsme dospěli k tomu, že bychom to měli dělat i mimo volby.

Co jste na náměstích lidem o Evropské unii říkali?

Někteří přišli s tím, že už mají svůj vlastní problém a chtěli se o něm s námi bavit nebo nám přímo za něco „vynadat“. Za to jsem byl vlastně rád, říkal jsem jim, ať do toho klidně jdou, že se o tom alespoň pobavíme. Pozváním z naší strany byla otázka, k čemu jim podle nich slouží Evropská unie. Před výjezdy jsme si udělali průzkum napříč slovenskou populací, ze kterého vyšla poměrně zajímavá věc: když jsme se ptali, co konkrétního jim v životě ze strany Evropské unie překáží, anebo co jim naopak ze strany Evropské unie v jejich životě pomohlo, v obou případech šedesát procent lidí odpovědělo, že nic. To znamená, že dvě třetiny lidí vědí, že Evropská unie existuje, ale tím to pro ně v normálním životě taky končí. Snažili jsme se jim proto ukázat, že konkrétní dopady vlivu Evropské unie na jejich životy tu jsou - přestože to nevnímají.

Co vás překvapilo?

Že si lidé řadu věcí neuvědomují. Že nevnímají jako úspěch, že žijí v průměru o osm let déle, že se neprodávají věci zdraví škodlivé, že jsou tu zákony o životním prostředí a pracovním prostředí, společný výzkum a vývoj léků… Jsou to věci, které se berou jako samozřejmost a lidé je vůbec nemají spřažené s Unií. A když jim řeknete, že se za celý socialismus průměrná délka života neprodlužovala, ale že poskočila po revoluci a pak znovu se vstupem do Evropské unie, část z nich odpoví, že by životní úroveň narostla stejně. Pak už je to na argumentech: ukázat, že státy, které byly v komunistickém bloku, ale nyní nejsou v Evropské unii jako Srbsko nebo Ukrajina, nic takového jako my nezažívají. Málokdo si uvědomuje, jak zásadně se evropská legislativa dotýká našeho života - možná ho někdy i komplikuje, ale jako celek vytváří podmínky pro mnohem lepší život než předtím. Bavili jsme se poměrně hodně i o lokálních věcech. Lidé nerozlišují mezi evropskou a státní správou, takže tam jsme jim museli vysvětlovat, kde začíná a končí Evropská unie a co je už zodpovědnost národních politiků.

Ptali se vás, koho volit?

Ano, a často se v debatách objevoval třeba fenomén extrémistické až neonacistické strany Mariana Kotleby. Zažil jsem zajímavé diskuze s lidmi, kteří Kotlebu volí, protože za sebe nevidí jinou možnost. Často to nejsou extremisticky zaměření lidé, ale vnímají to jako facku ostatních stranám a politikům. Někteří mladí i jejich rodiče mluvili i o tom, že extremistické strany včetně projektu Mariana Kotleby se na školách uchytí proto, že mají v řadách učitelů příznivce - a v rámci výuky, někdy i mimoděk, dělají těmto stranám propagaci. A to mě dost vyděsilo, takže jsem se rozhodl, že i my musíme být více vidět na školách.

Zažil jste během slovenského angažmá vraždu novináře Jana Kuciaka, vládní krizi, odchod premiéra Roberta Fica i prezidenta Andreje Kisky a nástup nové prezidentky Zuzany Čaputové. Jak se proměnilo se Slovensko za tu dobu, co tam jste?

Myslím si, že se Slovensko proměnilo a stále se mění. A to především z hlediska lidí a jejich vnímání politiky. Nástup Zuzany Čaputové není ojedinělá věc. Už předtím proběhly regionální i evropské volby, kde se podobný trend a touha po nových, lepších a čestnějších politicích ukázal. Stále tu narůstá vnímání Evropské unie jako něčeho potřebného a správného, byť jsou lidé kritičtí k některým aspektům slovenského členství. Ale uvidíme, jak dopadnout jarní volby do slovenského parlamentu. Mimochodem ta souhra událostí, které jste jmenovala, jsou možná náhoda. Ale souvisí to s tím, co jsem už říkal. Mnoho lidí mělo na Slovensku pocit, že se něco musí stát, abych nedošli tak daleko jako Maďarsko, Polsko - a pomalu se tomu začíná blížit Česko. Slovákům se nelíbí, jak je vnímám Visegrád v Evropské unii, ačkoliv jsou za současné situace bráni jako tahouni V4 a jsou silně integrovaní do Evropy.

V čem se liší slovenský přístup k Evropské unii od českého?

Oficiální linka Česka je stále podobně proevropská jako slovenská. Pohled z Bruselu na Česko se už několikrát různě proměňoval a je pravda, že poslední dva roky se pohled na Česko mírně zhoršuje. Jednu dobu Česko bylo vnímáno jako ten stát V4, který bude držet evropskou linku a snažit se ostatní tři státy dostat na podobnou vlnu. Ale velký rozdíl je v české politické reprezentaci.

Jak to myslíte?

Na Slovensku je sice Kotlebova strana v parlamentu, ale většinový politický diskurz není „pojďme někam pryč z Evropské unie“. V Česku to vidím hned u několika subjektů: silně euroskeptické názory zaznívají samozřejmě z Okamurovy strany, z menších neparlamentních stran, potom jsou tady strany jako KSČM, ale i do značné míry i část ODS, která je silně euroskeptická, někdy až protievropská. A asi nemusím mluvit o exprezidentovi Václavu Klausovi a jeho synovi, které určitě nereprezentují proevropské názory. A takhle masivní skepse na Slovensku rozhodně přítomná není. Za poslední rok se na Slovensku utlumila i diskuze o migraci - a před volbami dokonce i Kotlebova strana přestala s antievropskou rétorikou, už nehlásali, že je potřeba Brusel rozbít.

Jak a čím byste přesvědčoval Čechy o smyslu v Evropské unie?

To není při známém pochybovačném či „kverulantském“ přístupu velké části populace jednoduché. Na druhou stranu jsme mohli pozorovat, jak neustálé zpochybňování a připomínání problémů posouvá veřejné mínění ke skepticismu. Má tedy asi smysl neustále připomínat na faktické bázi, co Unie Česku jako státu nabízí, a kromě problémů nezapomínat i na přínosy. Koneckonců, i hodně euroskeptické strany nakonec říkají, že lepší možnost než členství v Unii opravdu nemáme. Je třeba ukazovat i to, že řada protievropských sentimentů je politickým marketingem, používá se, protože to přináší politickou podporu. Ukazovat velmi konkrétně, jak Unie opravdu funguje, jak pomáhá našemu hospodářství a co přináší lidem v ČR, aniž bychom se tvářili, že Unie nemá své problémy a oblasti, kde je potřeba se posunout jinam - to by mohlo pomoci.

Proč Češi mají k Evropské unii nejhorší vztah z celého evropského prostoru, jak ukazují průzkumy?

Je to celospolečenská věc. Politická reprezentace zrcadlí objednávku občanů. Strany se třeba nechovají populisticky, mají svůj program a tak dále, ale využívají cesty, aby se k lidem dostali i za pomoci kritiky Evropské unie. Jak už jsem řekl, lidé taky často potřebují mít nějakého viníka problémů, které prožívají - a ten je zpravidla někde dál od místní úrovně. Kdyby nebyla Unie, byla by viníkem vláda v Praze, v tomto smyslu se lidem i politikům Brusel dost „hodí“. Koneckonců to vidíme u agend, které ani nejsou na evropské úrovni řešeny: tam je buď kritika obrácena k vládě, případně je Brusel kritizován za to, že „nic nedělá“ - byť to nemá vůbec v kompetenci.

Není to začarovaný kruh? Společenská objednávka musela někdy vzniknout. Navíc právě politici u moci by měli říkat i nesrozumitelné věci a jít třeba proti proudu.

Samozřejmě, že měli. Ale v Česku je skvěle vidět, že žijeme v době krize lídrů. Slovo lídr se dnes používá možná v trochu jiném kontextu, ale správně je to ten, kdo přináší lidem myšlenky a je schopný je pro ně nadchnout. Bohužel politici dnes dělají přesný opak: zjistí si, kde mají předem zaručen úspěch a co lidé chtějí slyšet - a to jim nabídnou. Politikům tenhle zamlžený a nesrozumitelný obraz Evropské unie vyhovuje, protože když máte problémy nebo něco nedokážete vyjednat, vždycky to můžete svést na zlý Brusel.

Mluvil jste o tom, že náhled na Česko se změnil za poslední dva roky. Jak tedy hodnotíte Andreje Babiše, který je stejnou dobu premiérem?

Myslím, že mi nepřísluší hodnotit premiéra. Otázkám se ale nedá vyhnout a je fakt, že jsem často neformálně dotazován, cože se vlastně u nás děje, nebo jak je možné si některé věci vysvětlit. Musím přiznat, že se na to lehce neodpovídá, koneckonců myslím, že každému je spíš příjemné, pokud o své zemi slyší více toho pozitivního. Stejně tak je složité to přenášet domů a snažit se pomoct cestou zpětné vazby: velmi často to sklouzne k zkreslenému vnímání, jakoby člověk chtěl svou vlastní zemi nějak poškodit. přitom je to právě naopak. Abych byl aspoň trochu konkrétnější, kromě dotazů na známé kauzy se to často točí okolo rozporu mezi proklamovanou proevropskou pozicí a některými konkrétními kroky nebo výroky, které z Prahy zaznívají. Jako bychom chtěli Evropu znát jen tehdy, když z ní plynou přímé benefity, a trochu na ní zapomínali, když je třeba nějak přispět. V sumě to ale zase tak zlé není: Maďarsko a Polsko je vnímáno jako mnohem větší problém.

V Česku je dnes aktuální téma předsednictví v EU. Premiér Andrej Babiš chce v rozpočtu českého předsednictví EU šetřit, hlavně na investičních nákladech a personálu, celkový rozpočet má být 1,2 miliardy korun. Jak tuto částku z hlediska vaší zkušenosti z úřednické vlády Jana Fischera hodnotíte?

Já nechci hodnotit částku, ani neznám současný kontext a ceny. Ale chci říct něco jiného. Shodou okolností jsem byl ministrem zrovna době, kdy v roce 2009 probíhalo české předsednictví. A úspěch předsednictví je založen na tom, že některé věci dělám, a poté jsou nějaké věci, které dělat nemusím. Proto bych začal od analýzy. Čeho chceme dosáhnout, co pro to musíme udělat - a poté jaké věci bychom zvládli ještě navíc. Ne naopak, že si řekneme, že tohle je limit, do kterého se musíme vejít. Může se stát, že pak nebudeme schopni své priority prosadit.

Jak je to ve srovnání s jinými zeměmi?

Znám předsednictví, která vedla k tomu, že státy téměř bankrotovaly. Takže souhlasím, že má smysl se nad investovanými penězi zamýšlet. Znám také státy, které neměly rozpočet příliš velký, a přesto dokázaly svých cílů dosáhnout. Ale měli k tomu předem onu analýzu a nastavené priority. Proto z údaje 1,2 miliardy korun nejsem schopen posoudit, jestli je za ní ona analýza. Přiznám se, že o žádném takovém dokumentu nevím. Ale měli bychom se snažit minimálně vyhnout ostudě, že - obrazně řečeno - druhý den summitu už nebudeme mít peníze nebo se na poslední chvíli bude shánět občerstvení.

Česká ministerstva v čele s resortem zahraničí už nyní hlásí, že za takových podmínek bude nedostatek lidí. Co to může znamenat?

Za největší chybu považuji právě případné omezení personálu. Kvalitní lidi dělají úspěšné předsednictví. Zažili jsme to v roce 2009 za našeho prvního předsednictví, kdy se domácí krize dala alespoň trochu skrýt faktem, že v Bruselu máme šikovné mladé lidi, kteří byli schopní komunikovat v cizích jazycích a odborně na výši. Takže i přes pád vlády je naše předsednictví dodnes hodnoceno po úřednické stránce jako velmi úspěšné. A stálo to jen na tom, že jsme měli možnost dostat do Bruselu i na ministerstva kvalitní lidi. Jestli si dopředu řekneme, že budeme šetřit na personálu, budeme mít velmi rychle problém. Lidský kapitál je rozhodující, na lidech bych nešetřil.

Co vše je potřeba v rámci předsednictví tedy zajistit?

Úspěšné předsednictví by mělo už v této době začínat. Měli bychom mít vytipované lidi a nejlépe už přímo zařazené v systému, kteří budou schopni sledovat, co se v Bruselu děje. Protože podědíme řadu věcí z předchozích předsednictví. Pokud jsme ještě nezačali, tak je to jednoznačně špatný signál.

Na druhou stranu má předsednictví po Lisabonské smlouvě vůbec význam?

Diskuzi o tom, že předsednictví dnes už není to, co bývalo, nechápu. Předsednictví určuje v evropských agendách priority a rychlost. To znamená, že pokud nám na něčem záleží a chceme nějaké téma řešit, můžeme to díky předsednictví dramaticky zrychlit. Je to příležitost, abychom mohli ovlivňovat evropská témata – některá stačí jen „přežít“ a příliš neřešit, ale pokud vám na něčem záleží, můžete každý týden pořádat odborné schůzky a za půl roku témata posunout o úroveň výše. A já jsem zvědavý, s čím konkrétním přijdeme v otázce azylové politiky a řešení migrace. Protože se jí určitě do našeho předsednictví nezbavíme. Zajímá mě, do jaké míry máme představu o řešení, protože zatím jen odmítáme návrhy ostatních. To je jedna část politické práce - ale v roce 2022 mimo jiné i za tuto agendu budeme zodpovědní a měli bychom přijít s naším řešením. A otázkou je, jestli takový plán máme.

Proč se Andrej Babiš takhle k předsednictví chová?

Nevím, do jaké míry počítá s tím, že bude ještě premiér. Nevím ani, do jaké míry tím chce vyslat signál voličům. Mohou tam hrát svou roli i úvahy o rozpočtu, kdy nebude dostatek peněz obecně a on to takto ohlašuje dopředu. To je ale spíše věštění z křišťálové koule. Každopádně tomu nerozumím, jeho chování v této otázce je podle mého názoru neprozíravé. Možná jde jenom o trik, když se takto nahodí diskuse, jde se z opačného konce: místo velkých plánů a pak škrtání se spíš to nejnutnější přidává a tím je výsledek možná nižší. Uvidíme.

Česká republika má také v porovnání s ostatními zeměmi velmi malé množství úředníků na vyšších postech Evropské komise. Jak si to vysvětlujete?

Celých třináct let, co jsem byl v Bruselu, jsem se snažil zjistit příčinu. Mluvil jsem se všemi ministry zahraničních věcí kromě toho aktuálního právě o tom, co je nutné dělat, abychom tam byli zastoupeni více a lépe. V té době vznikla také iniciativa Klub angažovaných úředníků, která nabídla české vládě spolupráci, podporu a pomoc, abychom tenhle problém řešili. Za Sobotkovy vlády vznikla i oficiální strategie na podporu českých úředníků v Bruselu. Nicméně základní problém je, že nám chybí proaktivní státní politika, jak do Bruselu lidi dostat. A naopak nechybí ostatním zemím. Velmi detailně jsem sledoval, jak k prosazování svých lidí přistupují Francouzi - nebo Holandsko, tedy podobně velká země jako my, přitom neúměrně lépe zastoupená a vlivná ve srovnání s Českem.

Tak čím to tedy je?

Základní důvod, který vysvětluje podle mého přibližně osmdesát procent případů, je, že naši lidé se tam dostávají na základě soukromé iniciativy. Ucházejí se o ty posty a často uspějí. Takže Česko má vysokou míru úspěšnosti, ale máme malý nápad. Stát by si měl vychovávat své lidi, které by nejdříve v Bruselu představil a promoval – až se uvolní místo, dotyčný už by byl v Bruselu známý coby odborník a bylo by známo, že je připraven. A když by pak přišel na pohovor, má velikou šanci, že uspěje. Český postup je ale reaktivní: hledáme lidi, až když se uvolňují místa. A to je pozdě. V tu chvíli je tam dalších pět takových z jiných zemí, kteří jsou už v Komisi známí.

K čemu je důležité mít české úředníky na vysokých postech v Evropské komisi?

Těch důvodů - kromě nějaké parity s ostatními zeměmi - je více. Kvalitní zástupci své země pomáhají vytvářet její obraz v Bruselu. V oblastech, kde máme v Bruselu o něco víc lidí, máme většinou velmi dobrý ohlas, protože - jak jsem řekl - jsou obvykle opravdu dobří. Ale nejde jen o jméno. Přinášejí do řešení evropských záležitostí určitý způsob myšlení a určité pohledy, které jinak nemusí být zastoupené. Přinášejí taky zkušenosti z fungování naší státní správy: sám jsem byl mnohokrát svědkem, jak se v Evropě „objevovaly“ postupy, které u nás v určitých agendách už fungovaly. A také jsou pochopitelně obousměrným zdrojem velmi důležitých informací, nejenom věcných, ale i procesních a logistických. Více úředníků znamená více šancí a více vlivu, a to vše samozřejmě přesto, že pochopitelně jsou a musí být reprezentanty unijního, ne národního pohledu.

Jak jste se tam dostal vy?

Já jsem byl součástí první vlny po vstupu, v roce 2005, kdy byly kvůli vstupu pro nás otevřeny přímo i vyšší pozice. Mnozí lidé, kteří se přihlásili, v systému stále zůstávají. Ale od té doby „odumíráme“ a netlačíme dostatečně novou generaci. Přitom máme na nižších pozicích skvělé mladé lidi, ale musí se prohrabávat až nahoru. Dnes trvá dostat se na ředitelská místa přes dvacet let, pokud člověk jde z osobní iniciativy přes řádný konkurz a základní pozici úředníka.

Říkal jste, že jste se bavil s ministry o tom, jak tento problém řešit. Co odpovídali?

Všichni říkají, že je to důležité a že s tím něco udělají. Napíšou většinou nějaký papír nebo strategii, udělá se pár setkání a třeba i nějaký ten krok nebo dva. Ale reálně se zatím moc nezměnilo. Nevím, čím to je. Možná tam je i určitá závist nebo ješitnost. Bavil jsem se například s jedním náměstkem, jehož jméno nebudu říkat, ale pro ilustraci to postačí. Říkal jsem mu, proč do Bruselu nevyšlou nějakého nezávislého národního experta z ministerstva za státní peníze, že to je možná jediný způsob, jak se předvést a uchytit. Jeho odpověď byla, že přece nebude posílat do Unie svého podřízeného, aby měl vyšší plat než on.

Dá se předpokládat, že přese všechno věříte v Evropskou unii.  

Ano, asi nebude překvapením, že ve sjednocenou Evropu věřím. Přes celou škálu problémů a krizí, které musí řešit a které stále má, si myslím že je to historicky naprosto jedinečný projekt. Myslím navíc, že význam Evropské unie pro Evropany poroste úměrně tomu, jak se bude globalizovat mezinárodní obchod a měnit vliv velkých zemí. Už dnes je jasné, že v této hře jako osamělá malá země nemáme šanci na důstojnou roli, pokud nebudeme součástí silné Unie. Stejně tak bychom nedokázali zajistit občanům stejné záruky, jaké mají díky Unii.

Na čem bude záležet další vývoj?

Určitě na tom, jak se bude vyvíjet politická diskuse, do jaké míry například budeme schopní čelit vlnám populismu a „lovu hlasů“ i za cenu reálného ohrožení zmíněných benefitů. Zda se objeví silní a skuteční lídři, kteří mají svou vizi, a přesto se dokáží shodnout na cestě vpřed. Myslím, že hodně bude záležet také na tom, jak zvládneme pracovat s informačním a zejména dezinformačním boomem, jak dokážeme prolomit ono nešťastné a již léta velmi pochybné „bylo to v novinách, tak to musí být pravda“ - nebo to české „na každém šprochu je pravdy trochu“.  Důležité je také definovat si, jakou Evropu vlastně chceme - a zda a co pro to jsme ochotni sami udělat. Není možné se posouvat vpřed jen s tím, že jsme proti: dost často proti tomu, jak to je, ale také současně proti jakékoliv změně.