Kdo si zoufá nad rozdrobeností české pravice, měl by se podívat kolem sebe do zemí střední Evropy. Zdá se mi, že v tomto prostoru se stále viditelněji rýsuje jakýsi společný model politického vývoje, jenž probíhá v každé zemi podobně, jen v jiném čase.
Jedním z jeho znaků je, že transformačním politickým silám (bez ohledu na to, jestli pravicovým či levicovým) dojde v nějakém čase dech a buď zaniknou, nebo léta jen bojují – rozdrobené a rozzlobené – o přežití.
Předzvěstí českého příběhu je osud slovenské pravice, která se stala po roce 1998 (tedy po vítězství nad Mečiarem) motorem transformace. Už několik let je ve stavu, který velmi připomíná budoucí smutný osud české pravice. Na Slovensku dnes vzájemně soupeří nejméně pět pravicových stran, z nichž každá se hlásí „ke kořenům“ a zašlé slávě.
V Maďarsku byla transformačním tahounem postkomunistická levice spolu s liberály. Pravice včetně Viktora Orbána se dostala k moci jen zřídka a ve vládě nebyla příliš aktivní. To, že v Maďarsku se přechod k demokracii a tržní ekonomice příliš nepovedl, je jiný příběh, nicméně levice a liberálové, kteří byli většinu z dvaceti let u moci, skončili v troskách; bez idejí, se špatnou pověstí zkorumpované elity. Dnes soupeří o voliče několik jejich potomků, zatím bez šancí na úspěch.
V Polsku to bylo trochu složitější, různě se tam míchaly liberální, pravicové i levicové strany v různých koalicích, podstatné však je, že většina z nich skončila v onom smutně proslulém propadlišti dějin.
S odstupem času se to jeví tak, že politické strany, které se ujaly transformace a ve svých vlastních očích i v očích voličů reprezentovaly přechod od komunismu k demokracii a tržní ekonomice, nevydržely nápor vládnutí a vinou svých slabých struktur se časem rozpadaly na stále menší strany, nebo rovnou zanikly.
Naopak strany, které většinu času strávily v opozici nebo postupně teprve vznikaly v závětří a měly dost času na přípravu, se dnes dostaly k moci a jsou mnohem silnější a jednotnější než jejich transformační předchůdci. To je dnes příběh Roberta Fica a jeho Smeru, Viktora Orbána a jeho Fideszu, konec konců i příběh Donalda Tuska a jeho Občanské platformy, stejně jako jeho rivala Jaroslawa Kaczynského se stranou Právo a spravedlnost. A je to také příběh Miloše Zemana a příběh ČSSD.
Kdyby byl listopad 1989 revolucí, tak to, co se odehrává dnes v Maďarsku a na Slovensku, by se dalo nazvat kontrarevolucí. Tak silná slova si však přece jen nezaslouží ani listopad ani dnešní stav. Naštěstí. Nicméně, pěkný pohled to není - a ani v Česku se není na co těšit.
Když se tak rozhlížím po střední Evropě, jistou naději skýtá jen Polsko, kde rozpad transformačních elit proběhl nejrychleji a po deliriu Kaczynského vlády se politický život ustálil v docela přijatelné podobě. Takový oddech, jaký si několik let Poláci užívali a snad ještě nějakou chvíli užijí, bychom potřebovali ve střední Evropě všichni.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
