Budapešť je divoké město. Bloudil jsem autem hodinu, než jsem se strefil do správné ulice, která mě dovedla k hradu nad Dunajem. Pohled dolů je majestátní, budova parlamentu na nábřeží připomíná, že toto město bylo kdysi středem impéria. Jenže soukolí maďarského kapitalismu už léta vrže a skřípe, člověk vidí padající omítku a prázdná místa po padlých domech působí beznadějně jako díra v chrupu. Nicméně život tam kypí jižansky a kavárny jsou plné.
Vzpomněl jsem si, jak jeden z největších maďarských spisovatelů Sándor Márami psal o poválečné Budapešti, o děravých ulicích, na nichž ležely mrtvoly a jak ti, co přežili, bloudili mezi zbořenými domy jako duchové. O deset let později v roce 1956, sotva se město postavilo jakž takž na nohy, už jím zase projížděly tanky a na kandelábrech visela lidská těla. Kdyby bylo město vědomou bytostí, asi by se vzpomínkami na ty hrůzy vůbec nedokázalo žít. Na rozdíl od lidí, kteří si můžou říct: jsou to jen zdi.
Pozvali mne do Budapešti, abych se svým přítelem, maďarským architektem a bývalým disidentem László Rajkem vzpomínal. Název naší debaty zněl: Můj otec byl komunistou. Lászlóův otec (také se jmenoval László Rajk), byl komunistou o generaci starší než můj vlastní otec. Bojoval ve španělské válce a byl v protinacistickém odboji. A v roce 1948 ho jeho vlastní komunističtí soudruzi popravili. Malému Lászlóovi byly tři měsíce, komunisti mu změnili jméno, strčili ho do děcáku a jeho matku na sedm let do vězení. Když ji pustili, našla svého syna, vrátila mu jméno a od toho okamžiku je to vlastně už šťastný příběh. László zdědil po otci mohutnou postavu, hlas a také odbojnou povahu, s níž se potom pral s komunistickým režimem. Ten si ho netroufl zavřít, protože měl špatné svědomí za jeho otce. A pekelně se báli jeho jména: László Rajk je dodnes v Maďarsku pojem.
Po debatě jsme se i s dalšími přáteli procházeli ulicemi luxusní čtvrti okolo hradu a koukali na noční panorama města – vypadalo mnohem lépe než ve dne. Na okamžik jsem tam dole viděl všechny ty mrtvoly, které muselo to město unést ve svých ulicích za celé dvacáté století. „Já teď vlastně trávím stále víc času v Londýně,“ řekl László.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
