Nelze zřejmě vše svalovat na světovou krizi, ale politický pohyb ve světě s ní zcela určitě souvisí. To není žádné překvapení, ale zvláštní je, že ten pohyb jde všemi směry a je nepředvídatelný. V Americe je hnutí Tea Party hluboce konzervativní, v podstatě odmítá většinu toho, co se v domácí politice zavedlo za posledních sto let – od daně z příjmu přes Rooseveltův Nový úděl až po Obamovu zdravotní reformu.
V Evropě naopak lidé protestují proti omezování sociálního státu, ale přitom se jim nelíbí to, co s jeho idejemi úzce souvisí – přijímání imigrantů a vnitroevropská solidarita, kdy některé státy (především Německo) mají zachraňovat ty slabší.
Někde jsou ekonomické problémy jen spouštěčem řetězové reakce – jako v Tunisku, kde jde především o demokracii a zdrojem hněvu byl odpor k diktatuře a korupci. Masové protesty v Albánii mají podobný základ.
Zdá se, že ve všech těchto případech tím či oním způsobem selhaly technokratické elity, jež lid hluboce podezírá, že se proti němu spikly. Zcela jasně to je vidět na příkladě Maďarska, kde loni ve volbách smetli voliči celou jednu politickou generaci.
Nemůžu si pomoct, ale většina těch protestů – s výjimkou Tunisanů - mi moc sympatická není, na druhé straně uznávám, že i když se z mého pohledu různá protestní hnutí mýlí, vyjadřují cosi hlubšího, co dnes možná ještě neumíme pořádně přečíst. Jisté je, že svět se dává do pohybu a nudit se letos nebudeme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
