Barbaři před branami

Vím, že se pouštím na tenký led, ale k větě, kterou hodlám napsat, mne opravňuje můj česko-slovenský původ a celoživotní rozkročení mezi oběma národy, jejichž povahy a vývoj mne v různém čase v různé míře rozčilují a jindy jsou naopak zdrojem mého optimismu. Právě teď mne však rozčilují mnozí Češi tím, jak si svoji iluzi o Slovácích, které mají intuitivně rádi, mylně projektují do Andreje Babiše. 

Ta věta tedy zní: Babiš je rizikem pro českou demokracii nejen proto, že propojil v nevídané míře to, co má být v demokracii přísně odděleno, tedy politiku, byznys a média, ale také proto, že reprezentuje jistou zvláštní sortu slovenského dobyvatele, jehož rysem bývá sklon k barbarství.

Sami Slováci mají s těmito domácími barbary bohaté zkušenosti. Jedním z mnoha následků jejich působení je zjizvená tvář hlavního města - když například historickou židovskou čtvrt na nábřeží Dunaje nezničil Hitler, ale Slováci počátkem 70. let (kvůli jednomu mostu přes Dunaj). Udělali to z důvodu, jenž má obecnou platnost pro všechny barbary kdekoli na světě: jako přistěhovalci neměli k Bratislavě žádný vztah a ani ho mít nechtěli. Neměli zájem pochopit a uchovat kulturní kód, jež přežíval ve městě i poté, co z něj vyhnali Židy, Němce a Maďary. (Aby bylo jasno, Češi mají své vlastní barbary, kteří zničili německá města v Sudetech.)

Slovenští barbaři jsou zpravidla velmi schopní, ctižádostiví a přicházejí z různých koutů země dobývat moc v jejím centru s cílem vnutit zemi své vlastní kulturní kódy, či spíše jejich absenci. Jedním z nejhorších byl Vladimír Mečiar, možná proto jsou si dnes Slováci lépe vědomi, jak nebezpeční můžou být sami sobě.

Andrej Babiš má podobné schopnosti i ambice, ty však byly pro malé Slovensko příliš velké. Rozlehlé lány českých polí byly mnohem vhodnější pro jeho expanzi než slovenská půda rozdrobená mezi statisíce majitelů. Jenže to nebyl vztah k české půdě, jež ho učinil tak úspěšným podnikatelem, ale právě naopak – absence tohoto vztahu.

Úspěchu v politice dosáhl také díky nezájmu o kulturní kódy země, kterou hodlal dobýt. Absence vztahu k české kultuře a dějinám mu umožnila bez zábran a naplno uplatnit svoji dravost, kterou ostatně prokázal koupí klíčových českých médií.

Zdá se mi, že problém české společnosti je v tom, že své vlastní domácí barbary si pouští k tělu s vědomím toho, čím jsou; ty slovenské však nedokáže rozeznat, protože je zmatena svojí vlastní představou o Slovácích.

Zdá se mi, že české voliče přitahuje na Babišovi paradoxně právě jeho barbarství, které však mylně považují za sympatické rysy slovenské povahy. Líbí se jim jeho špatná slovenská čeština a nechápou, že je znakem jeho nezájmu o český jazyk.

Líbí se jim jeho zdánlivá prostořekost, kterou považují za typicky slovenskou upřímnost, ale nechápou, že je znakem nezájmu o kulturní kódy české společnosti. Líbí se jim jeho ambice a úspěch, jež považují za výraz slovenské vitality, ale nechápou, že jsou to znaky a důsledky dravé bezohlednosti, jež nectí společenská pravidla včetně těch demokratických. A tak dále.

Andrej Babiš samozřejmě není pro českou demokracii nebezpečný proto, že má slovenský původ – mnozí Slováci žijící v Česku jsou naopak pro domácí demokracii přínosem. Je nebezpečný pro svoji dobyvačnost, jež je typická pro barbary všude na světě. V tomto případě však také proto, že česká společnost je zmatena svými sympatiemi ke Slovákům a špatně čte signály, jež by u svých domácích barbarů přečetla mnohem rychleji a správně.