Proč jsou český matky protivný a sprostý

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Tentokrát přímo ze života. Ne že by jiná vydání newsletteru a mé texty v Respektu ze života nebyly, nicméně v tomto případě záměrně vynechám zastřešující rámce dat a sociologických studií a nechám promluvit čistě konkrétní žitou zkušenost.

Před několika měsíci jsem na doporučení nahlédla do facebookové skupiny Protivný sprostý matky #PSM, která vznikla jako doplněk a rozšíření stejnojmenného televiznímu pořadu, jenž měl za cíl otevřenou, nestereotypní debatu o otázkách souvisejících s mateřstvím. A rychle jsem zjistila, že nabízejí cenný zdroj informací o problémech, které české ženy dnes a denně řeší.

Je jich tam bezmála šestatřicet tisíc (mužů odhaduji na maximálně desítky) a soudě podle obsahu i formy příspěvků jsou namíchané velmi pestře - věkově, vzdělanostně a profesně, geograficky i co do statusu nebo počtu dětí. Takže opravdu žádná pražská kavárna. Byť se hodí hned připomenout, že ani tak nejde o vzorek reprezentativní a většina příspěvků je motivovaná zaměřením skupiny, která má dát prostor pro sdílení trablů bez rizika odsudku - logicky tedy negativní zkušenosti vedou nad pozitivními.

A k tomu se váže první postřeh o tom, nakolik jsou ženy ovlivněny představou, že si stěžovat nemají, a to ani v případě, když řeší opravdu vážné problémy, a navíc na platformě, která je k tomu určená. Každý druhý příspěvek je uvozen a zakončen omluvou za “obtěžování”, “výlevy” a podobně. Když se ale následně ponoříte do debaty, začnou omluvy dávat smysl: stěžovatelky totiž často dostanou nevybíravě najevo, že si za své problémy mohou samy, případně že to žádné reálné problémy nejsou a uslyší řadu dalších výtek…

S tím souvisí další poznatek. Opravdu neplatí, že ženy za všechno možné od nedostatečné péče o děti po nevěru odsuzují pouze muži. Činí tak velmi intenzivně i jiné ženy, a to ve skupině, která má jako původní cíl vstřícné sdílení a podporu. Přenášení odpovědnosti, čistý victim blaming, mimořádné předsudky všeho druhu. Roli samozřejmě hraje toxicita sítí, ale zároveň názorně vidíme, proč se ženy tak často neozývají a nebrání.

Pro pořádek je třeba dodat, že v mnoha případech naopak stěžovatelky nacházejí podporu, a to nemalou. Třeba když zvažují odchod z násilného nebo jinak nefunkčního vztahu a mají strach, že to samy s dětmi nezvládnou. Když si od 150 žen přečtete, že podobný strach taky měly a nakonec to zvládly, jde o pomoc nesmírně důležitou - navíc s konkrétními radami, jak na to. Až dojemná byla podpora, kterou třeba nedávno získala dvaadvacetiletá matka dvou malých dětí, která se odmítla podílet na péči o svého alkoholického otce, do níž se ji snažila vmanipulovat její matka.

Co se týče obsahu příspěvků, jde skutečně o všechno možné: zdravotní potíže dětí, zaostávání ve vývoji, šikana, problémy v partnerském soužití, v sexu, ochladnutí v dlouhodobém vztahu, rozdílné názory na výchovu, napětí v širší rodině, finance, bydlení, alkoholismus. Pozoruhodně často se ve skupině objevují příspěvky, které vystihují obecnější problémy, jež v české společnosti řešíme: matky malých dětí, které nemohou najít práci, ženy, které dostanou vyhazov, protože jejich děti jsou často nemocné, nemožnost najít místo ve školce, odsudky rodiny, že jde dítě do zařízení příliš brzy.

A také muži, kteří trestají své manželky tím, že jim přiškrtí finance, případně jim “přidělují” symbolické částky a očekávají, že z nich obstarají dítě i celou domácnost. Muži, kteří zakazují partnerkám návrat do práce. Muži, jichž se bojí vlastní děti a občas svoji ženu praští. “Můj muž je úžasný, skvělý táta - akorát tedy občas po mně něco hodí a děti pak brečí.”

Ale nad tím vším ční obrovské téma - péče. Nedovedu spočítat, kolik jsem ve skupině četla příspěvků žen vyčerpaných péčí o domácnost a děti, na které se jejich partneři odmítají podílet. Věnuje se koníčkům a kamarádům, chodí do posilovny nebo běhat, hraje počítačové hry, kouká do telefonu, píšou. Neví, co kde doma je, neví, jak se jmenuje doktor dětí, neví, co zabalit na dovolenou. Chodí do práce a pak odpočívá. Ženy taky chodí do práce - a na koníčky, posilovnu ani odpočinek čas nárok nemají. Případně jsou na mateřské/rodičovské, ale i tak často zní argument, že muž si nárok na absolutní odpočinek získal tím, že živí rodinu, byť žena je díky příspěvku od státu přece také živitelkou.

V poslední době se pak ve skupině hromadí příspěvky od žen, které mají potíže partnery přesvědčit k nejzákladnější asistenci. Jedna žena popisuje, jak chtěla po manželovi jedinou věc - připravit ráno snídani pro jejich čtyři děti, přičemž dvě jsou z jeho předchozího vztahu. Všechny už odrostlejší, takže bez nutnosti krmit neposedné batole. Získala novou práci, kde se začíná velmi brzy, jinak by v domácnosti dál obstarala vše ostatní. Její partner ovšem minimálně zatěžující úkol namazat ráno dětem chleba teatrálně odmítl se slovy, že “není něčí otrok”. Její násobně větší “otročení” se zjevně nepočítá. Nebo zkušenosti žen, které mají ztíženou možnost postarat se, protože jsou zraněné nebo nemocné - ani zlomená noha nebo angína ovšem v některých rodinách nepředstavuje nárok na odpočinek od úlohy pečovatelky a uklízečky.

Pokud by tedy někomu k poznání toho, jak žijí české ženy, nestačily výzkumy, sociologické studie nebo novinové texty, může zavítat mezi matky na síti a tam zjistit, proč jsou protivné a sprosté. Silvie Lauder

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter