Obejít hedvábnou stezku. Evropa, Amerika a Indie chtějí spojit svět bez účasti Pekingu

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Řím nebyl postaven za jeden den… a proto stojí za pozornost politická rozhodnutí mířená třicet i padesát let do budoucnosti. Jedno takové se urodilo minulý týden na okraj summitu G20 a jeho aktéři nešetřili superlativy jako “historické” nebo “nekonečné příležitosti”. Ve zpravodajské pěně dní - rozuměj aktualit - přesto zapadlo. 

Nese kostrbatý název “Hospodářský koridor Indie - Blízký východ - Evropa” a spočívá ve spoustě stavění. Z Indie přes Spojené arabské emiráty, Saúdskou Arábii, Jordánsko a Izrael až do Evropy má vést nový svazek železnic a námořních cest. Podél dopravního koridoru mají být navíc zapuštěny kabely a potrubí pro digitální data, vodu, elektřinu i zelený vodík. Dopravu mezi Indií a EU by koridor například zkrátil o 40 procent. “Je to zelený a digitální most mezi kontinenty a civilizacemi,” prohlásila jedna ze signatářek projektu, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. 

Velkými iniciátory byli zvláště prezidenti Indie a Spojených států, kteří v minulých měsících prohlubují strategické a bezpečnostní partnerství svých zemí (víc v komentáři “Stařec na výši doby” v aktuálním Respektu). Nevyslovený signál projektu je zřejmý: nabídnout alternativu k tzv. Nové hedvábné stezce, jejímž prostřednictvím chce svět propojit Čína.

Tento projekt spuštěný prezidentem Si Ťin-pchingem v roce 2013 je největší zahraničně-politickou iniciativou moderní Číny. Spočívá ve stavbě silnic, železnic, mostů, elektráren, vodních přehrad, optických kabelů, komunikačních sítí a přístavů ve více než stovce států. Celosvětově se k němu připojilo přes 2500 projektů ve zhruba 140 zemích a nainvestováno je v nich přes 3,5 bilionu dolarů.

Podle kritiků se jedná o chladnokrevnou mocenskou politiku Pekingu. Smlouvy uzavřené čínskými státními bankami s reprezentanty rozvojových zemí vznikají neprůhledně, obsahují utajené pasáže a jejich nevýhodné podmínky vedou chudší země do dluhové závislosti na Číně. Tato kritická perspektiva nicméně nabízí jen polovinu pravdy.

Tou druhou je fakt, že Čína – její peníze a stavební firmy – nabízí něco, co chudší státy k dalšímu rozvoji zoufale potřebují. Zdroje energie, dopravní sítě, cenově dostupný rychlý internet. Tedy potřeby, které evropská a americká pomoc mířená spíše do zdravotnictví, školství a potírání chudoby - zanedbává. Na rozdíl od EU a Spojených států Čína své peníze nepodmiňuje například dodržováním ekologických, sociálních či lidsko-právních standardů, což je (nejen) pro autoritářské režimy přitažlivé. 

„Čína se zdá být momentálně jedinou zemí světa, která má opravdu globální geostrategickou ideu, již důsledně sleduje,” řekl už před pět lety na Mnichovské bezpečnostní konferenci tehdejší německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. “Jsem proti tomu, abychom Číně tuto ideu a vůli vyčítali. Má na to plné právo. Ale vyčítat můžeme sobě, Západu, že nemáme žádnou vlastní společnou strategii.“ To se po zvolení Joea Bidena americkým prezidentem mění a snaží se i současná Evropská komise – což chystaný koridor z Indie to dokládá.

Obsahuje mimochodem několik citlivých míst. Propojuje Saúdskou Arábii a Izrael, které spolu stále nemají oficiální diplomatické styky - a Biden se jejich navázání snaží zprostředkovat. Reaguje tak i na poměrně výrazný regionální nástup Číny, které se na jaře povedlo vyjednat obnovení vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Končit má koridor v řeckém přístavu Pireus, jehož většinu během nedávné privatizace koupila čínská státní loďařská firma Cosco.

Nesouhlas se hned ozval z Turecka, které se vnímá jako most mezi Evropou a Asií. “Bez Turecka není žádný koridor možný. Nejvhodnější cesta pro obchod mezi východem musí vést Tureckem,” řekl prezident Recep Tayyip Erdogan po summitu G20. Ministr zahraničí Hakan Fidan ho doplnil, že “experti mají pochybnosti o tom, jestli je primárním motivem (koridoru) racionalita a efektivita”. Naznačil (a má v tom pravdu), že motivem je geopolitické soupeření s Čínou.  

Turecko tak přichází s vlastní alternativou koridoru. Ze Spojených arabských emirátů a Kataru by vedla do ropou oplývajícího jižního Iráku a poté po moderní železnici a paralelně vedených silnicích do Turecka a dál do Evropy. Přímo v Turecku mimochodem už dekádu roste poměrně hustá síť rychlovlaků - zatím se soupravy dováží z Německa a Španělska, ale brzy chce Turecko vyrábět vlastní soupravy.

Plán už má i první časové obrysy: část by měla vzniknout do roku 2028, dokončen by měl být v roce 2050. Skeptici ale upozorňují na nejistou bezpečnostní situaci, vysokou korupci a špatné správu státu v Iráku i na turecké ekonomické potíže. Stavba by zcela závisela na štědrosti Kataru a Emirátů. 

V tomto ohledu má návrh Joea Bidena, Naréndry Módího a Ursuly von der Leyen lepší vyhlídky. Na jeho realizaci má zájem bohatá Saúdská Arábie i Indie, nově nejlidnatější země planety, jejíž ekonomika v příštích dekádách rychle poroste. Zatím se signatáři na konkrétním financování a časovém horizontu nedohodli, ale do šedesáti dní má být hotový akční plán, ve kterém bude více podrobností. 

Se zdravou skepsí pak budeme moct sledovat, jestli se velké plány promění do reality. Na uskutečnění stále čekají mnohé nenaplněné sliby dřívějších summitů, například předloňský projekt, kterým chtěly na hedvábnou stezku reagovat státy G7. Zatím nabízí násobně méně projektů, investic a půjček - za přísnějších podmínek. 

Snaha ale míří správným směrem: spojit své síly a nabídnout širokému světu projekty, které pomohou nastartovat rozvoj a dát hmatatelnou peněžní pozitivní alternativu vůči čínskému vlivu. Proto by si zasloužily i víc mediální pozornosti - ač míří do roku 2050 nebo ještě dál do budoucna.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.