Já vám něco řeknu, my v Evropě jsme rozmazlení jedinečnou dobou míru

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

S žádným jiným politikem jsem nedělal tolik rozhovorů jako s Karlem Schwarzenbergem. Delší dobu jsem s ním nicméně nemluvil, potkali jsme se náhodou až nedávno v místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. Po osma dvaceti letech sem přijel prezident Petr Pavel, čímž navázal na tradici Václava Havla - a Schwarzenberg tu byl rovněž přítomen. Trochu stranou hlavní tribuny, na vozíku, v doprovodu svého asistenta. S prezidentem prohodil pár slov, společně se pobavili jedné historce, a pak už bývalý ministr zahraničí poslouchal projevy.

Chvíli jsem ho se zájmem pozoroval a došlo mi, že by bylo zase zajímavé s ním promluvit. I když je mu už pětaosmdesát a nemá žádnou oficiální funkci, z veřejného života se nestáhnul. Je tam, kde cítí, že je důležité být – jako v Letech. Stal se také externím zahraničně-politickým poradcem nového prezidenta, mají už za sebou první společné jednání. Schwarzenberg je tak znovu ve službě, což je také titulek rozhovoru, který jsme vedli a najdete ho v novém Respektu.

V jednom z dřívějším, který jsem s ním vedl, mi ke své službě řekl následující: „Bude to znít pateticky, ale já jsem vždycky chtěl sloužit této zemi. Víte, já jsem znal jednoho dětského psychologa ve Vídni, chodil jsem za ním se synem, když měl ve škole potíže v pubertě. Byl to rozumný starý pán a ten mi říkal, že v životě existuje jen několik období, kdy člověk opravdu silně přijímá vlivy. A je to především v dětství. Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, matka s otcem mi říkali, že naše rodina má vůči naší zemi povinnosti, a to mě formovalo. Dost jsme se doma bavili o politice, leccos jsem už chápal. Když byl nalezen pod okny Černínského paláce Jan Masaryk, mně tehdy bylo jedenáct, mluvili jsme o tom s rodiči, díky tomu jsem věděl, co se stalo. Že je to vražda a konečný hřebík svobodného státu. Byl jsem zrovna nemocný, v županu jsem se pak postavil na postel a přísahal, že budu za svobodu bojovat. To určovalo celý můj život, něco jsem slíbil a snažil se tomu nějak dostát.”

Součástí služby Karla Schwarzenberga vždy bylo hodně se v politice zaměřovat na dobré sousedské vztahy s okolními zeměmi, především však naše pevné zakotvení v NATO a Evropské unie s prioritou zvýšit bezpečnost Česka. Proto se svého času tolik snažil prosadit americký radar. „Já ten radar prostě chci,“ vyprávěl mi v roce 2009 nad Atlantikem, když o tomhle tématu mířil jednat za tehdy nově jmenovanou šéfkou americké diplomacie Hillary Clinton. V radaru viděl pevnější stopu USA v tuzemsku, a tudíž odstrašení agresivního Ruska před choutkami znovu si tuhle zemi nárokovat. Americká administrativa nakonec z radaru v důsledku naivního pokusu navazovat s Ruskem normálnější vztahy vycouvala, ale hlavně se na něm neshodla zdejší politická elita.

Nedávno mi k tomu ředitel kontrarozvědky BIS Michal Koudelka řekl, že „akce radar“ byla výrazným úspěchem Ruska. „Jsem si jistý, že jsme tehdy měli možnost poprvé ve velké míře čelit kampani organizované Ruskem. Kampani, která měla za cíl ovlivnit veřejné mínění a prosadit ruský zájem. A tím bylo zabránit výstavbě amerického radaru u nás, který však neznamenal problém pro Česko, ale pro Rusko a pro jeho strategické plány v našem regionu. To, co znaly mnohé západní země už z dob studené války a co se skrývalo pod pláštíkem různých mírových hnutí, jsme tehdy poznávali poprvé v plné síle i my. Ostatně dneska v době ruské agrese na Ukrajině se znovu začínají objevovat také různá tzv. mírová hnutí, která používají stejné narativy jako ty, jež zaznívaly kolem radaru.“

K tématu jsem se proto nyní vrátil i v části aktuálního rozhovoru se Schwarzenbergem - jde nepochybně o událost, která měla zásadní vliv na naši bezpečnost a ve které Česko selhalo:

Radar v Česku nikdy neprošel, berete to jako svůj největší politický neúspěch?

Jestli byl největší, to nevím, ale byl to pořádný neúspěch. Proti byla, jak známo, sociální demokracie a další. Dělo se mimochodem vícero zajímavých věcí. Němci s Francouzi nedovolili v roce 2008 na summitu aliance v Bukurešti pozvání Ukrajiny do NATO - to vše si Rusové vyložili jako naši slabost, a proto si řekli, že si útoky můžou dovolit. 

Čím ta slabost byla způsobená?

Já vám něco řeknu, my v Evropě jsme rozmazlení jedinečnou dobou míru, který tady byl. Od druhé světové války jsme měli v Evropě jen ty balkánské války při rozpadu Jugoslávie, ale jinak byl mír. My už nejsme zvyklí uvažovat v kategoriích moci a války a podobně, což je normální součást politiky. Místo toho jsme si uvykli myslet, že jsme v ráji a že bude věčný mír. Jenže ten nikdy není a nebude, neboť lidi jsou potvory. Rusy jsme nebrali dostatečně vážně, žili jsme v iluzi.

Už v ní nežijeme?

Teď na nějaký čas ne, skrze ruskou invazi na Ukrajině denně vidíme, kolik lidí tam zabíjejí, co se bombarduje. Kdyby však byl zase dvacet let mír, tak si lidi budou myslet, že může být věčný. 

Ministryně obrany Jana Černochová podepsala v USA obrannou smlouvu. Je to pro vás reparát za radar?

Do jisté míry ano.

Smlouva tu umožňuje vybudovat například americkou základnu – tedy schválit by to musela vláda a parlament. Měli bychom o to usilovat, zvlášť když Americe hrozí znovu vláda nepředvídatelného Donalda Trumpa?

Já myslím, že Trump už se k vládě nedostane. A bylo by dobré, kdyby tady alespoň nějaká malá základna byla.

Autor těchto řádek si myslí totéž - a klidně by přívlastek „malá“ změnil za „větší“.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter