Bezpečně utáhnout šrouby: Evropa hledá správnou míru závislosti na Číně

Evropa míří do Číny. Tento týden tam u příležitosti padesáti let od navázání oficiálních španělsko-čínských vztahů letí premiér Pedro Sánchez, hned ten příští na velkou návštěvu Pekingu odletí francouzský prezident Emmanuel Macron, kterého doprovodí šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen. A zatím bez data, ale s dodatkem „brzy“ je v plánu cesta šéfa unijní diplomacie Josepha Borella. Intenzivní série návštěv přitom přichází v době, kdy jsou vztahy mezi oběma stranami obzvláště napjaté, a to z velké části i kvůli válce na Ukrajině.

Evropa se znepokojením sleduje čínské přilnutí k Rusku, které stvrdila třídenní návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Moskvě, zároveň se Čína snaží, aby ve vztahu se Západem neupadla do diplomatické izolace. A tak kromě otevřené podpory a přebírání ruské perspektivy v oficiálních vyjádřeních přišla s tzv. mírovým plánem pro Ukrajinu. Evropské země ho nicméně poměrně rychle odsoudily jako nekonkrétní a fakticky pro-ruský. Čína totiž volá po zastavení bojů, což by v současné situaci pro Ukrajinu znamenalo odevzdat okupovaná území. Vůči jiným zemím to však Pekingu umožňuje argumentovat, že se snaží o vyřešení aktuálně největšího světového konfliktu - a ve vztahu s Evropou jí pak zůstává silnější karta než mírové nabídky, obchod.

Ne že by vztahy mezi Čínou a EU i jednotlivými evropskými zeměmi byly před vypuknutím konfliktu bez problému. Evropa si dlouho připadá jako mezi dvěma mlýnskými koly. Na jedné straně je pod tlakem USA, které dnes už otevřeně Čínu považují za největšího protivníka a burcují své spojence k jednotnému tvrdému postupu. Na druhé straně z evropské perspektivy stojí právě vzájemný obchod s Čínou, který dorostl takových rozměrů, že si dnes nejspíš nikdo neumí představit, jak by kontinentální ekonomika bez Číny fungovala.