Samota je důkaz, že se člověk nepřidal na špatnou stranu

Pražský klub Bike Jesus mi v minulém roce – a asi nejenom mně – otevřel koncertní cestu k novému slovenskému rapu, který je křížen s čímkoli od punku po darkwave. Loni na jaře mě tu rozsekali Berlin Manson, v létě to pokračovalo s Fvck_Kvltem, a minulý pátek jsem proto dost logicky zašel na Dušana Vlka.

Tvorba všech má jasný společensko-politický rozměr – a jak trefně říká hudební publicistka Aneta Martínková, kdo se chce dozvědět něco o současném Slovensku, měl byl poslouchat tamní rap. Zatímco Berlin Manson dokážou zasadit postkomunistickou situaci do společenskovědních konceptů a postavit tracky na sloganech jako Poor but Sexy nebo Kde Budeme Bývať, Boy? a Fvck_Kvltův rap je konfrontačně punkový, Dušan Vlk se pohybuje v jistém prostoru melancholie a smutku. 

Během koncertu před zaplněným Bike Jesus nechybělo zvolání, které posílalo současnou slovenskou ministryni kultury Martinu Šimkovičovou do patřičných míst. Ovšem Dušan Vlk si na rozdíl od mnoha jiných rapperů – a to vůbec není běžné – evidentně nejvíce užívá ty části koncertu, při nichž publikum může sáhnout po zapalovačích nebo rozsvítit telefony a přidat se k němu v existenciálně tísnivých slovech: „Ahoj Temnota, si moja bestie... Dáš mi pekné věci, ja ich robím trochu nasty.“