Je jenom jedna broskev s dírou uprostřed

Počet kapelních triček v mém regálu se zřejmě blíží ke dvěma stovkám. Vím – je to nemocné mít jich tolik, ale to sem teď nepatří. Žádné z nich nevzbuzuje na ulici tolik reakcí a nevěřícných konsternovaných pohledů jako to, které jsem si koupil na comebackovém koncertu kapely L7 v roce 2015. Jeho původní design ovšem sahá ještě do devadesátých let: je na něm vidět žena v podprsence, korzetovém a podvazkovém pásu, která si ke svému klínu na šňůře přitahuje mužskou hlavu. Výjev je doprovázen sloganem „Smell the Magic“.

V jádru jde o feministický statement, který akcentuje ženské sexuální potěšení. Datuje se už do doby největší popularity žánru grunge, jenž sice přinesl frontmany, kteří se identifikovali jako feministé, ovšem zejména média přínos hudebnic typu L7 bagatelizovala. Skvěle to popisuje mimo jiné tento předloňský text The Women Who Built Grunge, který bych doporučil k pozornosti.

Pro mě bylo setkání s kapelou L7 přesně před 30 lety objevné v tom, že jsem se na albu Hungry for Stink z července 1994 ve svých patnácti poprvé setkal s tím, jak moc intenzivní může být ženský vztek, a zároveň jsem podvědomě pochopil, že důvodů být naštvané mají ženy dostatek, ačkoli jim společnost to naštvání maximálně ztěžuje projevit.