Padni, nebo nehraju
Je mi asi tak osm, ženu se ze stráně v houfu kluků a holek, v ruce svírám půlmetrový kus dřeva. Samopal. Jsem Němec, což je špatný, protože brzo padnu. Kamarádka Janička je Rusák, taky padne, ale až po mně. O Amíka se pravidelně všichni rveme jak koně, ten totiž nepadne nikdy. „Padni, nebo nehraju,“ řve na běžící Janičku Dan, který ji právě zastřelil. Zbytek kluků se rozchechtá a my holky s nimi. Víme, že kluci mají pindíka a že si nemusí sedat na bobek, když se chtějí vyčůrat. Je s nimi sranda, máme je moc rády. Až po letech se dozvídáme, s jakými zvláštními tvory jsme si to hrávaly.
Ke mně se první zásadní informace dostaly někdy na druhém stupni základky. Nejdřív jsem tajně vyslechla hovor dospělých: bavili se o mně, že prý se nechovám jako holka. Ne? A jak se má chovat holka? Máma si přála, abych si častěji oblékala sukně, hlavně tu odpornou s růžovými kostkami, kterou jsem pravidelně špinila hlínou z květináče, abych si ji nemusela brát do školy. Nevadila mi růžová, vadily mi ty kostky. Sukně vůbec jsem považovala za nepraktické oblečení, blbě se v nich lezlo po stromech a věčně mi je nějakej puberťák ve třídě nadzvedával. Taky jsem nesnášela baret s kytičkami, protože celá škola nosila čepice lyžařské–třírohé a já bych vypadala jako debil. V tom ale problém nebyl. (A hele, rým!)
Celý příspěvek Kateřiny Mahdalové na jejím blogu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
