A nikde žádný Martin Luther King

Henry Davies udělal před pěti lety chybu, když si sedl do auta pod vlivem alkoholu. Při přestupku ho chytili policisté a odvezli ho na stanici. Tam došlo k záhadnému střetu, který je oficiálně popsán jako “fyzický kontakt”. O události existují různé verze, jisté je, že Davies skončil s otřesem mozku a tržnými ranami na obličeji, zatímco policejní důstojník měl zlomený nos.

Pozoruhodným detailem je skutečnost, že policie nemá k dispozici videozáznam události, přestože služebna je vybavena kamerami. Případu dodává zvláštní zabarvení přečin, za který byl Davis nakonec odsouzen: čtyřnásobné poškození státního majetku v důsledku toho, že krev zatčeného potřísnila policejní uniformy. 

Případ minulý týden Američanům připomněl komik John Oliver coby jistou ilustraci. Podivná rvačka se totiž odehrála na policejní stanici v městě Ferguson, předměstí St. Luis ve státě Missouri. Henry Davies byl samozřejmě černoch, policista běloch. Henry Davies se odstěhoval do státu Mississippi. Policista naopak ve Fergusonu zůstal a udělal kariéru - stal se jedním ze šesti radních této dvacetitisícové komunity.

Ferguson je místo, kde již deset nocí probíhají násilnosti a protesty, rabují se obchody a státní moc zkouší různé postupy, jak situaci uklidnit. Vztek protestujících černochů je pochopitelný: 9. srpna tu na ulici téměř v pravé poledne bílý policista zjevně bezdůvodně zastřelil osmnáctiletého neozbrojeného černocha Michaela Browna.

Víc než pár

I tentokrát obrazně řečeno “chyběly kamery” - dodnes není úplně jasné, jak k palbě došlo; jenom to, že policie se chovala nanejvýš hloupě. Policista nezavolal lékařskou pomoc, v prvních minutách dokonce ani neohlásil střelbu. Potom zůstalo tělo zabitého mladíka dlouhé hodiny ležet v krvi na ulici obehnané policejní páskou, zatímco okolo postávali obyvatelé lokality a někteří bezmocně plakali.

Policie dlouhé dny odmítala zveřejnit jméno policisty a podávala informace způsobem, který dobře ilustruje věta z jedné z tiskovek. “Myslím, že padlo více než pár výstřelů, ale nemyslím, že jich bylo o mnoho více než pár,” popsal na střet velitel policie. Teprve pitva, kterou si soukromě objednala rodina oběti, objasnila, že mohutný mladý muž byl zasažen šestkrát - čtyřikrát do pravé ruky, jednou do pravého oka a jednou do vrcholku hlavy, přičemž podle lékařů ho právě tato rána připravila o život a nebylo ji možné přežít.

Jak je možné zasáhnout shora do hlavy téměř dvoumetrového muže, jemuž jeho přátelé říkali “obr”, zatím zůstává na fantazii veřejnosti. Stejně jako odpověď na otázku, proč policie ve chvíli, kdy byla tlakem veřejnosti a médií donucena zveřejnit totožnost střílejícího policisty, zároveň zveřejnila záznam krádeže cigaret z nedalekého obchodu, jíž se Brown evidentně zúčastnil, ale která se střelbou nesouvisela - policista o ní nebyl informován a policie se následně od souvislosti mezi krádeží (nikoliv přepadením) a zastřelením distancovala.

Nic z výše zmíněného samozřejmě neomlouvá rabování a další násilnosti. Ve Fergusonu se ale slilo několik okolností, jež dohromady tvoří koktejl, z něhož může Američany bolet hlava i v budoucnu. Atmosféra špatně skrývaného rasismu pramení do značné míry ze sociální proměny celé společnosti.

Ferguson je předměstí, kde ještě před čtrnácti lety měli běloši většinu a dnes tu tvoří jenom třetinu obyvatel. Mocenské struktury ve městě zatím změně neodpovídají, zmíněný policista, jež to po rvačce na strážnici dotáhl do městské rady, je jedním z pěti bílých členů šestihlavé městské rady. V pětatřicetihlavé policii pracují pouze tři černoši.

Ponaučení pro Evropu

Druhou složkou je po zuby vyzbrojená Amerika. Zbraně nosí veřejnost a policie se snaží být vyzbrojená ještě lépe. V kombinaci se strachem provázejícím rasové napětí není pak k průšvihu daleko; stejně jako náladu veřejnosti nezlepšuje pohled na zasahující policii, která výzbrojí a výstrojí ze všeho nejvíce připomíná speciální jednotky v Iráku nebo Afghánistánu. 

Třetí ingrediencí je pak sama povaha protestů, v nichž se opakuje zkušenost z demonstrací typu “Occupy Wall Street” nebo evropských “Indignados” – tedy neschopnost protestujících přijmout nějakou formu vedení a formulovat jasně požadavky. Do Fergusonu dorazili tradiční vůdci černošské komunity, většinou však zase odjeli s nepořízenou a s tím, že je protestující mládež prostě ignoruje.

Nikde žádný Martin Luther King, s nímž je možné vyjednávat a který je schopen využít energie davu k prosazení změn. Sama rodina oběti střelby se od protestů distancovala s tím, že odmítá násilí a jediné, co žádá, je spravedlnost, objasnění okolností smrti svého syna a potrestání viníků.

Zobecnit hněv v americkém Fergusonu je obtížné, jisté je, že se protesty (aspoň zatím) nešíří napříč Amerikou. Pro Evropu snad platí poučení, že pokud jde o její přístup ke zbraním a policejní práci vůbec, dělá to dlouhodobě lépe než američtí kolegové.