Zemřel Imre Kertész. Spisovatel, jenž nahlédl holocaust očima dítěte

Dnes jsem nešel do školy. Vlastně jsem šel, ale jen abych se omluvil třídnímu. Předal jsem mu otcův dopis, odvolávaje se na “rodinné důvody”, abych se směl vrátit domů. Zeptal se, o jaké rodinné důvody jde. Řekl jsem mu, že otce povolali do pracovního tábora; třídní už pak nic nenamítal.

Tak začíná Člověk bez osudu, asi nejslavnější román maďarského spisovatele Imre Kertésze, který zemřel ve čtvrtek ve věku 86 let. Věcný a jednoduchý jazyk, zdánlivé vyjadřování chytrého a vnímavého, ale přece jen dítěte. Právě to vystihuje knihu, ve které popsal svůj klíčový životní zážitek - internaci v Osvětimi a následný převoz do Buchenwaldu ve čtrnácti letech.

V evropském popisu holocaustu patří Kertészovi svébytné místo. Primo Levi nebo Jean Améry prožili válečné tábory jako zralí muži a z optiky zralých mužů své poválečné dílo také psali. Kertész navíc ani nepatří mezi ani ty, kteří popisují nevýslovné hrůzy vyhlazovacích táborů - v jeho knihách jsou, ale nepatří jim úhelné místo.

V evropské reflexi holocaustu plní místo člověka, který se usilovně snaží pochopit, co se kolem něho děje, snaží se přijímat absurdity koncetráčnického života, žít s nimi, dokonce v nich zažívat radosti z pohledu běžného života nepochopitelné. Smysl toho všeho je stále krok před ním, je na dosah, ale nepolapitelný.  Což je pohled v jistém smyslu kacířský, takže kniha a její autor dlouho čekali na uznání.  Člověk bez osudu byl napoprvé odmítnut jako “podivný”, vyšel v Maďarsku v roce 1975 a definitivně jeho status stvrdila až Nobelova cena za literaturu v roce 2002.

Zároveň je to ke Kertészovi dost nespravedlivé, protože není autorem jedné knihy, a dokonce ani autorem ani jednoho tématu. Člověk bez osudu mu vynesl známost, uznání, pozornost, řadu esejů a teď řadu nekrologů. Kertész byl ale hlasem jedné velmi zvláštní generace – lidí, kteří prošli tábory v mladém věku, a tenhle zážitek je nezlikvidoval ani nezlomil, ale navždycky pootočil.

O tom jsou koneckonců další Kertészovy knihy, především čirý opak prostého a nekomplikovaného Člověka bez osudu: kniha Kaddiš za nenarozené dítě. Proud vzpomínek, úvah, filozofie, křiku a pláče, v němž Kertész vysvětluje své ženě, proč nechce zplodit potomka ani za cenu rozpadlého vztahu.

Občas ještě prosvištím městem podoben opelichané lasičce, která přežila plošné hubení, píše se v poledním odstavci Kaddiše. Imre Kertész dosvištěl stejně skromně, jako celý život žil.