Žádný anděl na horách. Poslední závod kličkuje mezi zlými Němci, zlými komunisty a thrillerem

Tragický běžkařský závod na 50 kilometrů, který se na hřebenech Krkonoš běžel 24. března 1913, patří k možná nejznámějším příběhům nejvyšších českých hor. Onoho osudového dne umrzli v nečekané vánici čeští průkopníci lyžování Bohumil Hanč a Václav Vrbata. První jako šampion soutěžil, druhý mu vyjel z údolí na pomoc.

Příběh už zfilmoval v roce 1956 režisér Čeněk Duba pod názvem Synové hor. Teď se k němu vrátil v celovečerním hraném filmu debutující dokumentarista a scenárista (Kancelář Blaník) Tomáš Hodan. Jeho hlavním lákadlem má být napravování minulosti – rehabilitace z historie vymazaného klíčového muže příběhu, pražského Němce Emericha Ratha. A také neotřelý, osobnější pohled na vztah mezi Čechy a Němci v pohraničí. Rehabilitace se povedla, ale druhá ambice příliš nevyšla. Povedenější je film tam, kde se mění v napínavý thriller o přežití.

Vzpomínky starého sportsmana

Skupinka nadšených lyžařů se prohání ve stopě. Kamera z nadhledu snímá staré dřevěné běžky v rychlém pohybu. Za chvíli je vystřídá záběr na běžící bosé nohy. Nohy se zastaví. Kamera spočine na ošlehané tváři sedmdesátníka, který si to po svahu dolu štráduje do podnikové chaty, kde nastupuje jako nový topič. Dynamická prolínačka představí svérázného muže a hlavního vypravěče – Emericha Ratha (Oldřich Kaiser). Všestranného sportovce, bývalého olympionika, vegetariána, který se před první světovou válkou účastnil lyžařských závodů s Hančem a po té druhé mu komunisté zabavili v Praze obchod a poslali ho na pár let sedět.

Popsaný obraz přeskočí čtyřicet let v čase. Z roku 1913 do roku 1959. Mezi nimi se bude film pohybovat po zbytek vyprávění. Jeho otěže převezme právě Rath a v kotelně chaty plné rekreantů ROH mu naslouchá její zvědavý správce. Nejdřív sice přišel dát chlapíkovi, jemuž chodí podezřelé dopisy od olympijského výboru, výpověď. Ale teď visí na každém jeho slově.

Vypravěčsky jsou vzpomínky starého účastníka událostí cestou nejmenšího odporu. Stačí přepínat mezi dvěma časovými rovinami, v nichž osobní příběh jednoho muže slouží k obecnějším zamyšlením nad dobou a společností. Obě doby spojuje to, že ani v jedné není Rath vítán. V době, kdy do založení samostatného státu Čechoslováků zbývalo pět let, se jako Němec kamarádí a závodí s Čechy. Na rozdíl od členů německých lyžařských spolků, kteří ty české ignorují. Nezajímá ho nacionalistické napětí, jež dekády formovalo soužití obou národů. Když dojde na konfrontaci mezi českým a německým živlem v Jilemnické hospodě, odchází na vlak s nešťastným výrazem muže chyceného mezi dvěma stranami. Patnáct let po druhé světové válce je zase nepohodlný, protože trampům ve svém obchodě prodával náčiní a propagoval americký způsob života.

Hodan chtěl podle svých slov zbavit Hančův a Vrbatům příběh „nacionalistického balastu“, kterým ho zanesla komunistická ideologie, jíž se hodil v padesátých letech pro budování národní identity a nárokování pohraničí jako historicky českého území. „Ušlechtilou obětí se navždy zapsali do paměti lidu,“ promlouvá dramaticky v prologu zmíněných Synů hor Radovan Lukavský. Ušlechtilou obětí se myslí Hančova ochota raději zemřít, než aby závod vyhrál Němec. Protože Krkonoše jsou přece české, naše. Hanče přitom víc než nacionalismus poháněla – jako každého sportovce – touha vyhrát a až zaslepená oddanost výkonu.

Akce bez dechu

Oproti jiným filmům věnujícím se vztahům mezi Čechy a Němci nebo takzvané česko-německé otázce je plus, že film hledá jiný typ příběhů a osudů. Zároveň ale opakuje některé mýty a stereotypy – hlavně figuru „dobrého Němce“ pěstovanou po druhé světové válce. Ta z podstaty vyžaduje „špatný německý celek“, z něhož se dobří Němci mohli vyčleňovat tím, že pomáhali Čechům. Přesně to Rath dělá. Jinak ve filmu stojí Češi a Němci nesmiřitelně proti sobě. Češi bojují za svoji čest, svoje sebeurčení – inscenují obrozeneckou divadelní hru, kterou může vrchnost každou chvíli zakázat. A Němci se na ně od hospodského stolu výhružně mračí. Panický strach z Němců pak trvá i na konci padesátých let.

Pohnuté československé dějiny Poslední závod vykresluje hodně širokými tahy štětce. Zlé Němce střídají v 50. letech zlí komunisté. Podobně zeširoka je paradoxně vykreslený i Hanč (Kryštof Hádek). Tkalcovský stav, běžky, depresivní žena po smrti předčasně narozeného dítěte (Judit Bárdos). Sociální realitu a život tkalců v pohraničí se daří lépe ukázat Synům hor. Hančův nejlepší přítel Vrbata se minimalisticky rozplývá v mlze na pozadí. Pokud by nepadla informace, že jsou nejlepšími přáteli, nebylo by to z vyprávění jasné.

Rath, jehož mladou verzi si zahrál Marek Adamczyk, dostává přirozeně nejvíc prostoru. Ale zase ne dost, aby zásadní fakta z jeho života – dožil jako bezdomovec v domově důchodců – neskončila jako obligátní dovětek v závěrečných titulcích. O pozornost se tak ve filmu pere několik linek a výsledkem jsou proluky a mezery ve vztazích nebo realitě, jež musí divák buď zaplňovat vlastními znalostmi. Nebo je prostě přijmout.

Nejsilnější je film v momentech, kdy Hodan zachycuje vztahy mezi závodníky, běžky a  poslední závod. Jeho komfortní zónu předjímá už úvodní panoramatická jízda podél sluncem zalitých krkonošských svahů. Zdánlivá idyličnost Krkonoše charakterizuje, ale rychlá změna počasí z nich může během pár minut udělat smrtící velehory. Matoucí zrádnost Krkonoš film zachycuje přesně. Včetně rozporů mezi údolími a vrcholky, které od sebe dělí pár set nadmořských metrů výšky.

Poslední závod není Anděl na horách, ale dynamicky zachycená horská epika. Vrcholem filmu je pak závod sám. Je vystavěný jako sevřená mikrostudie v žánru thrilleru o přežití. Promrzlé postavy se ztrácejí v mlze a vánici, vynořují se a zase mizí. Akce bez dechu podpořená působivou kamerou Jana Baseta Střítežského směřuje k tragickému finále.

Důkazem, že se Hodanovi tahle část filmu povedla, je i to, že divák ví, jak celá situace dopadne, ale dokáže ho udržet v napětí. Pokud něco působivému thrilleru podráží nohy, je to ovšem hudební dramaturgie. Přepálená hudba nastoupí v podstatě na samotném začátku,  kde ještě tolik nedře, a ve finále se stupňuje až téměř do návodné parodie, jak má „epická“ a emotivní hudba znít. Jakoby tvůrci nevěřili ani svým tragickým postavám, ani divákovi. Přitom mají v ruce jeden z nejnapínavějších tuzemských sportovních příběhů. I přes škobrtání mimo lyžařskou stopu se jim povedlo natočit napínavý sportovní film. A to není málo.