Vize snadného členství v EU je největším omylem separatistů

Do pondělních deseti hodin měl katalánský premiér Carles Puigdemont do Madridu vzkázat jasně a srozumitelně, zda minulý týden v katalánském parlamentu vyhlásil, či nevyhlásil nezávislost své “země”. Puigdemont to nedokázal. Madrid chtěl jasné ANO, nebo NE, premiér poslal několikastránkový traktát o nutnosti dialogu. Ten ovšem Madrid odmítá až do okamžiku, než se katalánská vláda vrátí do zákonného rámce - tedy než jasně řekne, že nevyhlásila nezávislost Katalánska. A tak to běží pořád dál; poslední ultimátum má Barcelona ve čtvrtek.

Zjevná taktická přetahovaná začíná být mimo Pyrenejský poloostrov trochu únavná a možná i legrační: slavný okamžik vyhlášení nové republiky si obvykle představujeme jinak, než když lídr národního hnutí kuňká něco o tom, že neřekne, nepoví, ale rád by si popovídal. Chování katalánské vlády nicméně dává smysl: její jedinou nadějí je vtáhnout do krize Evropskou unii, která - zatím - neprojevuje k jejím snahám jakékoliv sympatie.

Podivnou rolí, kterou EU v moderních separatistických snahách sehrává, se zabývá The Economist a také The Wall Street Journal. Dnešní evropský separatismus se totiž “halí do modré vlajky se žlutými hvězdami”, píše britský týdeník. Ať už jsou to Skotové, před nimi Vlámové a dnes Katalánci, cílem nacionalistů není úplná samostatnost, ale nová forma členství v Evropské unii. Bez ní by aspirující ministáty dost možná o nezávislosti ani neuvažovaly.

“Paradoxní je, že členství v EU snižuje (díky demokratickým standardům) naléhavost separatistických argumentů, ale zároveň je ponouká, aby se za svou věc brali s větší vehemencí. Katalánská nezávislost vypadá jako dobrý nápad jenom proto, že na pozadí členství v EU působí dojmem, že vlastně o nic nejde”, dodává k tomu pak americký deník. “Jaký by asi byl výsledek pseudoreferenda, kdyby jeho účastníci věřili, že nezávislost obnáší také vytvoření stálé armády, jež bude připravena bojovat a umírat za Katalánsko?”

Vize snadného členství v EU je, alespoň prozatím, největším omylem separatistů. Katalánci s ní například přímo počítali v zákonu, kterým nelegální referendum vyhlašovali. Vlámové zase měli přímo ve svém manifestu napsáno, že “EU nejen nezávislost umožňuje, přímo i stimuluje”. The Economist vysvětluje, že vidina plynule pokračujícího členství “snižuje náklady (nezávislosti): pro malé země znamená EU přístup na hluboký společný trh, členství v obrovském obchodním bloku, dokonce závan skutečné zahraniční a bezpečnostní politiky”.

Jenže přistoupit na tuhle logiku by pro Brusel byla zřejmě sebevražda. Jeho základními stavebními bloky jsou členské státy. Španělský premiér jede tento týden na evropský summit jako na setkání rovných s rovnými. Katalánská vláda může lobovat, ale to je tak všechno. “Nikdo nebude neriskovat evropskou soudržnost tím, že by zpochybňoval právo samotného Španělska řešit domácí situaci,” píší Britové.

Kdepak, Evropa rozbíjení a oslabování vlastních členů podporovat nebude. Vlastně největším strašákem separatistů je tzv. Prodiho doktrína, podle níž by kterýkoliv region, který se od členského státu odtrhne, a to se myslí legálně odtrhne, nikoliv vyhlásí jednostranně nezávislost, automaticky ztratil členství v EU a musel o ně znovu žádat. Nad touhle vidinou zjevně zchladl skotský zápal pro věc. “Je to hodně daleko od romantické vize, kterou katalánský premiér Puigdemont staví před své stoupence,” píše The Economist.

Katalánci se podobně jako Britové před Brexitem opájejí představami. Evropská unie se prý neobejde bez Barcelony. A Prodiho doktrína vlastně je jen taková poznámka pod čarou, v praxi se to nějak zaonačí. Praxe však zatím snění příliš nenahrává. EU odmítá dělat mezi Madridem a Barcelonou prostředníka. Z Barcelony už odešlo více než 350 často velmi významných firem - do Španělska, tedy do Evropy. A Brusel mluví stejným jazykem “návratu do zákonného rámce” jako Madrid.

Některé otázky, jež z toho plynou, jsou nicméně znepokojující. Problém Katalánců je také v tom, že zatím v regulérních volbách nemají jednoznačnou podporu (získali 47% hlasů). Co když v těch příštích získají 70% a Madrid stále nebude ochotný k dohodě? Logika zachovat status quo členských zemí pak začne být problematická. To je ale teorie - katalánským separatistům se naopak do dalších voleb zatím vůbec nechce.