Vary8: Lázně po covidu. Letošní ročník napověděl, jak bude vypadat digitalizovaná kultura

Po devíti dnech skončil Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Hlavní cenu získalo srbské humanistické drama o afrických migrantech Strahinja. Z českých filmů v hlavní soutěži uspěl dokument Eriky Hníkové Každá minuta života, který získal Zvláštní cenu poroty. Cenu prezidenta festivalu převzali během zakončení také americký herec Ethan Hawke a český režisér Jan Svěrák.

V názvu měl sice ročník číslovku 55, ale zároveň se jednalo svým způsobem o festival první. První po covidu, respektive první testující, jak se po několika vlnách pandemie, zavřených kinech a zrušeném předchozím ročníku podaří jednu z největších kulturních tuzemských akcí znovu nastartovat. Podařilo, ale důsledky covidu byly znát. A nejen kvůli rouškám – byť se někdy nenosily a hosty zahajovacího večera kvůli tomu vyšetřuje krajská hygienická stanice – a kontrolním páskám na rukách, které signalizovaly, že návštěvník je buď očkovaný, prodělal covid nebo má negativní test a které byly pro vstup do kinosálů stejně zásadní jako vstupenka.

Lázně po sezóně

Oficiální čísla ještě festival neoznámil, ale návštěvníkovi, který do Karlových Varů jezdí pravidelně, bylo jasné, že letos je na festivalu o poznání méně lidí. Všude bylo volněji – snad jen s výjimkou druhé hodiny ranní před party stage Becherovky, které znovu vyrostla vedle hotelu Thermal a kde se střídaly v hudební nabídce devadesátkové techno a retro hity.

Na nástěnce, kde se v minulosti objevovaly stovky žádostí, že někdo shání vstupenku, jich letos viselo jen pár. Fronty diváků čekajících před kiny bez lístku, zda je vpustí dovnitř takzvaně jen na akreditaci, byly o poznání kratší. Některé filmy se promítaly před nezaplněnými sály. Prostory, ve kterých probíhal doprovodný program, nepraskaly ve švech. Z pohledu novinářky bylo (příjemně) volněji i ve videotéce, kam se dlouho dalo přijít bez rezervace. Věc v minulých letech nevídaná.

Méně lidí znamenalo pomalejší, řekněme více lázeňské tempo, téměř jako letoviska po sezóně. Což z pohledu diváka samo o sobě nebylo nutně na škodu. Z pohledu festivalu je to nejspíš zpráva horší. Zároveň to ale neznamená, že by festival zel prázdnotou. Hlavně o prvním a posledním víkendu, kdy přivezl mediálně a divácky nejzajímavější hvězdy – Michaela Cainea a Johnnyho Deppa – se před hotelem Thermal tísnily davy a lístky na jejich filmy, které uvedli nebo před jejich projekcí pozdravili diváky, zmizely během chvíle.

Méně diváků jednoduše odráželo změnu chování a preferencí publika během covidu. Někteří se i po očkování vyhýbají davovým akcím, k nimž festivaly patří. Jiní dají přednost dovolené, kterou si třeba loni odřekli nebo zkrátili. Další pak během pandemie zjistili, že nemusí nutně jezdit na festivaly, aby se dostali k filmům, které chtějí vidět. Nabídnou jim je streamovací platformy, jejichž nabídka se zvýšila a rozrůznila.

Jak přitom ukázala letošní Letní filmová škola, víc než v minulosti vystoupila do popředí komunitní role festivalu. V případě LFŠ výborně zafungovala identita akce pro komunitu cinefilů, kteří se chtějí (do)vzdělávat. I do Karlových Varů se sjížděli v minulosti zapálení cinefilové, kteří trávili devět hodin v kině každý den a chtěli nasát co nejvíc filmů, jež jinak nemají šanci jinde vidět – což už dnes v takové míře jednoduše neplatí. Karlovarský program byl navíc letos o třicet filmů útlejší.

Zároveň se do Varů jezdilo i „zapařit na pár dní“. A jen tak „zapařit“ a mačkat se hlavu na hlavě je možná v době covidu pro řadu lidí méně lákavé, než bývávalo. Pro další se takový typ zážitku, kdy musí řešit třeba finančně náročnější situace, stal jednoduše zbytným. Dobře komunitně ovšem festival stále fungoval pro zástupce české audiovize a filmového průmyslu.

Na nové cestě

Vary se letos na rozdíl od některých přehlídek nevydaly takzvanou hybridní cestou v programu, tedy filmy on-line i v kinech – byť spustily kviff.tv, kde diváci mohli sledovat hlavně informace a záznamy z dění na festivalu. Důvodem byli i sponzoři, kteří byli vidět víc než dřív. Ale v zákulisí už byla změna znát. Festival musel reagovat na proměny chování sales agentů či nákupčích, kteří se naučili, že mohou dělat obchody výhradně na dálku a sledovat filmy on-line.

Už tak nemají potřebu se na přehlídky sjíždět – stojí je to čas, energii i peníze. Část karlovarské industry sekce se tak odehrála virtuálně před festivalem. K novému způsobu uvažování pro některé (byť jsou stále zřejmě v menšině) může v době klimatické krize platit třeba i fakt, jak neekologickými akcemi obecně festivaly vlastně jsou. Slétávat se po desítkách tisících do Cannes už není automaticky tak sexy. Francouzský festival tak černější svědomí v tomhle ohledu kompenzoval ekologickým poplatkem 20 Eur, kterou museli účastníci zaplatit.

I ve Varech bylo letos méně mezinárodních hostů. Z těch, kteří dorazili,  doprovodili nejzajímavější filmy režisér Sergej Loznica s pozoruhodným dokumentem o holokaustu Babij Jar. Kontext, íránský režisér Panah Panahi (syn slavného otce) s dojemným a vyzrálým debutem Na cestě nebo rumunský režisér Radu Jude s filmem Smolný pich aneb Pitomý porno, který vyhrál Berlinale. Hostem, o kterém se nejvíc mluvilo, byl ale Johnny Depp provázený kontroverzemi – a cenu za nejlepší tragikomedii by si mělo odnést otevření nedodělaného bazénu hotelu Thermal, které v sobě spojovalo to nejlepší z filmů Miloše Formana a Borata.

Letošní Karlovy Vary potvrdily, že festivaly, stejně jako celá audiovize, zažívají mezidobí vyčkávání, nakolik se věci změní a nakolik zůstanou stejné. Ve vzduchu - včetně toho karlovarského - je pocit, že jistá změna je nevyhnutelná a nevratná. Že včerejší, byť letité formy uvažování o fungování festivalů, jejich pozici na kulturní scéně a jejich funkci pro publikum či pro průmysl už naplno neplatí. Co přesně to znamená pro Karlovy Vary, ukáže příští ročník. Ohlášen je na tradiční termín, na počátek července 2022.

Vítězové festivalu:

Velká cena — Křišťálový glóbus: Strahinja (rež. Stefan Arsenijević) Humanisticky laděné drama srbského režiséra vypráví o muži jménem Strahinja a jeho ženě Ababuo, kteří opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo Západu ale skončili deportovaní v Bělehradě. Ababuo tu jednoho dne zmizí a Strahinja se ji vydává hledat napříč Balkánem. Film pracuje metaforicky s tradiční srbskou středověkou poémou o národním hrdinovi a snaží se dát abstraktním migrantům tvář. Slovy režiséra ukázat, že „migranti nemají jen migrantské problémy, ale lidské problémy“.

Cena za režii:  Dietrich Brüggemann (Ne!) Německý režisér je známý jízlivým tónem svých filmů, které jsou často kritikami západní společnosti, jejích hodnot a postojů. V novém snímku se přesouvá do žánru komedie a zaměřuje se na dynamiku vztahu současných třicátníků. Navzdory „generačním“ obměnám věčně se opakující napětí mezi mužem a ženou inscenuje do třinácti svérázných kapitol.

Cena za ženský herecký výkon: Éléonore Loiselle (Boje) Výrazné expresivní herectví Éléonore Loiselle (Sociální hygiena, režie Denise Coté) a konfrontace drilu a pravidel „mužské“ instituce armády a „ženských“ citů jsou páteří kanadského snímku.

Cena za mužský herecký výkon: Ibrahim Koma (Strahinja) Koma empaticky ztvárnil hrdinu ve vítězném snímku Strahinja, který se vydává na cestu ve jménu lásky.

Zvláštní cena poroty: Každá minuta života (rež. Erika Hníková) Dokumentární snímek o svérázné výchově syna, z něhož rodiče chtějí mít sportovního šampiona, a nesmějí tak promarnit ani minutu jeho života.