Vary 2: Nejlepší rada od Scorseseho? Je v pořádku nevědět, co člověk dělá

Hlavní soutěž karlovarského filmového festivalu odstartovaly v sobotu dva filmy: polská komedie Fucking Bornholm a litevsko-francouzská dystopická sci-fi Vesper. Druhý snímek doprovodil i britský herec Eddie Marsan, známý například z rolí nerudného učitele v autoškole ve filmu režiséra Mikea Leigha Happy-Go-Lucky, policejního komisaře a protihráče slavného detektiva v blockbusteru Sherlock Holmes nebo jako Parkinsonovou nemocí trpící bratr špičkového likvidátora problémů smetánky v Los Angeles v úspěšném americkém seriálu Ray Donovan. Jeho herecký kolega Liev Schreiber, který ztvárnil v seriálu titulní postavu, je mimochodem rovněž hostem festivalu. Herec s ukrajinskými kořeny představil iniciativu BlueCheck Ukraine, která se snaží distribuovat finanční prostředky potřebným organizacím na Ukrajině zmítané válkou. Na pivo prý ale spolu oba herci nejspíš zajít nestihnou. Marsan přiletěl jen na otočku na jeden den a vrací se do Paříže, kde natáčí s Michaelem Douglasem pro Apple film pracovně nazvaný Franklin v Paříži. V politickém dramatu hraje budoucího amerického prezidenta Johna Adamse, Douglas ztvární Benjamina Franklina.

Vesper je na jednu stranu post-apokalyptická sci-fi z blíže neurčené budoucnosti, kdy se zhroutil ekosystém Země, není dostatek jídla a lidé rozdělení na privilegované a podřadné bojují o život a mezi sebou. Zároveň je to příběh třináctileté nadané dívky, která chce uniknout předurčenému osudu a musí se vyrovnat se ztrátou rodičů. Vy hrajete jejího pragmatického brutálního strýce. Co vás osobně na tom projektu nejvíc zajímalo?

Vize obou režisérů. Je to film o naději, ale zároveň se jim podařilo zručně vytvořit svět bez naděje, kterým se pohybuje ústřední postava Vesper, jež zosobňuje možnost změny. Moje postava mě fascinovala právě tím, že je to pragmatik. Nemyslím si, že by to byl přímo zlý člověk. Ale být pragmatik ve světě, který režiséři vytvořili, znamená být amorální. Což je vzrušující a zároveň trochu znepokojující.

Tvrdých, tyranských a agresivních mužů jste si už pár zahrál. Dokonce by se dalo říct, že v jednu chvíli jste na ně byl specialista. Z dnešního pohledu by se dali označit nálepkou „toxická maskulinita“. Vy pocházíte z prostředí londýnské pracující třídy, což musel být z pohledu mužské identity drsný svět. Co si vlastně o termínu „toxická maskulinita“ myslíte?

Podle mě je přesný. Hodně dlouhou dobu jsme žili ve světě, kdy jediný hodnotný člověk byl bílý, křesťanský, heterosexuální muž. Měl jako jediný privilegia, která nikdo nezpochybňoval. K jeho obrazu a zvýhodnění vznikly i instituce. Teď se svět mění. Do popředí se dostává, že jsme více rozmanití, že lidství existuje na širokém spektru. A bílí muži z pracující třídy, kteří byli v předchozím systému znevýhodnění ekonomicky, mají nyní pocit, že ztrácejí poslední kousek privilegií, která měli. Jsou naštvaní. Mají pocit, že jim svět bere jejich poslední výhodu. Podle mě je ale v pořádku, že jim tuhle výhodu bere.

Nejsou ale nerovnost a privilegia spíš otázkou třídy a ekonomické moci než genderu? Zdaleka ne všichni bílí muži jsou stejně privilegovaní, mnoho bílých žen ze střední třídy se těší podstatně větším privilegiím než bílí muži z pracující třídy.

Existují rozdílné druhy nerovností. Pokud si vezmeme můj případ, na začátku kariéry jsem byl definovaný jako herec z pracující třídy, což mě limitovalo. Takže jsem si musel najít skvělého hlasového a pohybového kouče a pokusit se být schopný hrát všechny možné postavy. Abych mohl zpochybňovat představy a definice, do kterých se mě lidé snažili vměstnat. Takže to, že jsem patřil ke „špatné“ třídě, mělo negativní dopad. Ale moji kolegové a přátelé jako třeba Benedict Wong sice mohli změnit přízvuk, ale nemohli změnit barvu pleti. Takže trpěli tím, že nebyli bílí. Zatímco já jsem aspoň profitoval z toho, že jsem bílý byl.

Vyrůstal jste v sedmdesátých letech ve východním Londýně, ve státních bytovkách a skromných poměrech. Jak jste sám zmínil, třídní systém je v Británii neúprosný. Jak se vlastně kluk s takhle znevýhodněnou startovací pozicí prosadí ve filmové branži, která se zdá v Británii být spíš plná lidí z vyšších tříd?

Abych byl upřímný, v Anglii existovali herci z pracující třídy, kteří hráli postavy z pracující třídy mnohem líp než já. Byli charismatičtější. Já jsem vždycky věděl, že nejsem tak dobrý, abych zástupce své třídy hrál tak dobře.

Nebyl jste dost „pracující třída“?

Nebyl jsem dost fyzicky atraktivní. Třeba Michael Caine je atraktivní jako postava Alfieho ve stejnojmenném filmu. To já bych nikdy být nemohl. A u filmu je to bohužel tak, že pokud s vámi jako s hercem/postavou ženy nechtějí spát a muži nechtějí být jako vy, pak se musíte stát někým jiným. Jinak neuspějete. Pokud zaplatíte dvacet milionů dolarů, abyste měla ve filmu Brada Pitta, pak musí Brad Pitt být Brad Pitt, protože to přesně chcete za své peníze. Po mně nikdy nikdo nechtěl, abych byl sám sebou. Vždycky jsem někým jiným. Velmi brzy jsem věděl, že jedinou cestou, jak mít kariéru, je být schopný být co nejvíce „někým jiným“. V Británii ale kvůli třídnímu systému hrozilo, že o mě budou rozhodovat lidé, kteří nerozuměli mě ani mojí třídě. Proto jsem se snažil budovat si kariéru i v Americe a Evropě, jak jen to bylo možné. Věděl jsem, že se mi bude líp dařit mimo Británii.

Když se člověk podívá na vaši filmografii, americké role jsou rozhodně výraznější.

V Americe mě viděli hrát Terryho Donovana, pak mi nabídli roli Paula Wolfowitze ve Vice, a německého špiona v Atomic Blond a zvráceného ředitele v Deadopool 2. Američané a Evropané mě vidí jako někoho, kdo může zahrát cokoliv, v Británii mě pořád vidí jako někoho, kdo může hrát jen postavy z pracující třídy.

Mimochodem, váš protihráč a televizní bratr ze seriálu Ray Donovan Liev Schreiber je tu taky. Budete mít čas se potkat?

Rád bych, ale jsem tu jen na jednu noc. Vracím se do Paříže na natáčení.

Co točíte?

Film Franklin v Paříži, který se odehrává během amerického boje za nezávislost, kdy se Američané snaží dojednat obchodní smlouvu s Francií, která by jim v jejich snahách pomohla. Hraju Jamese Adamse a Michael Douglas Benjamina Franklina.

V Paříži jste kdysi natáčel i Gangy New Yorku s Martinem Scorsesem…

Strávil jsem na place devět měsíců, ale pak z mojí role většina skončila na podlaze střižny a zůstaly dva řádky dialogu.

Musel jste být zdrcený.

Ale ne. Bylo to skvělých devět měsíců.

Hodně lidí vás poprvé skutečně zaregistrovalo v komerčně úspěšném velkofilmu Sherlock Holmes a považují ho za zlom ve vaší kariéře. Vidíte to stejně? Je Sherlock Holmes zlomem?

Věci se pro mě změnily o něco dřív. V roce 2003 a 2004, kdy mě Alejandro González Iñárritu
obsadil do 21 gramů a Mike Leigh do Very Drake – Ženy dvou tváří. V prvním jsem hrál londýnského dělníka, ve druhém baptistického kazatele a oba filmy byly nominované na Oscara. A najednou jsem měl kariéru jako herec charakterních rolí v Británii i v Americe.

Pracoval jste s řadou výrazných režisérů. Zmínil jste Alejandra Gonzáleze Iñárritua a Mikea Leigha. Kromě Scorseseho jste se potkal i se Stevenem Spielbergem. Dal vám někdo z nich zásadní hereckou radu?

Mike Leigh mi dal možná nejdůležitější hereckou radu. Když člověk hraje, kus z něho se chce předvést a druhá část chce být pravdivá, upřímná. Když pracujete s Mikem, musíte být vždycky upřímný. Pokud je za vaším hraním jakákoliv manipulace, nebude to fungovat, protože to naruší způsob, jakým Mike pracuje.

A byla za devět měsíců nějaká rada od Martina Scorseseho?

Vlastně ano. Natáčeli jsme velkou scénu v čínském vykřičeném domě. Na place byla dobrá stovka lidí a Marty přišel se svým kameramanem Michelem Ballhaussem – to jsou lidé ověnčení Oscary nebo nominacemi ze všech stran – a uprostřed všech těch čekajících lidí se otočil a řekl: „Já nevím, co mám dělat.“ Nespoléhal na svoji pověst autora, na svoji autoritu, jen byl upřímný. Tehdy mi hlavou běželo: Wow, to je odvaha, tohle v takové situaci přiznat. Být tak otevřený a pak něco vymyslet. Došlo mi, že i jako herec nemusím pořád vědět, co přesně dělám. Že je někdy v pořádku ztratit při plavbě pevninu z dohledu.